Kapitola 15 - Do normálního života

Do normálního života

Po propuštění se Matouš mohl vrátit domů, do svého starého žižkovského bytu, kde se více než pět let neobjevil. Celý soud byl bedlivě sledován médii a dobrá půlka veřejnosti měla Matouše za podvodníka, který se snaží nastrčit falešné důkazy, aby se dostal z vězení. Po osvobozujícím rozsudku začalo být na Matouše nahlíženo spíše lépe, protože soud ,,přece ví víc” a když řekne, že je dotyčný nevinen, bude to pravda.

Už před soudní síní na Matouše čekali reportéři, aby mu položili otázky typu ,,Jste spokojen s rozsudkem?” nebo ,,Co teď budete dělat?”. Matouš se zastavil jen na chvilku, pak odešel.

Zajímavější byla doba po vynesení rozudku nad Pavlem Bylunem; ten byl samozřejmě až urážlivý pro Matouše a ostatní; zatímco na Matouše bylo dříve nahlíženo jako na odporného a chladnokrevného vraha, Bylun byl brán jako chudák opilec, jenž si vlastně vůbec neuvědomoval, co činí, a tak dostal o tolik mírnější trest než Matouš.

Po tomto rozsudku požádali reportéři Hospodářských novin Matouše o větší rozhovor na titulní stranu jejich týdenního magazínu, avšak on, ačkoliv pár rozhovorů již poskytl, žádosti odmítl vyhovět, tak byl výsledkem soudu znechucen. Zavolal ale Bernardovi a ten se nabídl, že něco poví, s čímž reportéři na Matoušovo doporučení souhlasili; vždyť nakonec rozhovor s Bernardem Stránským před nimi ještě nikdo neměl, a tak se nabízel nový pohled.

Zde vypíšu aspoň pár nejzajímavějších částí rozhovoru.

+++++

Kolem případu Matouše Trégla je stále spousta otazníků. Je třeba pravda, že jste ho celý vyřešil vy sám s pomocí Milady Plané?

Víte, většinu těch záhad vám nemůžu objasnit. S pátráním nám pomohli i jiní lidé, ale nejvíc jsme zjistili my s Miladou.

Hned po osvobození pana Trégla se třeba objevil jeho syn, který utekl z dětského domova chvíli předtím, co pan Trégl utekl z vězení. Milada Planá dělala ředitelku právě v tom dětském domově, kde Tomáš Trégl žil. Zdá se mi nepravděpodobné, že byste nevěděli o Tomášovi dřív, než soud osvobodil jeho otce.

Tomáš už nějaký čas před soudem žil u nás.

(pozn. OK - to byla oficielní verze)

Ale stále byl pohřešovaný. Vždyť ani nechodil do školy.

Letos chce složit zkoušku, která uzná, že zvládá látku základní školy a pak chce jít na gymnásium.

Před necelými dvěma týdny padnul rozsudek ohledně skutečného vraha Daniely Tréglové. Pavel Bylun dostal sedm let ve stejném vězení, kde byl dva roky i Matouš Trégl. Jak jste tento rozsudek přijali?

Matouš z něj byl velmi rozladěn. On sám dostal za vraždu svojí ženy, kterou nespáchal, deset let bez možnosti propuštění na podmínku. Abych nelhal, prve mu nechali podmínku po devíti letech, až když se odvolal, mu ji sebrali úplně. No a když utekl, musel najít někoho, kdo vypátrá skutečného vraha, dokáže mu to, a nakonec riskovat, že ho zavřou na Vítkov a pěkně na doživotí. A nakonec nějaký soudce dá odpornému vrahovi Matoušovy ženy mizerných sedm let a podmínku po polovině trestu jenom proto, že ten chlap byl opilý.

Moje žena by řekla, že to jsou justiční hovada. A naše právo je pořádná hovadina, když opilost považuje za polehčující okolnost. Ještěže aspoň za řízení auta v opilosti vám neřeknou, že za to vlastně nemůžete, že jste o sobě nevěděl.

Pan Trégl mě překvapil, když mi nechtěl poskytnout rozhovor, protože se jim dosud nebránil; naopak každý tvrdil, jak je vstřícný a příjemný. Je možné že odmítnul právě kvůli tomu rozsudku?

Už ho to nebaví a já se mu nedivím. Za ty dva roky a vazbu dostal nevídanou almužnu; kdyby si totéž, co tady ve slévárně, odpracoval na svobodě, dostane pětkrát tolik. A za dobu, kdy byl na útěku a musel se skrývat, bez čehož by ještě pořád hnil ve vězení, nedostal přirozeně vůbec nic.

Kolik to vlastně dostal?

Sám nevím. Teď mu nabídli jeho původní práci v bance, jenom na jiné pobočce, tak tam v dubnu nastoupí a za pár měsíců dostane tolik, kolik dostal za dva roky tvrdé práce pro stát. Dalo by se říct, že tam dělal ,,za nocleh a stravu” a stát si na něm přišel na nemalé prachy.

+++++

Co Bernard řekl o současkném stavu, byla pravda. Banka, jejíž pobočku Matouš kdysi vedl, mu nabídla stejné místo, jen jinde, ale o nic moc dál od domova. Ona ta banka by také byla sama proti sobě, kdyby spolehlivého pracovníka odmítla zrovna, když se jí zrovna jeden post místního ředitele uvolnil.

Tomáš skutečně složil v červnu zkoušku z učiva základní školy, ale už v dubnu se zúčastnil zkoušek na čtyřleté gymnásium, u nichž samozřejmě uspěl, a tak mohl v září nastoupit do regulérní školy.

Do stejné školy začal chodit i Marek, Milada zůstala ve svém sídlištním bytě a nadále vedla hloubětínský dětský domov se vší svou citlivostí a pečlivostí; setkala se ještě s mnohými složitými případy svých svěřenců a nemožno spočítat všechny ty, jimž zásadně pomohla k lepší budoucnosti, ale už nikdy se u nich v Hloubětíně neobjevil nikdo jako Tomáš.

Markova budoucnost byla v prvních měsících roku 1997 trošku nejasná, neboť se uvažovalo o jeho přemístění z dětského domova k Matoušovi a Tomášovi. Napadlo to snad Matouše, ale to není zase tolik důležité; každopádně Matouš požádal Miladu o radu ohledně možného procesu a Milada měla jednoduché řešení:

,,Počkejte do června, to bude Markovi patnáct, a pak už stačí jenom tvůj a jeho souhlas a moje doporučení; budete ho tady mít do týdne od jeho narozenin.”

A jak Milada řekla, tak se taky událo a v červnu již žili Tréglovi v jednom bytě s Markem. Nejen vztah Matouše s Miladou a Bernardem zůstal velmi pevný a přátelský, ale podobně na tom byly všechny vztahy mezi Tréglovými, Stránskými, Markem a Miladou. Jednoho krásného červencového čtvrtečního odpoledne se tak úplně všichni rozjeli do polských Kameniček, aby strávili tři dny s Grudłykovými a také se podívali na místa, kde Tomáš několik měsíců žil.

Pavel Bylun strávil sedm let ve věznici Pankrác s povinností práce ve slévárně Malešice, kde se, pravda, chvíli uvažovalo o jeho přemístění na něco jednoduššího, jelikož práci ve slévárně zvládal dost špatně; navíc místo piva mu dávali minerální vodu, poněvadž se teď alkoholu nesměl dotknout ani kdyby chtěl.

Žádosti o podmínečné propuštění po půlce trestu nebylo vyhověno, ale Bylun byl přeci jen umístěn na mírnější oddělení věznice, kde dělal jednodušší práci. Ještě dvakrát pak požádal o podmínku, ale z etických důvodů mu přeci jen nebylo vyhověno. Po sedmi letech se vrátil na svobodu, zamířil do hospody, začal pít, pak jej opět vyléčili a možná už se alkoholu nedotkl, což nám může být jedno; hlavně, že už nikoho dalšího nepřipravil zbytečně o život.