Jak jsem se zamiloval do Sarah

Tu štětku jsem si vybral na netu.
Jako jedna z mála neměla počítačově rozmazanej obličej a nestyděla se za to, co dělá, takže to asi dělala dobře. Fotky jak z časopisu. Když jsem její číslo zadal do netu, vylezla na mě její bývalá identita: kdysi hrála v pornu s Roccem Siffredim. Rocco znásilňuje Prahu. Jako přípravu na akci jsem si kinematografickej počin stáhnul, nalil víno, zapálil svíčky a tu jízdu pustil. Měla tam krátkej kouřící štěk a zbytek vyplňoval anál podporovanej klasickym orálem další nadějný herečky. Prostě kompletní služby, přesně jak slibovala v inzerátu. Začínal jsem se těšit.
Místo inzerovanejch devětadvaceti mi otevřelo nádherně pěstěnejch pětatřicet, což pro mě ale neznamenalo zklamání. O moc horší bylo, že ta holka se mi líbila. Vážně líbila.
"Jaký že máš umělecký jméno?" ptám se ve dveřích.
"Sarah," zní odkudsi z útrob vedlejšího pokoje a pak se přede mnou mihne špinavá blondýnka obalená v bílym ručníku.
"Pěknej byt."
"Jo, díky. Zařizovala jsem ho sama. Chceš sprchu?"
"Jasně." Ukáže mi koupelnu jak z hotelu. Dokonce jsou v ní takový ty minimejdlíčka, co vám pikolík nechává na přivítanou na nočnim stolku. Dokonce miska s čokoládovejma bonbónkama. Hned si jeden dám. Sprchnu se a po jejim vzoru vejdu do ložnice jenom v ručníku. Pozoruju Sarah, jak dělá atmosféru. Zapaluje svíčky a strká cedéčko do přehravače.
"Ten byt je tvuj?" ptám se.
"No jasně." Usměje se.
"Vypadá draze. Nevěděl jsem, že prostitutky vydělávaj tolik. Musíš bejt fakt dobrá."
"To jsem."
Lehne si ke mně na postel. Chvíli jen tak kecáme.
"Co děláš ty?" ptá se mně.
"V soudnictví," zalžu.
"Fakt? Vždycky jsem měla smůlu na právníky. Chvíli jsem to dokonce studovala."
"Hm, a proč jsi teda skončila takhle?" snažim se odběhnout od tématu. Přehrávač se konečně chytne. Proboha, co za kurvu se snaží oduševnit svý zhýralý zákazníky hlasem černošskýho anděla Niny Simone? Vzpomenu si na tu scénu ze Zachraňte vojína Ryana. Tom Hanks se houpe na židli uprostřed rozbombardovanýho města. Všude trosky, je ráno a on a pár jeho chlapů pijou kávu a kouřej. A pak někdo z nich vyhrabe z rostřílenýho baráku gramofon a pustí Edith Piaf. Ne že by tenhle byt nebo tahle coura vypadaly jako rozbombardovaný Drážďany. Jen chci říct, že na takovym místě prostě nečekáte nějakej náznak duše. Natož tohle.
"To se tak prostě občas stane." Nervózně si chytí spodní lem ručníku. Vidím její hebký stehna. Nechce o tom mluvit. "Kamarád tě potkal před vchodem. Právě mi hlídá kluka. Je to gay. A hned mi volal, že netušil, jaký sympaťáci ke mně taky choděj."
"Nevim, jestli to mam brát jako lichotku, když je teplej." V duchu spatřim kamarádky svý matky, když jí jednou za rok náhodou navštívim a ona zrovna sedí v kuchyni a zkouší s ostatníma ezoterickejma čarodejnicema vyvolat Satana. Zvednou oči od svejch ďábeskejch tarotů a pochválej mě, jak jsem se vyvedl. Že občas píchám za prachy jim neřikám.
"Náhodou se neplet. Vkus má dobrej." Usměje se na mě. Sarah. Přemejšlim, jestli tohle řiká každýmu kunčoftovi nebo fakt jenom mně. Sarah. S ručníkem. Pak bez ručníku. Napadá mě ještě pár věcí, na který bych se jí rád zeptal, ale mojí pozornost odvedou její pevný kozičky a prdelka a vlasy, co mě šimraj na bradě, když se ke mně horce cpe celým tělem.
Jenže potom, proboha doprdele proč, se do ní zamiluju.
Každej to pozná jinak. Někdo třeba začne mít návaly horka po těle, když vidí dotyčnou osobu. To je hodně v pohodě. Mam taky kámoše, kterej svojí zamilovanost pozná tak, že se vyspí s holkou, a když se vystříká, nechce se mu hned zdrhnout z postele. To mi přijde geniální. Zato já když se zamiluju, tak s holkou napoprvý nemůžu spát. Prostě se mi nepostaví. Buď musim jít s naprostou šlapkou, kterou mám chuť zprznit a pak je to jak porno: prostě jí opíchám, vycákám a nazdar. Ale pokud cejtim skutečný spojení, musim nejdřív překonat nějakou hranici důvěrnosti, která spočívá v nekonečných kecech a dlouhých procházkách, za což mě ženy milujou a já se nenávidím. A tuhle hranici, a to je vůbec nejhorší, neurčuju já, ale můj pták.
Takže když pak o mně někdo řiká, že přemejšlim ptákem, jenom se hystericky směju.
V ostatních případech to nejde vůbec. Je to jako se snažit chcát, když vám někdo kouká přes rameno. Chcete si ulevit, ale nemůžete, protože u toho nejste sami. Možná bych měl vážně skoncovat s tim péčkem.
Ale abych neodbočoval.
Prostě se mi nepostavil.
A nejspíš to bylo kvůli tý Nině Simone. Nebo tomu vkusnýmu nábytku. Vděčnosti za to, že když je člověku blbě a přijde si vyšukat všechno černý z hlavy, necejtí se tu jak v hampejzu. Nebo tim, že mi vyprávěla, jak chce chodit na kurzy malování, až zestárne a už se nebude moct živit jako kurva.
Nevim.
Chvíli jsme to zkoušeli, nemělo to cenu. Dokonce jsem jí i lízal, ale ani orál nepomoh. Byl jsem v tom až po uši. Tak jsme si pak zbytek času povídali, než zazvonil budík. Vyplázl jsem patnáct set, na chodbě jí rozpačitě něžně políbil a zeptal, jestli jí přijde divný, že se ještě vrátim, když se mi nepostavil.
Řekla mi, že to neni divný. Pak už jsem se nikdy nevrátil.