ty jediná sis vzpomněla...

Před pár dny jsem měl narozeniny, ty jediná sis vzpomněla.

Jen pár slov, která se oslavenci obyčejně přejí:

jen to dobré, pevné zdraví, mnoho štěstí, lásky...

po několika měsících ses mi ozvala

a o to víc to pro mě znamenalo.

 

34

 

Ten večer jsem přišel z práce později než obvykle...

celý den na jednání s krajem ("Pochopte prosím, že také nechápu jak můj předchůdce mohl tu stavbu povolit!")

a pak ještě dlouho nad dvěma stížnostmi v kanceláři  (místo odborného pracovníka v terénu jsem v posledních týdnech spíš úřednická krysa)

 

Nikdo z mých blízkých, přátel a známých se neozval... proč taky?

 

Prázdno nejen v  hlavě ale i v ledničce - dávno jsem ztratil iluze o životě a nebyl nakoupit.

 

Milan by ze mě měl radost, hned by mě začal důkladně podrobovat psychoterapii, ukazovat směšné černobílé obrázky, ptát se na dětství (většinu traumat z něj mám stejně kvůli němu) a pak by mi řekl, ať se hned vzpamatuju a začnu se sebou něco dělat, nebo skončím u něj na oddělení.  "Najdi si zas ženskou, Honzíku... "

Brácha by byl konkrétnější, tak jako vždy když filosofuje nad kozlíkem: "Ty voue, co Tereza? Terezu znáš, ne? Počkej, dám Ti na ní číslo."

Až budou mít narozeniny oni, tak se jim  taky neozvu! 

 

Toužil jsem po jediném, mít ten večer klid, nechat všechny starosti stranou, nemyslet na tu řadu po sobě jdoucích průšvihů a malérů z  posledních let,  ze kterých jsem se nedokázal vyhrabat. Plná vana horké vody, poslední sklenice matčina džemu (ani se nedivím, že nezavolala, má svých starostí po rozvodu s otcem dost), hřebíčková cigareta (další hřebíček do rakvičky) a rulandské bílé s ještěrkou... Tak všechno nejlepší!

Vážně jsem nečekal, že se ozve. Naposledy jsem ji viděl před půl rokem, na svatbě Moniky a Adama. Zprvu jsem ji nepoznal, byla krásnější a jiná, než jsem si pamatoval. Sebevědomější. Usmála se, řekla mi ahoj a podala ruku. Mluvili jsem spolu jen pár minut před obřadem, a pak až potom na hostině. Šířily se o ní od té chvíle co odešla ze školy různé zvěsti (a přiznám se, sice jsem se tehdy přede všemi tvářil, že mě to nezajímá, ale zajímalo a to dost) a až teprve pak jsem se dozvěděl pravdu. K původnímu oboru si přibrala ještě historii - archivnictví, dostudovala, chvíli pracovala v archívu, pak na MěÚ a v  jednom větším podniku na spisové službě. Nakonec se stala kurátorkou přírodovědných sbírek v jednom muzeu. Baví ji to, ale chtěla by si ještě dodělat doktorát. 36, stále svobodná. Otec zemřel vloni na jaře, infarkt. Zůstala v tom starém rozpadajícím se domě sama s maminkou. Občas přijede bratr s rodinou, občas některá z kamarádek se svými dětmi.

Po hostině jsem ji odvezl k nim domů a doprovodil ji ke staré brance... Pár minut pod skomírajícím pouličním osvětlením, kdesi v dálce byl slyšet vlak a jinak ticho. Mlčeli jsme. Tak jako před pár lety. Spolu a přitom vedle sebe. Zvláštní druh soužití, symbiózy, kdy ona mě potřebovala, a já ji navenek ne i když pro mě ve skutečnosti byla tou nejdůležitější bytostí v celém vesmíru. Mlčeli jsme. Celou tu dobu, mi chyběla.  "Někdy přijeď, ráda Tě zas uvidím...Tak dobrou." "Dík, čau." V očích se jí začaly lesknout slzy.  Otočila se a šla k brance. "Počkej, prosím..." Pár vteřin jako věčnost, několik kroků k ní. "Promiň za všechno." Polibek nejdřív na čelo, pak na mokrou tvář, nakonec na rty.  "Promiň, že jsem byl takový sobec, že jsem se tenkrát k Tobě tak choval. Ty jsi byla to nejlepší co mě potkalo, díky Tobě jsem vůbec zůstal na škole. Nechtěl jsem Ti ublížit. Promiň a sbohem." 

Následující dny jsem si tu scénu několikrát opakoval, a dospěl jsem k názoru, že jsem fakt pitomec.

Rozhraní večera a noci, tma. Lampa už nesvítila a služby města ji ještě neopravili. První pokus přelézt plot se nepovedl,  zachytil jsem se o něco nohavicí a spadl. Pugétu oranžových tulipánů z Holandska se naštěstí nic nestalo. Napodruhé to bylo lepší a byl jsem tam, co možná nejrychleji a nejtišeji jsem se dostal ke dveřím a položil je na prah a pak hned pryč.

To se opakovalo ještě několikrát než před vánoci prvně nasněžilo.

Krátce před Štědrým dnem jsem v kanceláři našel na stole obálku.

"Už na to, co se mezi námi kdy stalo nemysli. Děkuju za vše, nejen za tulipány..."

Ten večer jsem se u jejího domu objevil naposledy, s kyticí rudých růží, kterou jsem dal její mamince, potom co mi otevřela dveře. Poprosil jsem, ať květiny předá a popřál ji i dceři pěkné svátky a jen to nejlepší do nového roku a jako přízrak někoho z minulosti zmizel ve tmě.

Milanovi ani nikomu jsem se s tím raději nesvěřil, nebylo by to nejlepší řešení.

Nenapsal jsem ji, nezavolal, ani se u ní nestavil a zalezl jsem do své ulity, kterou jsem opouštěl jen kvůli pracovním povinnostem a občas kvůli rodině a přátelům.

Kdysi jsem hledal pravdu života a krásu snů (nebo to bylo naopak) a nakonec jsem zničil všechno na čem mi vlastně záleželo...

A ona jediná se ode mě ani po tom všem neodvrátila a pořád ve mě věřila.

 

Zvláštní, život tropí hlouposti a já taky, 34 - měl bych mít už rozum.

 

Rozhodl jsem se, že ji napíšu, notebook nabíhá pomalu -  pitomá vista, zlaté xpéčko. Aktualizuje se avast, to bude nadlouho...

Pošťák ze Seznamu mi ukáže nové zprávy... reklama, spam, upomínka z knihovny, aukro,  ona, spam, ...

Ona?!

email odeslaný před několika hodinami, jen pár slov, která se oslavenci obyčejně přejí:

jen to dobré, pevné zdraví, mnoho štěstí, lásky...

 

Ahoj, děkuju moc. Vážím si toho.

J.

 

Co jiného byste od takového mizery čekali? Lásku jsem ji vyznal včera, v depozitáři mezi hromadou stářím sešlých a  moly prožraných exponátů.
 

---