Slzy pro pana Rýdla

Naše chatová osada u jednoho z méně známých jihočeských rybníků není velká, zato romanticky krásná. Jezdím sem od narození, jsem tu jako doma. Sousedé z okolních chat tvoří téměř jednu rodinu; jinak by to ve zdejších poněkud drsnějších podmínkách snad ani nešlo. Odjakživa se všichni se všemi přátelí a navštěvují.

Jeden ze sousedů se mi vždycky obzvlášť líbil. Krásný člověk, skutečně! Tvář jako z filmového plátna, ladné pohyby. Snad nejvíc na něm upoutávaly jasně modré oči v kombinaci s havraními vlasy a celoročně opálenou pletí. Také mě fascinovalo, jak tiše a vlídně vždy hovořil. Mně, dceři dvou a sestře čtyř choleriků, to připadalo prostě úžasné.

Každý večer šel tenhle pan soused – Rýdl se jmenoval – se svou krásnou, tichou ženou a krásnou, tichou dcerou na procházku kolem rybníka. Všichni se usmívali a drželi se za ruce. A já jim záviděla.

Když mi bylo patnáct, paní Rýdlová spáchala sebevraždu. Prý si nashromáždila potřebné množství léků na spaní, odjela na jakousi samotu pár kilometrů od naší osady, a tam, někde v lese, se zabila. Bylo mi jí strašně líto. A ještě víc její dcery. A úplně nejvíc jejího muže, pana Rýdla. Náhle chodil jakoby nahrbeně, pomalu jako stařec a už se neusmíval. Na pozdravy odpovídal jako ze snu. Chudák pan Rýdl!

O pět let později jsem vezla s radostným nadšením svého synka poprvé na chatu. Naši nás přestěhovali, uvedli, navozili z města zásoby a opět odjeli domů. Však my to tu sami zvládneme!

Příští dny nám přinesly spoustu krásných zážitků a okamžiků, kromě nich však i jeden špatný: pokazila se nám studna. Voda v ní zapáchala a byla kalnější než voda v rybníce. A tak jednoho dne přijel studnař, rozebral pumpu a náš jediný zdroj pitné vody byl na neurčito zrušen. I bylo domluveno, že budeme po ten čas čerpat vodu ze studně pana Rýdla. Bylo to sice daleko, chataři z blízkého města jezdili prát a mýt se domů, ale pro nás, kteří jsme měli domov více než sto padesát kilometrů odsud, to byla vpravdě záchrana.

Denně voda na nádobí. Voda na vaření. Denně kbelík na vyvářku plen. Pak jejich máchání… Měla jsem ruce vytahané jako opičák. Alespoň pár kilometrů si tak moct ušetřit, napadlo mě a už jsem aranžovala kbelík s plínkami do úložného košíku pod kočárkem. Že jsem na to nepřišla dřív! Máchala jsem v umělohmotném vědru, pozorně, aby ani kapka nepřišla do okolí studny, a potom jsem nádobu odnesla nejméně dvacet metrů stranou. Teprve tam jsem ji vylila do jehličí. Voda ve studni pana Rýdla byla chladná, třpytivá a krásně voněla.

 „Dobrý večer,“ pozdravila jsem pana Rýdla, který ke mně přicházel po úzké pěšině. „Dobrý večer,“ odpověděl klidně. „Mladá paní?“ „Ano?“ Narovnala jsem se a čekala, co bude. „Tady není žádná prádelna,“ vyslovil tiše, ale důrazně. „Já vím, ale já mám malé dítě a nemám mu teď kde vymáchat plínky,“ pokrčila jsem rameny směrem ke kočárku, stojícímu opodál. Pan Rýdl se na mě beze slova upřeně díval a ty jeho krásně modré oči zářily. „Jsem opatrná, vylévám to až tamhle o kus dál,“ vykládala jsem. Pan Rýdl se dál díval a nic neříkal. Pak se usmál a já se na něj také musela usmát. Na něj. Nejsem přece blázen, abych znečišťovala studnu s pitnou vodou; to už mě těch pár kroků nezabije. Oba jsme se usmívali.

Vymáchané plínky jsem odsunula kus dál a na betonový podstavec jsem umístila prázdný kbelík. To bude na koupání malého. Vzpomněla jsem si, jak o panu Rýdlovi mluvili ve vsi v krámě, tenkrát, když jeho paní zemřela: udělala to kvůli němu! To on, Rýdl ji k tomu dohnal! Věděla jsem, že to není žádná pravda. Kdepak, takový nesmysl! „Nashledanou,“ zavolala jsem za ním, ale to už otevíral dveře svojí chaty.

Stačila jsem naplnit nádobu sotva do poloviny, a už byl zpět. „Mne si tak pustit ke studni, že,“ zasmála jsem se, „ s naší spotřebou bych ji div nevypumpovala celou!“

Pan Rýdl tiše a elegantně prošel kolem mne a jemně a ohleduplně odstranil můj kbelík. Ohromeně jsem zírala: v ruce držel těžký visací zámek. Pracoval klidně, soustředěně, a nakonec vyzkoušel, zda zámek dobře drží. Bez obav! Třeštila jsem zrak na řetízek s očkem. Pan Rýdl se spokojeně usmíval. Jiná studna tu v okruhu deseti kilometrů nebyla. Ta naše měla být vyčištěná zhruba za dva týdny, možná… Byla jsem v šoku. „Přece jste sám viděl, že dávám pozor,“ zašeptala jsem nevěřícně. Oči mu teď přímo svítily. „A jiná voda tu přece není,“ až jsem se zakoktala. Pan Rýdl pokyvoval, usmíval se a díval se mi přímo do očí. Když jsem zmlkla, ještě jednou zatahal za řetěz a pak se nespěchavě vrátil do své chaty…

Z vesnického krámku jsem si na kočárku postupně navozila minerálky na vaření, mytí nejnutnějšího nádobí a otírání miminka, za zbylé peníze nakoupila Pampersky, které právě přicházely do módy, a z města, vzdáleného téměř třicet kilometrů, jsem zavolala domů.

Dny, kdy jsem čekala na spásný příjezd rodiny, se nesnesitelně vlekly a bylo jich dost.

Pan Rýdl chodil denně kolem na svou obvyklou procházku, pokojně se díval na svět svýma nebesky modrýma očima a s milým úsměvem mě zdravil.

A já nic nechápala. Jen jsem tušila, proč se paní Rýdlová rozhodla zemřít.