Případy šedesáti let II - Kapitola 2. - Místo činu

Místo činu

Po tom rozhovoru jsem se zvednul a odešel do pokoje. Tenkrát jsem neměl takové vymoženosti jako dnes. Sebral jsem dosti velkou videokameru a pár dalších věcí a vyrazil na místo činu.

Hřbitov byl dosti velký a ono neštěstí se stalo v jeho zadní části, takže vchod, k mému nemalému veselí, nikdo nehlídal.

Vstoupil jsem a došel takřka k policejní pásce. Ani ta nebyla příliš střežena a mezi náhrobky jsem našel solidní úkryt. Pustil jsem kameru a snažil se zachytit, co se dalo.

Po chvíli zarputilého sledování jsem usoudil, že mám dost na to abych se odtud klidil. V tu chvíli se zezadu začalo blížit velké auto, které si sem na hřbitov jelo pro naši nebožku.

Snažil jsem se, aby mne nikdo neviděl, takže jsem si ani pořádně neprohlédl vyšetřovatele. Až teď, když už jsem byl na odchodu, zdálo se mi, že jsem zaslechl známý hlas. Já nemám zase tak dobrý sluch a podobné věci se mně stávají docela často, jenže když jsem se ohlédl, poznal jsem skoro jistě tvář policisty, s nímž jsem se setkal před pěti lety. Byli tam oba. To mě překvapilo, ale stejně jsem zamířil k domovu. Tenhle případ mě zajímal stále víc.