Bez záhybů

 

Upřímně, nikdy si nemyslela, že by mohla něco doopravdy zvládnout. Jistě, každý sní o tom, že se jednoho dne stane astronautem, primabalerínou, zpěvačkou, spisovatelem, o tom, že bude mít nejdelší vlasy na celé lokální metalové scéně, že bude mít velký dům a dvě auta. Ne ona . A tak trávila hodiny a dny,  ne-li roky života sezením v posteli, zíráním do stropu, s rukama složenýma za zády a teď ji lidé opustili, protože ona opustila je. Věci jsou velmi jednoduché, předložíme-li je před sebe tak jak jsou. Nikdy žádné záhyby, žádné pochybnosti, Co zůstává otázkou  je, jestli je nepotřebujeme k životu. V její hlavě žádné takové záhyby nebyly. 

Stačí se vydat v pátek večer někam do centra jakéhokoliv města a uděláte si přátele a záhyby. Když ne přátelé, tak alespoň známé. Podíváte se lidem do obličeje, zapamatujete si jejich rysy, ulpí vám v paměti jejich hlas. Jí ne.

Každý má někdy před očima obraz některých  dobrých dní, kdy člověk chce vstát, vyrazit ven, koupit si kávu do kelímku a se slunečními brýlemi na očích se jen tak procházet mezi domy, vypadat u toho odpočatě, už jenom pro ten pocit, že něco je správně že tak to má být. Že ráno jako takové je nový start do dalšího života, že káva, která chladne v kelímku, ještě nějakou dobu vydrží teplá, a že si na rohu můžeme koupit koblihu a pak si jí na lavičce sníst.  To se jí nestává. Bez záhybů v hlavě je celá situace příliš banální. Jen káva, chůze, slu-neční brýle, ranní slunce. Nic víc.

Lidé se často odvolávají na to, že se dostatečně nesnaží a proto jsou jejich cíle nedosa-žitelné, že si do života vnášejí nekonečnou hořkost jen tím, že si dostatečně nevěří. Kam se ale poděli ti, kteří ještě nezhořkli? A kam se poděla schopnost zvlnit svoje myšlenky do kapes zachytávajících to podstatné a to, z čeho ve skutečnosti žijeme. 

Když se ráno probudila, světlo bylo šedé. Před postelí ležely včerejší kalhotky a pod bokem cítila zmuchlanou noční košili. Vstala a nahá přešla pokojem. Mobilní telefon ležel rozpadlý na kusy uprostřed pokoje a od jeho lesklého povrchu se odráželo ono našedlé světlo. Výhled z okna nenabízel nic konejšivého, podlaha kuchyně byla studená a v ledničce skoro prázdno. Posadila se s jablkem k jídelnímu stolu, a když přitáhla kolena k hrudi, cítila, jak se jí na břiše zkrabatila kůže a pod ní uložení tuk do několika polštářů. Vrátila nohy na zem a vyhřátá chodidla se jí přilepila k ledovým dlaždicím. 

Takže takhle tedy začínají dny.  A tak i končí. Bezpředmětným ukousáváním různoro-dých hmot v zšeřelých místnostech v místech, která nazýváme domovy. Sami v sobě.  Odhod-ila ohryzek do přeplněného koše a strávila dalších několik minut pozorováním prasklého lustru. 

Pokoje propojené otevřenými dveřmi propouštějí proudy vzduchu srážejícího se na je-jích stehnech do malých hrbolů husí kůže. Zvedla se ze židle, složila telefon a vytočila číslo.

„Ahoj.“

„Ahoj. Myslím, že to nepřestává.“ Řekla potichu. Připadala si, jako by se pokoušela něco zatajit sama před sebou, Hlas jí klesal téměř k šepotu.

„A děje se něco konkrétního?“

„Ne. Promiň. Jenom to ještě pořád nepřestalo. Teď jsem se probudila. Nedává to smy-sl“ 

Na bílém parapetu se chvěl chomáč měsíce neutřeného prachu a pomalu se překlonil do vče-rejší nedojedené snídaně. Pocítila neurčitý stud.

„Nerozumim ti.“ Zaznělo ze sluchátka po chvíli ticha.

„Já vím. Mrzí mě to.“

„Přestaň se litovat.“ Zhrubl hlas okamžitě. Pocit studu se prohloubil. Jak dlouho už ho takhle využívala? Ke konejšení, ke konverzacím, k tišení bolestí. Nekonečné měsíce. Ale nikdy od ní neutíkal.

„Nevím, co ti na to říct.“

„To já taky ne.“ Poklesl hlas ve sluchátku. „Musím jít. Ve tři u Adlera.“

Ve tři hodiny seděla v kavárně a cítila ze sebe vůni levandulového sprchového gelu. Vlasy na temeni měla stále ještě mokré a na rtech vrstvu rtěnky. Číšník se do karmínové barvy zabodával pohledem pokaždé, když prošel kolem. Nevěděla proč, ale bylo to nepříjemné. Přesto, že to bylo přesně to, co chtěla. Zdravý vyzývavý moment. Upíjela ledovou kávu brč-kem, na kterém zářil karmínový otisk.

Než dorazil, bylo půl čtvrté a pršelo. Vstoupil, rozezněl zvonek nade dveřmi a z vlasů mu kapala voda. Pozorovala ho, hezkého a klidného a připadal jí jako nějaká pohyblivá socha antického hrdiny, oživlá reklama na úspěšného muže. Na dálku jí pokývnutím hlavy pozdravil a pověsil sako na věšák. Když usedal, změřil si její rudé rty pohledem jasně naznačujícím nelibost.

„Co je. Vypadá to špatně?“ Zeptala se.

„Ne, vypadá to až moc dobře. Vůbec ne jako ty.“ Jen pootevřela ústa v nádechu, ale neřekla nic. Jakkoliv urážlivě to mohlo znít, bylo to jen pravdivé. „Jsi průhledná.“ Do-dal. „Působíš s tím bílým obličejem a červenou skvrnou jako japonská vlajka.“

Usmála se tomu. Vrátil jí to a nad stolem se udělalo trochu tepleji. Modrý fotografický filtr, co jí doteď visel na očích, spadl a barvy se přibrousily do oranžova. Objednal si čaj a řekl: „Vyřešil jsem to za tebe.“ A položil před ní velký papírový blok, propisku a vedle diktafon. Podívala se na věci na stole, pak na něj a chvíli se na sebe tiše dívali.

„Já už tohle nedělám.“ Řekla pomalu.

„Já vím. Ale neděláš ani nic jinýho.“ Řekl bez změněného výrazu. Chytila ho za ruku a do druhé vzala diktafon. Zmáčkla nahrávání.

„Je dvacátého druhého dubna.“ Řekla a stále se mu upřeně dívala do očí. Neuhýbal. „Mluví Alena Krátká. Zpráva: Dnešek je stejný jako všechny ostatní dny. Alena krátká, ně-kdejší reportérka se stále ještě nerozhodla vrátit se ke své původní profesi. Café bar U Adlera je prázdný, když se zde setkávám s Adamem X., jediným přítelem Aleny. Adame, přímá otázka hned na úvod. Co vás vede k tomu, abyste Alenu neustále podporoval v tom, co dělá, i když neustále tvrdíte, že nedělá nic?“ Oddálila přístroj od rtů a obrátila ho mikrofonem k němu.  V tom pohybu i řeči bylo něco výsměšného, uvědomila si. Něco popírajícího smysl celé jeho nekonečné vlídnosti a pochopení. Všichni někde uvnitř přesně víme, co říct a co udělat. A když se dobře zamyslíme, zjistíme i proč to děláme.

Přejel očima na přibližující se diktafon a v pohledu se mu náhle objevil krátký záblesk vzteku. Neurčitě si uvědomila, že ji to těší. Vytrhl jí diktafon z ruky a prudkým pohybem ho vypnul. Oběma rukama chytil její obličej do dlaní a políbil ji. Přístroj přepadl přes hranu stolu, jak do něj narazila loktem. Ozvala se rána, cvaknutí a diktafon opakoval nahranou zprávu. „…zde setkávám s Adamem X“ drtil jí obličej v dlaních „…jediným přítelem…“ na chvíli zapomněla dýchat. „…neustále tvrdíte, že nedělá nic…“

 Celé to trvalo jen několik sekund, a když se pak odklonil, pod dolním rtem mu zůstala skvrna po rtěnce. Stále ještě držel její hlavu v nesmyslně silném sevření, poznamenaný stigmatem její zbytečné snahy stát se dočasně živou bytostí.

„Tohle nebudeš dělat, rozumíš mi? Nebudeš.“ Čekala, jestli se uklidní, anebo s ní začne třást, a přes veškeré fyzické nepohodlí a strach, který z něj najednou  měla, byla ráda, že to říká. Že jí vůbec někdo říká, co by měla dělat.  To vědomí s sebou přinášelo úlevu a úleva spouštěla záchranný kohoutek slz. Opřel si čelo o její. 

Jsme všechny stejné, pomyslela si a v té myšlence bylo obsažené veškeré ponížení jejího dosavadního života. Slabé a toužící po ochraně. 

Jako kdyby slyšela mluvit svého otce.  Žena nad sebou potřebuje pevnou  ruku. Vztek, který zažívala pokaždé, když s pocitem nezlomného sebevědomí a vlastní bezchybnosti řekl něco podobného si vybavovala i teď. Pocit nekonečné bezmoci a agresivní výbuchy touhy dokázat mu, že nepotřebuje k životu ani muže, ani jeho pevnou ruku.  

Ale ach, bože. Teď má obojí a jediné, co jí to kazí je pocit, že by od obojího měla utéct, jen aby nemusela dát otci za pravdu. Jenže, jak jednoduché bylo sedět, čelo mokré od jeho vlasů a nechat se ukolébat dojmem, že všechny strasti jejího života pro jednou padají na jeho ramena. Alespoň do chvíle, kdy jí na těch ramenou nechá brečet.

Zbytek dne strávili u ní doma. Vyhodil zbytek včerejší snídaně a otevřel okno, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch poznamenaný nedávným deštěm. Leželi v posteli a dívali se z toho otevřeného okna a ona věděla, že výhled z něj nebude zítra ráno o nic víc povzbuzující než dnes a jakýkoliv jiný den. Proto z něj urputně zírala ven, dokud ještě měla hlavu podepře-nou jeho ramenem, dokud jí jeho přítomnost nutila udržet si zbytky těch spásných záhybů v mysli, kam se mohly zachytávat pocity, smysl věcí a ne jen holá fakta. A také moc dobře věděla, že někdy v blízké budoucnosti, až bude muset odejít, aby žil svůj smysl dávající, ně-kam směřující život, do kterého se ponořoval pokaždé, když od ní odcházel, se zase vrátí tam, odkud přišla, ke kuchyňskému stolu s jablkem v ruce a že zas ráno bude tichou nahou posta-vou prostou odhodlání přežívat minuty mezi bezejmennými věcmi. Postavou ve špinavém bytě s jediným používaným kontaktem v telefonním seznamu.

 

 

---