RTFM

Nemůžu říct, že bych byla zastáncem zpátečnictví a po pravdě ráda sáhnu po  moderních technologiích, které mají člověku ulehčit  život. Ale čím víc se kolem sebe rozhlížím, začínám mít pocit, že všechny ty vymoženosti, které jsou lidstvu k dispozici činí pravý opak.

 

Technologie nám nabízí jistý komfort o tom není pochyb. Počínaje mobilním telefonem, přes počítač vybavený internetem, konče přístrojem, na kterém můžete sledovat filmy třeba i na dovolené, komunikovat s deseti lidmi najednou, stahovat informace všeho druhu a počítám, že tak za dva roky vás nejmenovaný přístroj i nakrmí, vykoupe a uloží ke spánku.

 

Ale právě tady mě napadá otázka, jestli je v pořádku sledovat filmy

na dovolené? Jak kvalitně mohu vést rozhovor s deseti lidmi najednou? Kolik informací potřebuji teď hned, když si je stejně nebudu pamatovat?

 

Nedávno jsem pozorovala svou dceru, která spadá do škatulky „běžný puboš“ a když mi došlo co vidím, začala jsem dceru svým způsobem obdivovat! To co ona musí stihnout, aby udržela krok s okolním světem

je takřka nadlidské.

 

Sledovat dění na FaceBooku, kdo s kým právě založil vztah, kdo s kým se rozešel, sledovat statusy ostatních, psát vlastní, k tomu komunikovat s dalšími patnácti lidmi na Skype, vyhledávat na You Tube muziku, a do toho všeho odpovídat na SMS lidem, kteří zrovna nejsou on line, to je na jednoho slušný záběr.

 

Začala jsem ji pozorovat častěji, abych přišla na fígl, jak získat stejné robotické schopnosti, které by se jistě dali patřičně využít, ale čím víc jsem do tajů nadlidskosti viděla, tím víc mě začaly děsit a začala jsem mít pochybnosti, zda je lidský mozek toto všechno schopný přijmout.

Můj jistě ne. Mám už přeci jen nějaký ten rok navíc a mám problém si kolikrát zapamatovat, jestli jsem se vůbec najedla. Ale co ten mladý pružný mozek? Vážně to může vstřebat?

 

Nestrkám nos do soukromí svého puboše víc než je potřeba, ale když dceři přišel telefonní účet na 2000,- Kč bez DPH za měsíc a s vyděšeným manželem jsme spočítali, že ke vší aktivitě na komunikačních serverech náš puboš stihl napsat ještě cca tisíc SMS, musela jsem to porušit. Už jen z vědeckých důvodů. Abych zjistila, jestli jsem porodila člověka, nebo Terminátora.

 

Rozřešení na sebe nedalo dlouho čekat. Naše dítě není Terminátor. Jen obyčejný puberťák zahnaný civilizací a technickými vymoženostmi do světa, který běží takovým tempem, že člověku zůstává rozum stát.

 

Pro porovnání je dobré si představit život tak před dvaceti lety.

 

Běžný puberťák jako jsem byla  kupříkladu já, přemýšlí co podnikne v pátek večer. Rozhodne se zavolat kamarádce, jestli nevymyslí nějaký plán.

A protože nemá doma zavedenou telefonní linku, vydá se do telefonní budky.Tam si vystojí půlhodinovou frontu, než se uvolní aparát. Při čekání potká pár kamarádů kteří jdou  okolo, domluví se, že si večer půjdou sednout do místní restaurace na zahrádku, aby probrali co je nového a když bude náhoda přát, možná se i seznámí s náhodně kolemjdoucími chlapci.

Na třetí pokus jsem se dovolala kamarádce, domluvily plán a bylo jasné že se v pátek sejdeme a budeme si mít hodně o čem povídat. Šla jsem domů, pustila si na východoněmeckém kazeťáku šum s podbarvením muziky, kterou se mi tam podařilo nahrát přes mikrofon z televize a večer jsem zašla do hospůdky na zahrádku na schůzku s kamarády i když se mi zrovna moc nechtělo. Ale už to bylo domluvené a nebylo jak dát vědět, že nedorazím. Nakonec jsem byla ráda, že jsem tam šla, protože to byl příjemně strávený večer.

 

Měla jsem jen jednu opravdovou kamarádku, ale znala jsem ji  skrz na skrz

a ona mě. Věděla jsem, že když jí seženu k narozeninám „fáčko“ z Tuzexu, bude chrochtat blahem, věděla jsem, že až na konci písničky Michaela Jacksona je pasáž, která se jí líbí nejvíc, věděla jsem, jakou má ráda zmrzlinu, prostě všechno.

 

Toto byl můj běžný den po návratu ze školy. Nikde žádný spěch, na pivko s přáteli se našel čas vždycky, a zbylo i dost času, dělat lumpárny, jako pomazat auto kečupem kamarádčinu bývalému chlapci, za to, že ji odkopl.

 

A teď si představme běžné odpoledne dnešního dívčího puberťáka.

 

Cestou ze školy autobusem si SMSkami domluví s 5 lidmi, že jak dorazí domů, přihlásí se na Skype. A skutečně. První po návratu domů zapne PC a se staženými kalhotami, protože se ještě nestihla převléknout už odepisuje těm kteří to mají domů blíž a už vyčkávají, až bude někdo on line.

Puboš si bere k PC sušenku, protože pomeranč se musí loupat a to už je ztráta času, nasazuje si sluchátka a v tom začíná nerovný boj s časem.

Má na síti on line 60 přátel, každý z nich má jiný problém, jiné zájmy, poslouchá jinou muziku, dělá jiný sport a jak to všechno stihnout, aby nezaostával a věděl o všech všechno?

 

Marek kupříkladu poslouchá Hip-Hop a posílá odkaz z You Tube na jednu fakt dobrou kapelu. Puboš poslouchá písničku, ale v půlce už posílá odkaz Vašek na metalovou skladbu, tu si přece nemůže neposlechnout, jak by s ním potom o té písničce mohla mluvit? Takže Hip-Hop jde stranou a nečítá se metal, jenže to už se ptá Denisa, jestli už si poslechla tu písničku kterou jí posílala včera. A to nestihla, takže skáče zase jinam. Sakra, ta má taky 3 minuty. To je moc. Teď si totiž vzpomněla, že si potřebuje stáhnout úplně jinou písničku, jejíž část slyšela u spolužáka z MP4. Takže přeskakuje z okna do okna a každá písnička má svůj odměřený čas. Do půlky! Na víc není čas!

 

Ouha, právě zjistila, že Nela má za dva dny narozeniny. Bude jí muset koupi dárek, což způsobí zdržení. Ale co by Nela asi tak chtěla? Posledně to psala, zkusí to najít v historii, ale tu si smazala, aby trapní dospěláci nemohli slídit. Takže koupí co si asi tak myslí, že by se Nele mohlo líbit a bude doufat, že to klapne. Mezitím je potřeba udržovat písemný kontakt s kamarády na FB. Ale není čas psát celá slova. Omezí tedy odpovědi jen na zkratky. Zkratky jsou prakticky na všechno.

Na radost, smutek, souhlas, nesouhlas a dokonce i smích! Je až zarážející, že se dá padat k zemi smíchy ve zkratce ROFL.

 

 

Řekněme, že jakýsi Filip napsal na FB na zeď, kam svěřuje své osobní informace a pocity svůj  statut, jak se momentálně cítí. A protože nebyl čas se o tom rozepisovat, napsal pouze „Do prdele“. Toho si všimne kamarádka Lenka a chce vědět co se stalo. Následný rozhovor bude vypadat asi takto –

Lenka – WTF?? (co to sakra)

Filip – mam  5 z pisemky

Lenka- TVL (ty vole) co budes delat?

Filip – NVM (nevím)

Lenka – MMNT TEL ( počkej prosím, mám telefon)

Filip- JJ (jo jo počkám)

Lenka -  Z5 ( jsem zpět)

Lenka - to bude doma průser co?

Filip – NJN (No jo no)

Lenka – MUCK (virtuální odejmutí)

Filip – D (dík)

Filip – BTW (mimochodem) muzes mi s tou Anglinou pomoc?

Lenka – O.K (jistě) Kdy?

Filip – ASAP (co možná nejdříve)

Lenka – O.K.

Filip – GR8 TH (výborně díky)

Lenka NZ (není zač)

 

Kdo je zkratek neznalý může si myslet, že spolu komunikují dva roboti, ale není to pravdou. Toto může být rozhovor, mezi dobrými kamarády, kterým na sobě záleží, ale pokud má puboš vést takových rozhovorů 60 za odpoledne, musí to odsýpat a ne se zbytečně rozepisovat.

To vše se dá v zásadě pochopit, co ovšem nechápu je, proč si dal někdo tu práci, vymyslet zkratku RTFM! Což znamená  „přečti si návod sakra!“  Přiznám se, že sama bývám účastníkem chatů a písemných konverzací už několik let, a zkratky jako MMNT,JJ a O.K mi nejsou cizí. Ale pokud jsem frázi  „přečti si návod sakra“ vůbec někdy použila, rozhodně to nebylo tak často, abych na ni potřebovala zkratku.

 

Mé vědecké poznatky jsou tedy takové, že zatím co já si za jedno odpoledne a večer bez techniky stihla domluvit plán na páteční večer, seznámit se s novými chlapci, poslechla si 3 kazety s písničkami na jejichž získání jsem byla nucena vynaložit nemalé úsilí a tak si je poslechnu od začátku do konce, kdyby slyšet za šumem nebyly. Probrala jsem s kámošema co je u nich nového, získala drobnou opičku po 3 pivkách a pomazala tomu zmetkovi kečupem ze solidarity zánovní Škodu Rapid a večer jsem šla spát unavená

a s dobrým pocitem, že den se vydařil.

 

Má dcera za stejný časový úsek s technikou stihne povrchně probrat pocity 20 lidí, se kterými se vídá jednou do roka a 10 lidí, které potkává ve škole, nebo s nimi jezdí autobusem. Okomentuje 28 statutů, napíše jich 6 vlastních, protože v průběhu těch pár hodin se jí 6x změní nálada. Poslechne si 150 úryvků písniček, protože na celou nebyl čas. Vyhledá si milion informací o všem možném, které jsou jí v zásadě k ničemu, protože v náporu konverzací

a úryvků muziky, je mozek stejně neuloží.

 

Večer jde spát vyčerpaná a naštvaná, protože téměř nic nestihla, chlapec co se jí líbí si změnil statut z nezadaný na „ve vztahu“ (a to ještě k tomu s tou příšernou krávou, jak jsem byla poučena), kamarádka jí zrušila domluvenou schůzku, protože nestíhá a jako bonus zapomněla, že zítra píšou písemku a ona se nestihla nic naučit.

 

Přiznám se, že po zjištění jaká je skutečnost, jsem proti tomu chtěla bojovat, ale je to boj s větrnými mlýny, co je předem prohraný.

 

Ano, můžu jí zakázat přístup k technice a budu ji nutit žít pomalejší a ne tolik konzumní život s živými lidmi. Ale s kým bude takový život vést, když jsou všichni její vrstevníci on line? Vyřadila bych ji tím úplně ze společnosti a dala nálepku „ta divná“. A v neposlední řadě, zakázané ovoce chutná mnohem víc.

 

Takže se budu jen tiše dál dívat a nechápat, jak svět nabírá neuvěřitelné obrátky, které lidský mozek ať už starý, nebo mladý prostě nemůže stíhat

a budu doufat, že se jednou přeci jen zpomalí. Abych se, až přijde čas dočkala, že si můj puboš najde čas se vdát a pořídit si nějaké ty děti, které se sice podle mého už narodí vystresované, že nestíhají. Ale budou mít pořád

na blízku babičku, která bude mít dost času ukázat jim kouzlo telefonní budky.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---