Sladká a temná

Tato povídka je reakcí na Zadání soutěže klubu Erotik a vztahuje se k tématu č. 1 - Na pustém ostrově.

 

 

Svědění. Proč jen jí připomnělo léto, pěšinu, řeku, malou holku a plavky v kopřivách. Nebo kopřivy v plavkách? Málem podlehla nutkání podrbat se. Včas ji napadlo, že by tím asi celé to křehké kouzlo pokazila. Svědění, šimrání...

Štíplo to. To už bylo lepší. A znovu, a znovu. A teď! Teď to bylo...! O hodně lepší než šimrání, které svádělo ke smíchu, a při němž se stěží ubránila neposednému zavrtění. I když, proč by ne?

Kouslo to. Jen tak dál, pomyslela si. Něco přece vydrží.

Znovu to kouslo. Jako hravé kotě. Pak jako bezzubý pes. A pak jako lapená veverka. Přiostřovalo se. Které zvíře bude následovat? A u kterého ta řada skončí? Kdy už to skončí; kdy už to přijde? Tuhle otázku by nejraději nadšeně vykřikla. Jenže, nepokazilo by se tím úplně všechno? Víc než podrbáním. Víc než smíchem. Bolestivě a navždy; bolest nebo radost?

Jako malou ji párkrát chytla křeč do lýtka; kroutívala se jak v posledním tažení. Ale ten nádherný pocit těsně než kreč odezněla... Když pak byla větší přála si, aby to přišlo znovu. Ale nepřišlo. Ani náznak. Až teď začala mít pocit, že se to blíží.

Další kousnutí. Přišlo dřív, než čekala. Napadlo ji, že by se ten rytmus měl sjednotit s dechem; nebo s tepem? Znovu se jí vybavilo to nádherné doznívání křeče; má křeč něco společného se srdcem? Zpo-ma-lit, napověděla by, ale hodí se, aby si diktovala hned první den? Není ještě ani ve zkušební lhůtě. Co říct, aby poznal, proč to řekla: Že ne jen tak z nudy nebo z povrchní zvědavosti, ale proto, že tohle byl vždycky její sen. Prodávat knihy; to přece není jen povolání...

Poznal to sám. Nebo nepoznal, ale zpomalil.

Teď!

Z jedné strany pocit, jako by užuž měla vzdychnout bolestí a z druhé nálada jako při usínání s vidinou krásného snu. Přetlačování dvou mocností. Která z nich zvítězí? Z pekla do nebe nebo z nebe do pekla? Musí se soustředit na ten sen. Ze vzdálenosti sotva deseti centimetrů se zahleděla na povrch pultu. Rozostřený obraz snům svědčí.

Teď!

Zamžourala zblízka na ořízku otevřené knihy. Je to sotva pár minut, co ji vzala do ruky. Kdy přijde další...

Už!

Přestala ty impulsy vnímat, jako kousnutí. Chutnaly spíš, jako když před chvílí obracela listy, hltala jeden obrázek za druhým a ani si nevšimla, že se jí dívá přes rameno; probralo ji až jeho konstatování: Vy jste o tom už někdy přemýšlela.

Už!

Tělo se vzpouzelo i toužilo dalším právě prožitým vjemem, ale myšlenky byly stále o pár minut pozadu; přistiženy nad stránkami. Znovu si v duchu zopakovala jeho otázku, působivší spíš jako by se ujišťoval, že ji položil té pravé: Vy jste to ještě nikdy nezkusila?

Uuž!

Ne! měla mu říct. Teď už by se odporovat nehodilo. Uvědomila si, že ačkoli mu neodpověděla, další otázka zněla jako výzva: Myslíte, že můžeme začít hned? Vzal jí svazek z ruky a položil ho hřbetem vzhůru. Proč se vlastně říká hřbet? Hřbet - zní to tak tvrdě. Proč se neříká třeba... zadeček? Takhle zblízka jí prohnutá vazba otevřené knihy připomněla obraz vlastní nahoty v zrcadle a každodenní neodolatelné nutkání plesknout. Ještě! zaprosila v duchu. Nebo už se nedočká? Na co se to zeptal potom? S jistotou už si pamatovala jen své Proč, vyslovené coby udivenou odpověď.

U-ú-už...!

S tmou, přicházející odkudsi zevnitř, si vybavila taky větu, jíž zdůvodnil svůj nemravný nárh. Taková ostuda! Měla se zatvářit, že nechápe, o čem je řeč. Jak s ním vůbec mohla v krámku zůstat poté, co řekl: Třeba pro to, že jste ji upustila na zem; kdyby se vám stýskalo po zámince.

Úúúúž! přišlo samo a neodvolatelně. Podklesla v kolenou, očekávajíc pohodlí, ale trhla sebou, jak zavadila bokem o židli. Kov na holé kůži zastudil.

 

"Netrpěla jste příliš?" porušil až po chvíli nastalé ticho.

"Ani ne, přišlo to skoro hned."

"To je asi napoprvé. Každé příště už bude těžší."

"Co to bylo za... rostlinu?"

"Bříza."

"Odkud jste ji vzal?"

"Z výlohy."

"Kolik jich - kolik jste mi jich...?

"Nevím, možná jsem nepočítal."

"Nelžete, víte. Určitě jste v duchu počítal. Jen mi to nechcete říct."

"Máte pravdu. Nechci. To se neříká. Každý přece smí mít nějaké své tajemství."

"Ale tohle je taky moje tajemství, tak mi to řekněte!"

"Neřeknu, mohla jste počítat sama."

"Nemohla... Ztratila bych se."

"V černém lese?"

"V černé kávě. V husté trávě...," zaveršovala, ale nevěděla, jak dál.

"Neříká se...," pozlobil ji dokončeným rýmem.

"Ale já chci!" trvala na svém. "Musím to číslo znát. Bude to od teďka moje... zaklínadlo."

"Příště bude jiné," připravil ji o domnělý klíč k říší kouzel.

"Zaklínadlo?"

"To číslo," ujasnil předmět hovoru. "Příště bude větší."

"Jak to víte?"

"Tak, vím to."

"A co ještě víte?"

"Už nic. To ostatní víte jen vy sama. Třeba to, jestli bude nějaké příště."

"Neřeknu," oplatila mu. "Každý přece smí mít své tajemství."

"Tak od kdy byste mohla nastoupit," změnil téma. "Jak se vám tu napoprvé líbilo? Líbí se vám tu vůbec?"

"Líbilo? Líbí. Je to tu pro mě takové... překvapení. Tolik starých knih jsem pohromadě snad ještě neviděla. Máte ještě nějakou, co - vede z pekla rovnou do nebe?"

"Nevím, musel bych hledat."

"Vy taky pořád něco nevíte... Nenapadlo vás, že byste o tom mohl nějakou napsat?"

"Umím jen nakupovat a prodávat."

"Jak se vůbec...? Jak jste mě k tomu - svedl?"

"Nikoho jsem nesvedl. To ta kniha, vy jste ji vyndala z regálu."

"Nic jsem z regálu nevyndala. Vypadla sama, když jsem přerovnávala... Vy jste o ní věděl?!"

"Ne, nevím o všech knihách. Ten obchod mám nedávno. Teprve se rozkoukávám. Proto jsem dal inzerát. Vezmete to místo?"

"Kdoví," naklonila hlavu doprava a doleva. "Ještě si to musím rozmyslet."

"Rozmýšlejte rychle, za chvíli otvírám. Nebo otvíráme?"

"Přijdu vám říct zítra. Nebo nepřijdu."

"Když už jste se zmínila o kávě; můžete uvařit plnou konvici? Až začnou chodit lidi, už na to nebude čas."

Napřímila se, uhladila sukni do společensky přijatelné polohy a vydala se za závěs.

Smetl s pultu a z podlahy drobné zelené lístky ubité v zárodku. "Ta není na prodej," pronesl tiše, zavřel knihu a schoval ji do šuplete. Pak otevřel dveře a vyhlížel první zákazníky.

 

Vyšla ven. Cítila se najednou svěží a volná. Jako řeka, prodírající se... v plavkách skrz břehy plné vysokých kopřiv. Plavky v kopřivách, nahota před cizím člověkem. Nebo už není cizí? Hanbou by nejradši utekla. Rozeběhnout se a... zatančit radostí. Ohlédla se. Výloha. Otýpka větví bez listů s cedulkou Březen - měsíc knihy. Už je přece duben! A velký nápis ANTIKVARIÁT. Tak tady bych měla začít? Zhrozila se, ale k zamávání přidala úsměv.

 

Díval se za ní, dokud mu nezmizela za rohem. Co když zítra nepřijde? Shánět jiného prodavače? Prodavače nebo prodavačku? Do té chvíle netušil, že exituje taková otázka. Až teď tu po ní zbyla. Co vlastně zbylo? Vzpomněl si na konvici s kávou. Bude mu taky tak chutnat, jako chutnalo jí? Zašel za závěs. Uprostřed stolu konvice a o ni opřený lístek. Velký tiskací nápis rozeznal už z dálky. Malý, napsaný drobounkým skloněným písmem, přečetl, až když vzal lístek do ruky.

JSEM SLADKÁ

a temná

---