Destination Unknown - část 2

 

Část 2

 

Tančila v klubku svých kamarádek, ale nedokázala se bavit tak jako ony. Už proto, že ony tu byly úplně z jiného důvodu. Ony se skutečně chtěly jen bavit, chtěly dámskou jízdu, protože všechny měly svoje kluky, někoho, kdo na ně čekal, ať už doma nebo kdekoliv jinde.

Jen ona – jako vždycky – byla sama. Jen ona musela předstírat, že se také chce „jen bavit“ a nechce od toho nic víc.

Kdokoliv... znělo jí v hlavě. Vždyť je to přece jedno kdo. Jen musí chtít to samý. Určitě tady musí bejt aspoň jeden, co chce tu samou věc, co já...

Světla v klubu blikala a oslepovala ji, hudba jí bušila do uší a ona se nedokázala pořádně odvázat. Měla v sobě už dvě cuba libre, ale stále si až příliš bolestně uvědomovala, proč vlastně přišla. A také, že vůbec není jisté, zda se jí to povede.

Minuty ubíhaly, její kamarádky se smály a ona se zoufale pokoušela, aby se jí do tváře nevloudil znechucený výraz. Martini ji trochu pomohlo, ale bylo jí jasné, že musí přestat pít. Nechtěla se opít, chtěla něco změnit. Chtěla změnit svůj život. Ale jak? S kým?

A pak koutkem oka zachytila cizí pohled.

 

 

Xxx

 

„Tahle párty je naprd,“ řekl jeden z Tomášových kamarádů a zatvářil se jak nejotráveněji a zároveň co nejdůležitěji dovedl. „Žádný pořádný holky, chlast drahej, hudba nanic. Asi se na to vyseru.“

Strávili tu ani ne půl hodiny. Mezitím si dali dvě piva a Tomáš to už – po svém soukromém domácím nasávání - na sobě začínal cítit. Hlava se mu lehce motala, zatím ne nijak nepříjemně, spíše naopak, bylo mu však jasné, že jestli ještě něco hodlá podniknout, musí přestat pít. Raději ani nezkoušel, jak by se mu motal jazyk.

Nejhorší přitom bylo, že ať už měl v sobě alkoholu kolik chtěl, jen pomyšlení na to, že by přišel k nějaké z holek (i k těm, které zde očividně byly samy), způsobilo, že se mu srdce opět rozbušilo a v krku vytvořil knedlík. Mohl si stokrát říkat, že na tom nic není a že přece s holkama nemluví poprvé, ale kdykoliv na některou z nich pohlédl a jen letmo zauvažoval, že by se k ní vydal, strach ho ovládl.

Jen ještě počkat. Ještě chvíli – jen dokud si mě nějaká nevšimne.

„Ta je docela hezká,“ prohodil jeden z jeho přátel. Zbylí dva pokývali a sledovali dívku s hlubokým výstřihem, která právě procházela okolo nich. Slovo „docela“ ani zdaleka nevystihovalo to, jak dobře vypadala. Tomáš pohlédl na kamaráda, který ji zhodnotil, napůl očekávaje, že po všech těch řečech za ní vyrazí a dá se s ní do řeči. Ten však jen pokyvoval hlavou, vrhal na ni pohledy, jimiž ji svlékal, ale dál se opíral o sloup v rohu tanečního sálu a rozhodně nevypadal, že by se chystal něco podniknout.

„Já du na hajzl,“ prohodil Tomáš po chvíli, když si uvědomil, že s jeho doprovodem nic nebude. Vůbec nemířil na záchod – potřeboval jen mít klid na to, co se chystal udělat. Došel na bar a objednal si hruškový džus, za což si vysloužil pobavený pohled dvou silně nalíčených blondýnek. Na malou chvíli mu blesklo hlavou, že s nimi jen na zkoušku něco prohodí, když však jedné z nich pohlédl do očí, najednou pochopil, že vůbec neví, o čem by se s nimi bavil. Rychle proto uhnul pohledem a utekl na druhou stranu klubu.

Jen ještě chvíli... ještě si to rozmyslim. Někde tady určitě bude. Ta pravá.

A pak, když se zastavil v temnotě nejzazšího rohu místnosti, ji spatřil. Drobná tmavovláska s krasnými dolíčky na tváři, které se jí dělaly kdykoliv se jen sebenepatrněji usmála. Hleděl na ni a nemohl tomu uvěřit. Byla to ona. Musela být. Všechno se najednou ztlumilo, pohaslo a pro něj v tu chvíli byla jen ona.

A věděl, že ji musí mít.

A knedlík v krku se vrátil.

Nemohl si ale pomoct – dál na ni upřeně hleděl. To je ona. Určitě je to ona... A pak se stalo to, v co napůl doufal, napůl se toho děsil. Ta dívka otočila hlavu a pohlédla přímo na něj. A usmála se.

 

Xxx

 

Kostky letěly a nikdo nemohl tušit, kam dopadnou...

Ten druhý moment, kterého se nikdy nedokázal nabažit, právě přišel. Ten moment, kdy vstoupil do klubu, sám, bez jakékoliv společnosti, se sebevědomým úsměvem na rtech prošel vstupní chodbou a zastavil se na malém balkónku, ze kterého bylo vidět na celý parket. Opřel se o studenou ocel a nahnul se tak, aby spatřil vlnící se dav. Celá ta úžasná scéna nyní ležela přímo pod ním. Blikající světla, třpyt miriád barev, stoupající dým z mlhovačů a do toho všeho bušící hudba, která rozhýbávala desítky postav, jež se spolu s pulzujícími reflektory každou chvíli objevovaly a mizely, vystupovaly z temnoty jako nějaká podivná stvoření, vytržená z naprosto jiné reality. Nezáleželo na tom, kolikrát už něco takového viděl, pokaždé ho to fascinovalo.

Nějakou chvíli tam jen tak stál a hleděl dolů, na tváři spokojený úsměv, oči lehce přimhouřené – hledal, vyhlížel, pronikal svým zrakem tu chaotickou scenérii. Přelétl houfy kluků, kteří se tísnili na okraji parketu a nerozhodně pokukovali po tančících skupinách dívek. Spatřil onoho divoce „tancujícího“ černocha, který zde byl snad pokaždé – a pokaždé sám – viděl skupiny zoufalců, kteří posedávali a postávali v temných stínech klubu, tvářili se důležitě a neodvážili se z nich vystrčit nos. Viděl i pár těch, kteří brousili kolem a o něco se pokoušeli, nikoho z nich však neznal.

A pak také viděl dívky. Pokaždé, když ho některá z nich zaujala, na chvíli se u ní zastavil pohledem, zhodnotil, a pak pokračoval dál. První, druhá, třetí... čtvrtá. Napětí jím pulzovalo a pod klidným zevnějškem bušila euforie. Pátá, šestá... Tonight's gonna be a good night.

Netrvalo dlouho a měl, co potřeboval. Pozvolna se odpoutal od zábradlí, otočil se a – spatřil dívku, která stála osamoceně u stěny, přímo za rohem chodby, který minul když vcházel do klubu. Stála tam, psala něco na mobilu a přesně ve chvíli, kdy se otočil, tak k němu vzhlédla.

V jeho hlavě se nahodila automatika. Reflex ho ovládl. Vůbec nepřemýšlel, vůbec neváhal, tady ani nebylo o čem přemýšlet. Na malý moment se zarazil; jen na tak dlouho, aby si všimla, že ji teď spatřil poprvé. Tak akorát aby se jejich oči na malý moment setkaly. Neuhnula pohledem. Dál tam jen tak stála a zírala na něj... a on jí ten pohled pevně opětoval. Pak se usmál. A vyrazil vpřed.

 

„Řekni mi,“ řekl pozvolna ten zvláštní kluk, když k ní dorazil. Jeho hlas byl klidný, vyrovnaný, a ačkoliv nemluvil nijak hlasitě, zdálo se, jako by hravě přehlušoval všechny okolní zvuky. A celou dobu se při tom tak nenuceně usmíval. „Jak je možný, že tak hezká holka jako ty tu stojí sama?“

Chvíli na něj jen nerozhodně zírala. „Kamarád... kamarád, se kterym tu jsem, se opil.“ Kývla směrem k záchodu. „A nějak nevypadá, že by se mu chtělo ven.“

Zasmál se, jasně a pronikavě. „Chlapi...“ řekl jen a s provokativně vědoucím výrazem na ni mrkl. Tentokrát úsměv opětovala, její výraz byl však plný nedůvěry a vůbec se to nesnažila skrýt.

„Teď čekám na kamarádky z koleje, až přijdou,“ dodala vzápětí. Tak nějak doufala, že ho to odradí.

„Kamarádky, hm? Tak to nám dává – kolik... zhruba deset minut než se vykopou z pokoje?“ Znovu se na ni provokativně zaculil. Nám? pomyslela si, a mimoděk si uvědomila, že se k ní nějakým způsobem dostal o dost blíž. Lehce se k ní naklonil, aby ho bylo lépe slyšet – muzika nabrala na intenzitě. Zmocnil se jí zvláštní pocit. „I když, jak tak znám holky,“ pokračoval, „předtim než se vůbec vydaj do klubu, tak to trvá tak dvacet minut. Pokud vůbec. A ty tady budeš do tý doby... co - jen tak stát, viď.“

Hleděla na něj a nedokázala se rozhodnout, co si má myslet. Byl docela hezký. Drobný, ne zrovna klubový typ, rozhodně ne žádný playboy. Ale nějakým způsobem... něco z něj cítila. Možná to bylo tím, jak se pohyboval, nebo jak mluvil. Ať už řekl cokoliv, zdálo se, jako by ji svými slovy neustále k něčemu vyzýval, i když z nich nedokázala vyčíst k čemu. Ale možná se jí to jen zdálo. Tak jako tak...

„No... asi budu,“ odvětila, ale zdaleka to neznělo tak rozhodně, jak zamýšlela. Co se to dělo? Cítila jeho přítomnost, vnímala jeho oči, které se vpíjely do jejích, nikdy neuhnul pohledem, ani na chvíli nezaváhal... Cítila brnění, něco pulzujícího jejím tělem. Nevěděla jak to popsat, ale byla si naprosto jistá, že se to šíří z něj.

„No ale já mam lepší nápad.“ Uhnul hlavou a ta slova pronesl do jejího ucha. Jejich tváře teď byly sotva dvacet centimetrů od sebe. Nemohla si pomoct – zírala na jeho pohybující se rty. Měla by se zlobit? Nebo se usmívat jako on? Kdo to vůbec je? „Teď půjdeš se mnou a dole si zatancujem. Nemam rád pohled na hezkou holku, co se v klubu nudí.“

„Já...“ Přistihla se, že, chce vesele kývnout na tu nabídku. Pak se zarazila. „Hele, ale já mam kluka.“

„Neboj, já nejsem žárlivej...“ pronesl znovu s tím úsměvem, který odzbrojoval a opět se zvonivě zasmál. Zdálo se, jako by mu v podstatě nezáleželo na tom, co mu odpoví. A i když to nedávalo smysl, musela si připustit, že jí ta jeho neomalenost přitahuje.

Netušila, co na to říct. Až když s ním ruku v ruce kráčela dolů po schodech, směrem k parketu, uvědomila si, že byla ještě před chvílí pevně rozhodnutá ho odmítnout.

---