Destination Unknown - část 3

 

Viděla ho, jak ji spatřil poprvé. Stál na kraji parketu a vypadal, že něco hledá. Jejich oči se setkaly a ona byla v tu chvíli přesvědčena, že se na ni usmálo štěstí. Byl vysoký, pěkný, trošku pohublý a nesmělým dojmem působící kluk, ale zato na první pohled sympatický. Jestli tohle není on, tak nikdo.

Pak se otočil a někam zmizel. Bez varování, nečekaně. Tereza ho v davu zoufale hledala očima, stavěla se na špičky, pokoušela se proniknout zrakem přes blikající světla a mlhu. On se jí však ztratil. Co to sakra znamená?

„Hledáš někoho?“ zeptala se jedna z kamarádek.

Jo, hledám! Už zatraceně dlouho! „Ale ne... jen sem myslela, že jsem zahlídla jednoho kámoše.“ Mávla rukou a zakroutila hlavou.

V tu chvíli ho spatřila znovu. Klestil si cestu davem na druhé straně parketu. Nedíval se na ni, ale chvíli to vypadalo, že k ní zamíří. Pak ovšem zase zmizel. Pojď sem! Proboha pojď sem, ty pitomče! Na malou chvíli zaváhala a pohlédla na kamarádky. Měla bych jít já za ním? Vzápětí ten nápad zavrhla. Ne, takhle to nemůže být! Vypadala bych jak... kdovíco.

A v tu chvíli ucítila poklepání na rameni. Trhla sebou, otočila se a spatřila ho, jak tam stojí a nejistě se na ni usmívá. Byl ještě vyšší než si myslela – nejmíň o hlavu. To však nebylo to hlavní, co ji upoutalo. Byl to výraz v jeho obličeji. Shlížela na ni jakási divná směsice „machrovské“ pózy a těžko skrývané nervozity, která se slévala v jednu velkou křeč.

Srdce jí pokleslo ještě dřív než vůbec promluvil.

„Ahoj, jak se máš,“ vykřikl, aby přehlušil hudbu, a přestože měl problém vyslovit to plynule, bylo zřejmé, že se snaží působit sebevědomě.

„Čau,“ odvětila a usmála se na něj. Hrozně chtěla, aby to fungovalo. Hrozně si to přála... „Dobře.“ Opravdu mu chtěla vyjít vstříc, říct něco, čím by začala rozhovor, ale vyšlo z ní jen toto. Jen snažně doufala, že na ni dalšími slovy udělá větší dojem.

Stal se však pravý opak. Neřekl nic. Stál před ní, pohupoval se do hudby a zíral chvíli na ni, chvíli na její tělo, chvíli okolo sebe – a očividně netušil kam s očima. Zároveň nejspíš neměl ponětí, co říct dál. Opravdu chtěla, aby tohle byl on – ale teď si dokázala připadat jen nanejvýš trapně. Stála napůl natočená ke kamarádkám, napůl k němu a s bušícím srdcem očekávala, co bude následovat. Celou tu nekonečnou chvíli se jen modlila, aby ta hrůza už skončila. Aby už zahodil tu pózu a byl normální. Vždyť by mu to šlo tak lehce – úplně si ho dokázala představit. Určitě to byl v jádru skvělý kluk!

„Tak... jak se jmenuješ?“ zeptal se jí konečně.

„Tereza!“ vykřikla v odpověď.

„Jak?!“ sklonil se, aby ji lépe slyšel.

„Tere-“ vykřikla ještě hlasitěji a postavila se na špičky, aby k němu byla blíž. Jejich hlavy se přitom střetly, srazily se a ona bolestivě zavrávorala.

„Ježiš promiň!“ vykřikl on a zachytil ji, aby nespadla.

„Vpohodě!“ odvětila ona a rychle ze sebe setřásla jeho nervózní, spocené ruce. Nech toho! Nebraň se mu tolik! Je jen nesvůj. Hlava jí bolela a kdesi vzadu registrovala pobavené hihňání kamarádek. Nedokázala potlačit nechuť. Takhle to nemělo probíhat!

„Hele, frajere, ona je tu s náma,“ zaslechla jednu ze svých společnic. Chtěla se na ni vrhnout a zacpat ji pusu. Místo toho tam jen stála a zírala na Tomáše, na to, jak jeho úsměv rychle pohasíná. Snažila se. Snažila se jak nejlépe dokázala – ale teď už k němu cítila jen opovržení. Nedokázal ji ani pořádně oslovit. Takhle se to nemělo stát.

Doufala, že se bude aspoň bránit. Že o ni bude bojovat.

Místo toho jen pokrčil rameny, otočil se a smutně zmizel v davu.

„Ten ti za to nestojí, Teri!“ křikla na ni kamarádka.

Musela uznat, že má asi pravdu. Tak zoufalá ještě nejsem.

 

Xxx

 

Přesně toho se bál. Momentu, kdy něco vyzkouší a selže. Ne selže! Selhat by ještě nebylo tak hrozné, ale takhle se ztrapnit! V ten okamžik, kdy se to stalo, si to ještě úplně neuvědomoval. Prostě se sebral, otočil se a odešel. Ale teď, když bezcílně bloumal klubem, kdy mu začínalo docházet, že jeho kamarádi buď odešli anebo – v tom horším případě – si už někoho našli, ten pocit náhle zintenzivněl. Do tváře se mu nalila krev zacloumala jím panika. Byl tu sám, úplně sám, mezi cizími lidmi.

Najednou mu přišlo, že se na něj všichni dívají. Všechny tváře se na něj obracely, kdykoliv se objevil v dohledu, celý klub ho pozoroval a smál se mu. Všichni už určitě věděli, že selhal a hodlali ho v tom určitě nechat pěkně vymáchat. Proč jsem vůbec tady? Co jsem si to sakra myslel? Skupina blondýnek, kterou právě míjel, na něj vrhla pobavený pohled – sklopil oči a co nejrychleji vyběhl schody nahoru, pryč z parketu. Vždyť tohle není vůbec pro mě, tohle je tak hrozně... špatně. Lidé, lidé, všude jich bylo tolik, tlačili se ze všech stran. Tohle nejsem já. Nechtěl vidět vůbec nikoho, on byl přece spokojený jen sám se sebou, sám, v pokoji, ve tmě – tak to bylo správně!

Hrdlo se mu sevřelo, jen nadechnout se se zdálo jako nadlidský výkon. Na malou chvíli měl pocit, že snad omdlí. Oči mu v panice létaly ze strany na stranu, až padly na dveře, které se vynořily z blikající temnoty. Bezmyšlenkovitě sáhl po klice, vrazil dovnitř a proběhl místností. Pak konečně s nesmírnou úlevou vpadl do jedné z kabinek a svezl se na záchodovou mísu.

 

 

Xxx

 

 

Dobře si pamatoval slova, co mu říkal člověk, který ho do toho všeho zasvětil. Je to tak jednoduchý, že to ani neni vtipný. Jakkoliv triviálně mu to znělo na začátku, stále více si uvědomoval hlubokou pravdu té věty. Tak naprosto přesně to všechno vystihovala. Prostě se jen vyprdni na to, co si o tobě myslej.

Kdyby se ho někdo zeptal na to, jak se jmenuje dívka, se kterou teď byl, nebyl by schopen odpovědět – a to přesto, že si byl docela jistý, že mu to řekla hned na začátku. Stejně tak by nejspíš nedal odpověď na to, jak se stalo, že se s ní po pětiminutovém tanci líbal.

To byl ten prvopočáteční stav, stav, ve kterém jel na autopilota. Byl to rozstřel, zahřívací kolo, výzva začátku večera – přijít za první holkou, která mu přijde do cesty. Nepřemýšlel, neváhal, nerozmýšlel se, prostě šel. Byla v tom neuvěřitelná svoboda, tak obrovský rozdíl oproti normálnímu způsobu života, svázanému pravidly, správnými postupy a jasnou definicí nevhodného. Teprve teď, během noci jako byla tato, se mohl chovat jak chtěl. Teprve teď mohl dělat, co ho zrovna napadlo, a cítit se přitom naprosto volný.

A zatímco se s ní líbal, zády přitisknutý ke studené cihlové stěně, v uších bušení muziky, v puse její jazyk, začínal cítit, jak z něj pomalu prchá nadšení a chladná mysl přebírá otěže. Přicházel čas na druhou fázi.

„Ne...“ zašeptala, když odtáhl své rty od jejích.

„Ani nevíš jak rád...“ zašeptal jí do ucha a proložil to polibkem na krk, „...bych tohle dělal celej večer...“ Sevřel její tvář v rukou a pohlédl jí do očí. Veškerý odpor, který mu kladla, byl teď pryč. Visela na něm jako hadrová figurína. Příliš jednoduchý... V očích jí teď zableskla obava z toho, co jí asi řekne. Určitě čekala něco závažného. On se však jen nahlas zasmál a řekl: „Ale mě volá příroda.“

Chvíli nechápala, pak se také rozesmála a kývla na něj. „Přijď rychle,“ špitla jen, když se od ní odpoutal. Stiskla mu pevně ruku. Pak ji konečně nechal za zády a zanořil se do zmítající se změti lidí. Destination unknown... znělo z repráků a nic nemohlo být výstižnější než právě ta písnička. Na jeho tváři se objevil úsměv a vzrušení ho opět naplnilo.

Vůbec nemířil na záchod.

Bylo dvanáct hodin. Noc byla v plném proudu.

 

Xxx

 

 

Zatímco tancovala, kdosi se na ni zezadu přilepil. Další směšný zoufalec, který toho evidentně vypil až moc a teď byl přesvědčen, že při svém zběsilém poskakování vypadá přitažlivě. Zamračeně se otočila, odstrčila ho od svého pozadí a vykřikla na něj něco nelichotivého. Nevěděla přesně co, ale byla přesvědčená, že je to dostatečně pádné. Úsměv na „tanečníkově“ tváři sice nepohasl, v jeho očích však zableskl jasný náznak toho, že ho vyhodila z rovnováhy. Rádoby elegantně se odtočil kamsi do davu a během pár okamžiků byl pryč.

„Dobře ty!“ křikla na ni jedna z kamarádek.

„Odkud se furt berou?“ zeptala se Tereza a znechuceně zakroutila hlavou. Copak tu není aspoň jeden pořádnej?

„Těch je všude plno!“ dostalo se jí rozjařené odpovědi. „Ty pořádný si sem můžeš leda vzít s sebou, protože ty sem normálně nechoděj! Ty to nemaj zapotřebí!“

Tereza se zasmála a pokývala hlavou. Ta myšlenka jí však utkvěla v hlavě. Ty pořádný sem nechoděj... Pěkná blbost! Kde bych jako měla někoho hledat, TO mi radši poraď. Ve škole? Na ulici? Jasný... Prohrábla si vlasy, které jí každou chvíli padaly do očí a rozhlédla se okolo sebe. A opět spatřila ty zástupy kluků, kteří postávali všude kolem, buď sami, nerozhodní a rádoby drsní, nebo ve skupinkách, které se očividně bavily sexistickými vtípky. Možná má pravdu. Sem možná vážně nikdo pořádnej nechodí.

A pak její oči zavadily o tmavovlasého kluka, který právě dorazil na okraj parketu. Normálně by ho nejspíš minula a dál by se rozhlížela po někom vyšším, po někom možná o trochu mužnějším, vážnějším... a bůhvíco ještě. Těžko říct, co ji na tomhle upoutalo, ale musela ho dál pozorovat. Tam, kde všichni ostatní postávali a sledovali dění okolo sebe buď znuděně (to když byli sami), drsně (to když se snažili nějakou sbalit) nebo zničeně (to když se vraceli do skupinky svých kamarádů), tenhle se prostě... jen usmíval. Prostě tam jen stál, nohy mírně rozkročené, nepatrně zakloněný, lehce se pohupoval do hudby a nenápadně se smál na všechny okolo. A co bylo nejdůležitější, vypadalo u toho naprosto přirozeně.

Snažila se ho neztratit z očí. V duchu náhle zvažovala, jestli je vůbec vyšší než ona. Jestli je starší než ona. Vypadal tak mladě – aspoň podle postavy. A z jistého úhlu i v obličeji. Nedokázala odhadnout, jestli je mu šestnáct nebo přes dvacet. Tipovala by to prvé, ale ten jeho výraz... ten ji neustále přesvědčoval, že je to to druhé.

A pak, ani ne po minutě co tam tak stál a popíjel ze zelené lahve minerálku, najednou vyrazil vpřed a zmizel v davu.

Zatraceně. To byla první myšlenka, která ji napadla. Pak si uvědomila, že to vlastně vůbec nebyl její typ. Že vlastně vůbec nevěděla, co si o něm má myslet. A pak...

Zatraceně!

„Hned sem zpátky,“ řekla svým kamarádkám a aniž čekala na odpověď, vydala se pryč z parketu.

 

Xxx

 

Slabost byla pryč, už se cítil lépe. Fyzicky rozhodně, psychicky jen o trochu. Tam kde předtím byla panika byla nyní jen zlost. Zlobil se na to, jaký byl srab, zlobil se na to, jak snadno dokázal ztratit kontrolu nad tím, co dělal. Je to snad něco špatnýho, o co se tu pokoušim? Neni! Nemam nejmenší důvod mít z toho špatnej pocit. A už vůbec ne bejt nervózní! Vždyť je to jen zatracená holka.

Zvedl se ze záchodu, vyšel z kabinky a před zrcadlem se lehce upravil. Vypadal, jako když pár dnů nespal a jeho údy opravdu působily tak nějak těžce. Uvnitř však cítil novou energii, která sílila s každým okamžikem. V tu chvíli se rozhodl, že se nevzdá. Že se nenechá odradit prvním neúspěchem a že půjde tam ven a bude to prostě zkoušet, dokud to nevyjde.

Nejsem přece slečinka. Když už jsem tady, tak do toho dám všechno. Vždyť... vlastně nemam co ztratit.

Otočil se, vyšel na chodbu a zamířil zpět do klubu. Tentokrát se už bez váhání protáhl davem, došel až k baru a když spatřil docela hezkou a dost vysokou tmavovlásku v bílé košili a botech na podpatku, přistoupil k ní dřív než ho mohl dohnat strach. Může mi bejt přece naprosto ukradená. Nemam co ztratit.

„Čau, co piješ?“ řekl a snažil se přitom tvářit co nejlhostejněji.

Pohlédla na něj a její obočí putovalo vysoko nahoru. Pak ho sjela kritickým pohledem, který mířil od hlavy až k patě a nevynechal vůbec nic. Její hnědé oči byly jako laser, který se do něj zařízl a rozebral ho na součástky.

„Hele, sorry, ale já tu na někoho čekám.“

„Je se ale ptám, co piješ.“ Netušil, kde se to v něm bralo. Najednou jen toužil být drzý.

„A já ti řikám, že nemám zájem.“

Bohužel, ta zázračná energie očividně nefungovala jak měla. Jeho sebevědomí zakolísalo, v rozhodnosti se objevily trhliny.

„To tě tolik obtěžuju tim, že se tě zeptám, co piješ?“

„Colu!“ vyrazil ze sebe a bylo vidět, že ztrácí trpělivost. „Spokojenej? Necháš mě už laskavě na pokoji?“

„No vidiš, ani to nebolelo,“ nehodlal se dát odradit. „Co kdybych tě pozval na něco tvrdšího?“

Odpovědi se mu však už nedostalo. V tu chvíli se totiž odněkud vynořil nagelovaný svalovec v upnutém tričku a výhrůžně si ho změřil pohledem, velmi podobným způsobem, jakým to udělala ona. V tu chvíli si také Tomáš poprvé uvědomil, že když tvrdila, že na „někoho čeká“, nejspíš opravdu nevtipkovala.

Podruhé té noci se bez dalšího slova otočil a zmizel v davu. Naštěstí nebyl z těch, kteří by nedokázali rozpoznat moment, kdy už nebylo příhodné se dál někde zdržovat.

Stále si však nehodlal přiznat porážku.

 

Xxx

 

„Ahoj, dámy,“ řekl s úsměvem, když přistoupil ke dvěma drobným blondýnkám, které si ho už nějakou dobu prohlížely. Představil se, potřásl si s nimi rukama a té hezčí z nich pochválil jméno Anika. Jeho způsob pro to, jak si zapamatovat dívčí jména – většinu z nich totiž obyčejně ve vteřině zapomněl.

„Holky, potřebuju se na něco zeptat,“ řekl, nastavil ruce před sebe, jako by chtěl předestřít nějaký závažný problém nebo filozofickou otázku, usmál se, a pak vypálil: „Myslíte, že by mi slušel melír?“

„Melír?“ vyrazila ze sebe jedna z nich, podívala se na kamarádku a opáčila: „Proč se ptáš nás?“

„Protože moje kamarádky se na tom nemůžou shodnout a já chci pro změnu nezaujatej názor.“

„Nech si to takhle. Tak to máš hezký.“

„Oh, díky,“ usmál se na tu, která se představila jako Anika. Pak pohlédl na druhou. „A tvůj názor, sličná dámo?“

„Jo, jo, já s ní souhlasim.“

„Hm. Vy se asi znáte dost dlouho co?“

„No...“

„Ne-ne, nechte mě hádat.“ Stáhl obočí a dělal, že usilovně přemýšlí. „Ok, myslim, že jste spolu chodily na střední.“

Nevěřícně na sebe pohlédly, a pak se začaly smát. „Jaks to věděl?“ dožadovaly se obě zároveň. Bezvýrazný hlas v jeho hlavě mezitím spustil svůj nekonečný monolog: Dvě kamarádky, co se na sebe musej kouknout předtim, než vyslovej vlastní názor. Dvě blondýny, co vypadaj jako hodně dobrý přítelkyně, i když lehounkej odstup napovídá, že možná ne úplně nejbližší. Rozdílný rysy navíc ukazujou, že nejsou příbuzný. Rozhodně nevypadaj starší než na dvacet... Kde jinde než na střední se mohly seznámit.

„Ticho, ticho, neskončil jsem,“ zvedl jen ruce. „Myslim, že ty (ukázal na jednu z nich) tu bydlíš na koleji a ty (ukázal na Aniku) jsi přijela navštívit kamarádku a studuješ někde jinde.“ Jedna vypadá, že se tu vyzná, druhá nejistě bloudí očima. Divokej tip. Vyjde?

Anika zatleskala a té druhé v očích četl těžko potlačované vzrušení. Vyjde. Anebo mi to jen nechtěj kazit – jen nechtěj propíchnout tu bublinu, co jsem jim tu nafoukl před očima. Tak jednoduchý... Holky vždycky skočej po cirkusovym představení jak pes po špeku. Vlastně stačí cokoliv, co se vymyká normálu. I když je to tak trapný...

„Pokračuj!“ dožadovaly se.

„Ok,“ nenechal se pobízet, otočil se a pohlédl na dva dlouhány, co stáli opodál. Bylo načase přitvrdit. „Řekl bych, že támhleto jsou vaši kluci.“ Před chvílí tu byli s nima, drželi je za ruce, každej se líbal s tou svou. Souhlas, který následoval, byl o něco méně nadšený, o něco více uznalý. Nejspíš se bály, že se teď sebere a odejde.

„Já a můj kluk tu bydlíme spolu...“ vysvětlovala Aničina kamarádka, aniž by se jí zeptal. „A Anika přijela se svým klukem, aby si prohlídli město.“ Poslouchal ji a zatímco se Aniky ptal na to, jak se jí líbí město, nenápadně vnímal ty dva dlouhány. Byli tu s nima, teď odešli za skupinkou zoufalců. Jeden vrhá nenápadný pohledy na to, co tu dělám, druhej se sem ani nekoukne. Určitě mě ale i on viděl. Oba jsou o dvě hlavy vyšší, nejspíš si myslí, že by se mnou mohli vytřít podlahu kdykoliv by se jim zachtělo. Ale nepřicházej – možná jen chtěj otestovat věrnost svejch holek. Ten jeden na to rozhodně vypadá, podle toho, jak sem ani nepohlídne. Možná chce demonstrovat to, že je mu to jedno. Zato ten Aničin očividně neví co dělat.

„Ten, co mě chce zabít pohledem je Aničin a ten co mě okatě ignoruje je tvůj?“ Rozhodně nedávat najevo, že by přítomnost jejich frajerů byla na obtíž. A nebavit se s Anikou, ale s tou druhou, tak, aby začala trochu závidět.

„Hmm, jo,“ odpověděla Anika namísto té, které se ptal. Mam tě.

„Dobře jste si vybraly. Vysoký, hezký, vypadaj sympaticky... hmm,“ jeho souhlasné mručení bylo nasáklé ironií. Naprosto jasně viděl, jak ti dva v dívčiných očích okamžitě poklesli – a vůbec nezáleželo na tom, jak dlouho spolu oba páry byly či co spolu prožily. Obě dívky na něm teď visely pohledy.

„Tys nám četl myšlenky?“ zeptala se ta druhá a zněla přitom naprosto vážně.

„Ne...“ protáhl s úsměvem. „Vypadalo to tak?“

„No...“ pohlédly na sebe a znovu se rozhihňaly, tak, jak to umí jen dvě holky, když ani jedna neví co odpovědět.

V tu chvíli zachytil koutkem oka pohyb. Dlouhán se sbírá a očividně míří sem. Byl čas.

„No dámy, předtim než se přiřítěj vaši kluci a vyzvou mě na souboj, myslim, že vás radši pozvu tancovat, když se k tomu oni nemaj. Možná nebudou souhlasit, ale mně se to zdá jako hodně dobrej nápad.“

Opět na sebe mrkly, a pak obě téměř souběžně kývly, na tváři pobavené úsměvy. Ukázal jim tedy směrem tam, kde dav poskakoval do rytmu a nechal je zanořit se do změti končetin. Na malou chvíli počkal a když se k němu prodral dlouhán, jen ho poklepal po rameni.

„Na chvíli si je pučim. Vrátim bez újmy.“

Byl to risk, říkat to tak suverénně. Ale očividně zafungoval. Než se ten pitomec vzpamatoval, on už byl v půli cesty za oběma blondýnkami, které ho očekávaly na parketě.

---