Freedom

                                                 Freedom

Cesta byla rozbitá, co chvíli jsem zakopával a malých ostrých kamínků, které nešlo ze sandálů bez vyzutí vyklepat, bylo na mé dnešní pouti také dost a dost.
Slunce pálilo, z listí se kouřilo a mě to vábilo.  
Jak mě to přitahovalo! Pomalu jsem ji začal cítit. Svoboda. Ovládala mě neskonale. Byla ve mně a já v ní. Zvědavě jsem čekal, co mi tento pocit dále přinese, jakou hru rozehraje.  
Svlékl jsem se do naha, své oblečení skryl do tašky, kterou jsem měl, jako každý jiný den, přehozenou přes rameno a jal se očichávat neviditelný dým valící se z okolních vzrostlých stromů. Sluneční paprsky mi dodávaly energii, kterou jsem rychle spaloval svými mozkovými závity. Vědomí své nahoty ve mně  pocit svobody jen umocňoval.
Ještě jsem dojídal šťávy plné maliny, když jsem se ocitl před branou lesa a netrpělivě vstoupil. Spousty šišek a větví se válely v měkkém mechu mezi ztepilými smrky, ale jen co jsem postoupil dále nad plochu porostlou borůvčím, počaly můj výhled na nebe zakrývat obrovské sekvoje, tyčící se odhadem do výšky 50 m. Přede mnou se vinula cesta, která se po pár metrech k mému překvapení změnila v asfaltovou rychlostní komunikaci, po níž, jezdily na obrovských pneumatikách kolesové parníky. Byly přesně takové, jak jsem je znal z barevných fotografií Mississippi.  Zaměřil jsem se na jeden jedoucí ne příliš velkou rychlostí a honosící se jménem NEW ORLEANS. Jeho posádku tvořili asi jen černoši, protože píseň kterou pěli byla o přetržených poutech, zotročení a krásném zítřku. Když mě míjeli, zakřičel na mě jeden z nich, podle čepice asi lodní kapitán a tak mě vyrušil z mého údivu.
„Holahou, ahóóój, ty máš ale pěknej klacek!“  
Lekl jsem se. Nejdříve jsem si myslel, že chválí mou hůl, o kterou jsem opíral svůj mladý unavený skelet, to abych vypadal jako správný tulák, ale pak mi to došlo a já pustil z ruky sukovici, zakryl si oběma dlaněmi své mužství a zaburácel směrem k parníku: „ Polib si svou černou prdel, ty negře jeden ošklivej!“
Znatelně se zvýšil provoz a zaregistroval jsem i remorkéry, které naváděli lodě k parkovacím místům. Nejdříve jsem se chtěl obléci, ale pak jsem si řekl, že bych si pokazil tu správnou svobodnou atmosféru a vzpomněl si na Máchu, Kerouaca, Gogha a ptáky, kteří mě v mých myšlenkách provázeli celou cestu.
Abych se bezpečně dostal na druhou stranu silnice, použil jsem nadchod. To bohužel nebyla správná volba, jak jsem posléze pochopil.
Tento způsob zdolání dálnice skutečně nebyl mým  nejlepším nápadem toho dne. Nadchod se jevil posléze moc dlouhý i vysoký. Přestože parníky před ním sklápěly své komíny, jako strejcové své čepice a zdravily „Pozdrav pánbůh“, když odpovědí jim bylo „dejžtopánbůh“ . Vlastně nebyl ani moc dlouhý, ale přejít ho mi činilo velké problémy. Byl celý zasmolený a podrážky mých kristusek šly odtrhnout vždy až po vynaložení velikého úsilí, což zapříčinilo, že jsem se začal potit. Po překonání té překážky jsem si celý vysílený sedl do mechu a v tom vlhku ucítil pálení ve slabinách. Mé opruzeniny se opět probudily k životu a dávaly mi znát, že je s nimi třeba ještě počítat. Byl jsem tak naštvaný, že jsem si ani nevšiml dívky, která se nade mnou ustrnula a něžně pravila:
„Nic si z toho nedělej, jelimane, já jsem šla podchodem a musela jsem tam nechat své boty, bylo tam nasráno!“
Vzhlédl jsem k ní a uviděl nádhernou nahou dívku. Rusé vlasy, plná, se vzpřímenými bradavkami ňadra, útlý pas, krásné dlouhé nohy, jen chodidla měla, myslím tak devětačtyřicítky.

„Jak se jmenuješ, krásko ?“ oslovil jsem ji jako první.

„Lucie a jsem hrozně nadržená a co ty?“

„Já jsem svobodomyslný tulák a právě jsem se ujistil, že si nenechám nadávat od černochů.“

„To jsi správný chlap, jsou tu totiž přemnožení, rodí se tu jako kočky, z každého vrhu minimálně pět mladých a k tomu ještě ty kočičí životy navíc“……….

„Lucie, tvá slova se mi zdají poněkud rasistická“.

„I kdež, já se jen starám, aby mě ti chlípní černoši neroztrhali, aby mě nedostali. Víš i já jsem dříve chodila lesem, abych si připadala volná jako pták a putovala týdny jako Karel Hynek, dnes bych však své šaty ráda oblékla, nepamatuji si však, pod kterým balvanem jsem je v kožené tašce uložila. “

„A?“

„Ne, nedostali, jsem přeci nadržená, ale neroztržená. Podívej.“

 „Hm, tak takhle se věci mají.
To by sis možná chtěla se mnou trochu zaobcovat, což ?“

„Máš pravdu, chtěla a moc, vždyť už to víš, jsem nadržená!“

„Bohužel tě musím zklamat, nebudu s tebou souložit, přesto, že jsi mi obličejem i pohlavím milá. Jsem totiž svobodný tulák a já dělám jen to, co mě napadne. Když jsem tě spatřil, chtěl jsem tě bez milosti povalit na záda, ale ty jsi hned začala ke mně mluvit a o své sexuální touze mě bez okolků zpravila. To bylo špatně, milánku. Tak teď už víš, proč tě nemohu milovat. Byla jsi moc „hr“ a tak já to nechci, nemělas mě v tomhle směru předbíhat. Muži musí dobývat , víš “

„Nevadí,  nikdy na tebe nezapomenu, nahý tuláku, bude se mi o tobě jistě dlouho zdávat, území kde žijí běloši je totiž příliš vzdálené“.

Zamával jsem jí na pozdrav a v dáli rozpoznal, jak své nahé tělo skrývá před právě projíždějícím parníkem, u jehož zábradlí se nakláněli ožralí černoši, kteří si své penisy, co chvíli přehazovali přes ramena nebo je nechávali jen tak spočinout na prknech paluby za upřímného zpěvu srdceryvného blues.
K něčemu mně toto setkání ovšem bylo, došlo mi totiž, proč mi ten černoch chválil mé ohanbí a rychle jsem se skryl za obrovský kámen. Je to tak, můj pohlavní úd je mezi tou černošskou cháskou raritní. Lehl jsem si do trávy a nehnutě ležel. Po chvíli mi však na mysl přišla idea, která mě poručila vylézt ze svého úkrytu. Byla to vize svobody a skrývat se před realitou světa přece není svobodné jednání.  

Vyšel jsem zpoza kamenného kolosu a abych si dokázal, že můj úsudek o prožívání svobody byl správný zakřičel jsem na kolem jedoucí parník.
„Hej, holahou, kluci, vy máte, ale klacky!“
Po mém zvolání začala loď zpomalovat až dočista zastavila. Když jsem se zmátořil z úleku, který ve mně vyvolaly grimasy mužů, kteří se při pohledu na mě začali všelijak olizovat, dal jsem se na útěk směrem k místu, kde mi z dohledu zmizela Lucie.
Běžel jsem snad deset minut, snad hodinu, než jsem se odvážil zastavit. Vyndal jsem si z tašky své svršky a rychle se oblékl. Věděl jsem, že s mým pokusem o vyvolání svobodného ducha, jsem na štíru. Proto jsem se mnoho nezdržoval a začal hledat Lucii.

„Lucie, Lucie, ukaž se, kde jsi, teď už chci s tebou obcovat !“

Při hledání jsem myslel na Kerouacovo slabošství, Goghovo uříznuté ucho, Máchův zvláštní vztah k ženám a holuby, kteří dennodenně kálejí na balkón mého bytu.
Nakonec jsem ji našel.  Nad jejím bezvládným tělem se skláněl muž tmavé pleti a vedle poskakoval běloch s rudochem a žlutým šikmoočkem.  Schoval jsem se za obrovský kmen borovice a čekal co bude dál. Když se všichni vystřídali, stopli si parník, který právě projížděl kolem za bujarého zpěvu pijáků. Ještě chvíli jsem poté, co se loď ztratila v zatáčce za skálou, čekal a pak vyšel ze svého úkrytu. Ujistil jsem se, že v okolí není ani živáčka a začal se svlékat. Byla ještě teplá.