Sněženka

Jednoho večera, skoro už v létě,

Sněženka octla se na tomto světě.

S půlnocí přichází hodina duchů,

sudičkám bylo tak dopřáno sluchu.

První se nadechne, přikročí k dílu:

„Nedám ti radost a nedám ti sílu,

dávám ti touhu a dávám ti slzy,

bolest i zklamání prožiješ brzy.“

Druhá je mírná a soucitná bytost,

zmírní tu předpověď? Převáží lítost?

„Já ti dám lásku, co zaplní duši,

dokážeš milovat, víc, než kdo tuší.“

Místnost se zachvěla zlověstným tichem,

ve chvíli zaskřípe ďábelským smíchem.

Třetí už sudička k děťátku kráčí.

„Láska ti v životě bude jen k pláči.

Přijde a řekne ti: ´Buď moje paní.´

všechno mu odevzdáš, on tě pak zraní.

Vždycky se zotavíš, rány se zhojí,

zase mu podlehneš, zas vás to spojí.

Když znovu uvěříš v lásku a v sebe,

něco se přižene z čistého nebe.

Něco, co do ran ti nasype soli.

Tak poznáš, Sněženko, jak láska bolí.“

Svítá a sudičky tiše se ztrácí.

Jen matná vzpomínka roky se vrací.

Srdce je horké, však ve slupce z ledu.

Přestat ho milovat, copak to svedu?

Vždycky, když uvěřím v lásku a v sebe,

něco se přižene z čistého nebe.

Něco, co do ran mi nasype soli.

Čím víc ho miluji, tím víc to bolí.