Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePan Šfejcárek a Velikonoční samička 1.
Autor
pavlikovaruzenka
tak heskí je to u nás ve Lhotce
Do Zlámaní Lhotki přifčelo jaro a prutce zabrzdilo. Po polích panáčkovali zajíci a předváděli se, gdo z nich má lepší ocásek, gdo vjetší sfali na zadních bjehách a tak různě, abi upoutali pozornost krásních zaječic. Tito mrkaly, fšelijak se natrásaly a tfářily se, že jako nemaj zájem. To se tak dělá, abi si samečci neřekli, že to maj moc jednoduchí, vono bi je to pak vůbec nebavilo.
Bažanti bojovali, dupali, čepířili na sebe křídla, zobali se a vidávli různí skřeki. Samičky bily poschovávané f trávje a klidně čekaly, jak to dopadne. Prostě jaro, jak má bít. Fšechno to nemislelo na nic jiního, neš jak se rozmnožit.
Dokonce koza Otílka furt utíkala z hospodi a Francek s toho bil celí na nervi, jak ji hledal. Vono totiš, ve Lhotce nemá nigdo kozla a to je veliká chiba. O tom ale aš jindi.
Velikonoce bily uš za dveřmi, tak Růženka doma malovala vajíčka, zkrášlovala příbytek na jarní spůsob, nechala si nalepit mega dlouhí řasi a na vlasi hodila novou barvu, vášnivje červenou. Pro samí psaní a skrášlovaní jí uš nezbil čas, abi upekla nějakího beránka, nebo bochánek plnění bílou klobásou, či uzením masem.
„Co teť?“ říkala si Růženka. To je blbí, páč, i diš pan Šfejcárek tfrdí, že není mlsní a zblajzne cokolif, co připomíná jídlo, přece jen, je to chlap a zrovna včera ho balila na povídkách samička73. Schfálně žvanila, že Růženka určitě neumí vařit, láska prochází žaludkem a takoví kidi. Pan Šfejcárek sice tfrdil, že miluje jen Růženku a čerta starího mu záleží na nějakím vaření, ofšem právje čert nigdi nespí. Naštěstí to genijální děfče nigdi nemjelo nouzí o dobrí nápadi. Fspomnělo si na tetu Dolejší a het jí brnklo mobilem.
„Tetičkooo Aničkooo Dolejšííí, prosííím, zachraňtě mjeee.“
„Co se stalo, Růženko, pro ránu do záhonu?“ ozvala se hnet teta. Vona má totiš teta nejkrásnější zahrátku f celí Lhotce a Růženka pro ni napsala zrovna před rokem básničku, kteroušto tetka schovává f krabičce, převázané růžovou pentlí, mezi čistíma cíchama ve skříni.
Tadi je básnička:
Básnička o nezalívané zahrátce
Ta naše teta Dolejší
zahrátku má nejkrásnější
kolem plotu pnoucí růže
a líního doma muže. (Dolfíka)
Dolfík neseje a neoře
čmajzne kus slanini f komoře
a uš do hospodi peláší
aš se mu za křuskama zapráší.
F putice není mu radi
chlubí se Andulčinými vnadi (vona je Andulka, jako teta)
dibi rači doma seděl
těch darů si koukal hledět
neměl bi kolem zahradi
mlsní kocouri mrouskaví.
Opaluje se teta na lehátku
smutně čučí na zahrátku
za plotem Vincek seč může
chfálí Andulčini růže.
Chitře přitom odbočuje
Vincka hrozně kritizuje
že neváží si darů božích
a hltá zraki Andulčíni kozi. (jako Vincek, ne panbíček, i diš gdo ví)
Teta fšak není dnešní
ví gde vedou ti řeči
a jako jedna z mála
pevná je jako skála.
Aš jednou takhle v sobotu
spásné vnuknutí bilo tu
napsal Vincek básničku (u nás je to samí básník)
ta mu osedlá klisničku.
Pro Anduličku
nahoře růže dole fialki
dost bilo uš tedle zahálki
diť ti máš kukadla jako zrcadla
a nezalitá zahrátka bi ti uvadla
bodáš mě láskou do srdce jako nůž
nemůžu to vydržet uš
diš luna v noci sfitívá
má duše se láskou zachfívá
já asy skočím ze skáli (pravopis mu moc nejde)
abi mje krkavci sežrali
zbudou ze mě jen krvaví cári
diš ti Andulko nemáš zájem ani.
To tetu Dolejší sebralo
pjekně s ní umění zamávalo
diť je to jako ve filmu o Angelice
no co bi si mohla přát více.
Citem křišťálovím k Vinckovi zahořela
jejich láska dvouhlasně souzněla
jako v nějakí opeře
každí den po večeři.
Dolík f hospodě chfástá se dál
mislí si že je nějakí král
všichni se pod vousi chechtají
a klidně blbečka nechají
takhle to totiš dopadá
diš chlap nechá ženu uvadat.
Ot tí dobi teta nedá na Růženku dopustit, že je to nejchitřejší defče s celí Lhotki a vysliší každou její prosbu.
„Tetičko,“ drmolila Růženka. „Velikonoce sou zítra tu, pan Šfejcárek taki, já musím udělat eště jeden rozbor básně a nemám ani beránka, ani nic kloudního k jídlu. A co diš se mi pan Šfejcárek zakouká do nějakí holki, co ho bude sprostě lákat na mrský žvanec? Co si pak počnu?“
„Šmáriapanno!“ vikřikla tetka. „Růženko, no eště že tě to napadlo, zavolat mi. Fšak diš vidím tu dojnici Marunu s kuchině, eště furt se mi otfírá kudla f kapse. To bi tak hrálo, abi ti nějaká kuchta bes talentu čmajzla pana Šfejcárka! Stačilo to s Pavlíkem. Fšak je chudák celí smutní a furt o tobje mluví, diš není Maruna f doslechu.
„Chudák Pavlík,“ řekla Růženka.
„Mi estétky si musíme pomáhat,“ na to tetka. A přičinila se.
...
Pan Šfejcárek viles s autobusu a hnet rozložil zbrusu novou kolobješku pro dvje osobi. To fšichni mrkali na drát, co sou to za divi. Někteří si klepali na čelo a chechtali se, páč Lhotka je sto let za opicema a Lhotčané si mislí, že kolobješky vimřely spolu s Hurvínkem. Ale pak pjekně kulili oči, diš pan Šfejcárek prosfištěl kolem hospodi jako namidlení blesk. Štamgasti, co se na něj uš chistali, že ho zatáhnou do stánku neřesti, zůstali jen čumjet s otevřeníma hubama.
„Haháááá,“ smál se pan Šfejcárek. Růženka se taki smála, diš pana Šfejcárka viděla. Tak to bilo něco pro ni. Hnet ji musel povozit. Pak richle utíkali domů, páč se Růženka nenápadně chlubila, že je f troubje kachna, ať se probůch nespálí!
Pan Šfejcárek se olizoval aš za ušima a mocně Růženku chfálil, jak víborně vaří a jakího má krásního beránka, dokonce s červenou mašlí, a taki jak je šikovná na vízdobu. Růženka jen stříhala ušima a říkala si, eště že sem mjela ten božskí nápat, zavolat tetce Dolejší. Uš to vidím, jak bi ten beránek vipadal, dibi sem ho pekla sama. To je nabílední, hlava spálená, prdílka urvaná, jak se neviklopila s formi, tak bi vipadal, smála se v duchu.