O Evženovi R.

O

 

 

                                        O Evženovi R.

 

„Dobrý den, vážení diváci, vítám vás po dvaceti létech, opět na tomto hnedle již zapomenutém lehkoatletickém mítinku a přeji si a i všem přítomným, aby celebrity světové atletiky, mezi které bezesporu patří Dayson Robles, olympijský vítěz z Pekingu a držitel světového rekordu v běhu na 110 m překážek, Bershawin Jackson, mistr světa z Helsinek 2005 na trati 400 m, Michalle Perry, dvojnásobná mistryně světa v běhu na 100 m překážek z Helsinek a Ósaky, Blanka Vlašičová, mistryně světa ve skoku vysokém z Ósaky, Roman Šebrle, olympijský vítěz z Athén a mistry světa z Ósaky a Barbora Špotáková, držitelka světového rekordu, olympijská vítězka z Pekingu a mistryně světa z Ósaky, byli těmi, kteří zařídí na našem nově zrekonstruovaném stadiónu, spoustu výborných výkonů světové úrovně…………………………..“.

 

Poposedl jsem, přendal si pivo do druhé ruky, abych se mohl na Petru pořádně přilepit a bez zájmu pozoroval z hlavní tribuny hejno vlaštovek létajících nápadně nízko.

„Snad nebude pršet, vzala jsi deštník ?“

„Ne, nevzala.“

„Hm“.

Napil jsem se z plastového kelímku a dalekohledem začal šmírovat holky na protější tribuně. Po chvilce jsem toho nechal, protože z civění do triédru se mi roztočila hlava a začalo chtít spát. Dala se do mě zima.

„Petro, dej mi tu klokanku!“

Ani se nepohnula.

„Prosím tě, prosím tě, prosím tě, je mi zima.“

Vyčítavě na mě pohlédla, neochotně se nadzvedla a já si z pod jejího hruškovitého pozadí vytáhl svůj oblíbený svetr s kapucou. Rychle jsem se oblékl a příjemně se zahřál. Asi právě proto se mi začalo chtít spát ještě o 100 % více. Opřel jsem se o opěradlo a po chvíli mi ospalá hlava klesla.

                                                    

                                                   a

 

Běžel jako o život, věděl, že jestli se té tašky rychle nezbaví, může ho to stát i krk. Rychle zabočil k zadnímu traktu ulice a snažil se svým pronásledovatelům zmizet v zahradách.

„Halt (stůj), uslyšel za sebou, svůj rytmický a energický běh však neukončil, byl si jistý, že jim zmizel.

„Ratatatata“, uslyšel štěkot německých automatů.

On se však ani nepohnul, protože správně tušil, že střílí jen, aby opětoval jejich palbu a tak se  prozradil.

To už byl ale schovaný v jednom z mnoha dřevěných zahradních domků, které jsou tu za činžáky rozesety jen tak,  cikcak halabala,  bez ladu a skladu.

V hlavě mu najednou šrotovala spousta myšlenek: „ Co kdybych se vzdal ? “ říkal si potichu, ale to by se musel zbavit tašky s letáky. Mají psy. Ne, to neudělá, bude tiše, jako myška.

Hlasy se přibližovaly, už rozeznával jednotlivá slova, ale ještě nebyli tak blízko, aby jim rozuměl. Podle intonace mu zněly naštvaně a nespokojeně.

Sáhl do tašky a vyndal starý revolver, který nosil v zaolejovaném hadru.

Stále se přibližovali.

Zkontroloval zásobník a začal tušit, že dnešní den bude jiný než ty předešlé, dnes se stane něco, co ve svém krátkém životě ještě nezažil.

Už když se tehdy rozhodl se svým otcem pro odbojovou činnost tušil, že to jednou může přijít, cítil však, že na vzniklou situaci není připraven.

Chtělo se mu řvát ať táhnou ke všem čertům, chtěl, aby se vše vrátilo.

Po chvíli však začal pociťovat, že smrt obchází velmi blízko. V mysli se mu začaly honit  vzpomínky na jeho mládí.

Zamyslel se a přestal vnímat okolí.

 

                                                   a

 

 Je to už dávno, co proháněl káču na plácku v jejich ulici, vždycky jej ale zajímal běh, ten jednoduchý lidský pohyb. Byla to disciplína, při které se dalo závodit kdekoli a s kýmkoli.

Vzpomněl na svou účast na berlínské olympiádě, bylo to těsně před válkou, když německým sportovcům spolu s Hitlerem fandilo bezmála celé naše pohraničí.

Už před startem v Berlíně vstoupil do KSČ a stal se dopisovatelem Rudého práva a Haló novin. Sportovní rubrika, do které přispíval i on a která obsáhla celou zadní stranu, se stala již tenkrát nejčtenější částí celých novin. To platilo ještě dalších padesát let.

Když hitlerovská vojska obsadila náš stát, vstoupil i se svým otcem do protifašistického odboje. Spolupracovali s ilegální skupinou Kapitán Nemo.

Běhání miloval celým srdcem, stalo se celým jeho životem, vždyť od roku 1933 se stával každoročně mistrem Československa v běhu na 800 m.

Dnes poprvé však běžel o život.

 

                                                   a

 

„Hände hoch (ruce vzhůru)……….  „Hände hoch“, uslyšel ještě jednou. Rozhlédl se okolo sebe a celý zkoprnělý dal ruce nad hlavu. Nechápal, kde se tu vzali, vždyť ho nemohli vidět.

 

Bláhový zapomněl, že se zasnil !

 

Během jeho reminiscence, nepozorovaně a skoro neslyšně, obklíčili jeho úkryt (Šlo jim to špatně, poněvadž jejich dlouhé kožené kabáty jim částečně překážely v pohybu  terénem, avšak Evžen se až příliš věnoval své minulosti, svému snění) a pak vtrhli dovnitř.

Pistoli pustil na zem a za řevu:

„Schnell, schnell“ (rychle, rychle),

vyšel celý rozechvělý ven ze svého úkrytu. Nevnímal nic okolo sebe,  jen zaregistroval na něj štěkající psí bestie.

 „Chaké je vase meno (jaké je vaše jméno) , chak vy se menujete (jak se jmenujete)?!,“

vychrlil na něj otázku jeden z gestapáků.

On jen civěl před sebe a ani se nepohnul. Chvíli bylo ticho a místo další otázky dostal pažbou samopalu ránu do zad.

Sklátil se k zemi.

Byl však stále při vědomí a schopen vnímat své okolí. Z bláta, do kterého zabořil při pádu svou hlavu, pozoroval jejich divné počínání.

Nerozuměl tomu, zatímco ti se psy ho hlídali, ostatní začali hrát známou hru der stain, die schere, das papier (kámen, nůžky, papír).

Před zahájením každé hry  vyslovili  nějaké slovo. Připadalo mu to , jako když před válkou hráli kopanou a dávali si jména svých fotbalových vzorů, Olda Nejedlý, Pepi Bican nebo Franta Plánička, který na mistrovství světa v Itálii v roce 1934 vykopl „kraulovou nohou“, při právě prováděné robinzonádě, míč z brankové čáry.

Už tehdy šlo o nespravedlnost, fašistická Itálie v čele se svým „Ducem“ nedopustila, aby mistrem světa byl někdo jiný než právě ona. To Jessie Owens si v Berlíně nenechal nic líbit………………….

 

V gestapáckém kroužku nakonec zbili poslední tři hráči, zaspívali si německou hymnu a pokračovali ve hře.

„Totschlagen!“ (ubít)

„Totsgeschossen !“ (zastřelit)

„Durch stiche toten!“ (ubodat)

Jejich ruce zasvištěly třikrát vzduchem a bylo rozhodnuto.

„Ja (ano), sieg auf derganzen linie ( vítězství na celé čáře),  ja, ja (ano, ano), hahahahahahaha“ (hahahahahahaha), začal se smát ten, co hlásil totsgeschossen (zastřelit) a hrál die schere (nůžky). Ostatní dva měli otevřené dlaně, jako by si chtěli potřást pravicemi. Hráli das papier (papír) a prohráli.

Toho dne 18.6.1942, byl Evžen zatčen a spolu se svým otcem dne 25.6.1942, popraven v Praze v Kobyliské střelnici.

                                                                     

                                                   a

 

Otvírám pomalu oči, někdo se mnou lomcuje.

„Adolfe , vstávej konečně, prší, slyšíš, prší!“

Skutečně, obloha je celá zatažená a schyluje se k pořádnému slejváku.

„Ty vole, Petro, já jsem asi usnul?!“

Pohladila mě po tváři a řekla: „ To víš, že jo, ty jsi můj blbeček blbej idiotskej, viď!“

Na stadiónu běžela mexická vlna. Chvíli jsem ji pozoroval a když doběhla až k nám , zvedl jsem se a opáčil:

„Chceš taky pivo?“

 

                                                 a

 

„Vážení diváci, právě se připravuje závod na 800 m, závod, ve kterém by Evžen Rošický ve své době jistojistě triumfoval………………“

 

(zbaběle pro Otu Pavla)   

 

                          

 

v

---