Arn Dresko VI. Úděl

Byl jsem docela vyčerpanej, takže jsem se složil vedle něj a bylo mi fuk, že se rochním v jeho krvi.
Zíral jsem do stropu a nebylo mi ho líto. Bylo dobře, že umřel. Bez něj byl svět lepší místo. Nemyslel jsem na něj, ale na všechny ty holčičky, co jsem zachránil od jeho análních běsů; na lidi, kterým už nerozdupe hlavu nebo neuřeže ruku.
Hlavně jsem, ale přemýšlel co dál se sebou. Bylo jasný, že mám výpověď. Jenže výpověď se v týhle společnosti jenom dostávala a znamenalo to likvidaci. Nikdy jsem neslyšel, že by někdo výpověď podal a už vůbec ne tak jako já.
Bylo jasný, že po mně pudou, a když uteču, pudou po mý rodině. Uvědomoval jsem si, že kdyby moje máma věděla, co se ze mě stalo, nejspíš by byla snad i ráda, kdyby ji někdo zabil. Ona sama by to vědomí nedokázala snést. Nedokázala by s tím žít, a kdyby ji zabil někdo kvůli tomu, že mě nemůžou najít a věděla, že díky její smrti se na mě vykašlou, sama by se přihlásila. Ty svině by ji ale právě kvůli tomu nejspíš, kurva, mučili.
Vstal jsem a přešel k vaně. Zbývala poslední možnost, jak se v tý organizaci zachránit – podřezat jí hrdlo a říct, že kožeňák se tomu bránil, že nechtěl a nechtěl to dovolit ani mně.
Zkusil jsem jí puls. Nikdy dřív jsem to nedělal. V televizi se to nezdá, ale je to docela kumšt.
Kdyby už byla mrtvá, moh bych zkusit zbaběle se z toho vykecat, ale měla ho, myslím, docela v pohodě.
Rozhodnul jsem se, že ji musím zachránit. Myslím, že i samotnej kožeňák by byl na mě pyšnej.
Nevím, jestli jsem to jenom já a pár dalších narušenejch pervertů, ale děsně mě berou nemohoucí zkalený ženský. Je to nejspíš stejnej vzrušující pocit ze snadný kořisti, jako když dravec zavětří raněný zvíře.
Podebral jsem ji pod pažema a vyklonil ji přes okraj vany. Byla stejně bezvládná jako ty její blonďatý vlasy, co jí visely až skoro k zemi, jak byla zlomená přes okraj.
Přehodil jsem jí tu hřívu na jednu stranu, aby jí nevisela přes obličej, a strčil jí prsty do krku.
Dávila ze sebe to svinstvo, kterým ji kožeňák narval, nečekaně příkladně. Ani mi nějak nevadilo, že mi maličko pozvracela ruku, protože to stejně byly jenom prášky rozpuštěný ve vodce. Žádný kusy jídla nebo tak něco. Nejspíš toho ten den naštěstí moc nesnědla.
Když už se mi zdálo, že ze sebe vydávila, co se dalo, vrátil jsem ji do vany a opláchnul si v ní ruce. Že to bylo dementní, mi došlo hned, jak jsem si je tam namočil. Na druhou stranu to byl obsah jejího vlastního žaludku, tak se snad až tak moc nestalo. Když jsem jí nakonec ještě opláchnul obličej, byla z ní zase ta krásná vyjetá bohyně se znepokojivě nepřítomným výrazem ve tváři.
Chvíli jsem nad ní stál a užíval si ten pohled. Nemyslím, že nějak moc zvrhle. Spíš jsem byl na sebe pyšnej, že jsem ji zachránil, že jsem se konečně dokázal vzepřít a navzdory všemu, udělat tu jednu správnou věc bez ohledu na to, co mi to přinese a co mě to může nakonec stát.
Je to možná dementní, ale snad poprvý za celej život jsem měl pocit, že nejsem psanec, ale hrdina.
Při vší svý skromnosti jsem měl dojem, že pokud bych měl kvůli ní zhebnout, zasloužím si umírat s pořádně živou vzpomínkou na ni ve vodou zprůhledněným negližé.
Jak jsem tam nad ní stál, došlo mi, že stejným způsobem jako se páchá zlo, je možný páchat i dobro. Problém je, že lidi, co jsou na straně dobra, nejsou schopný sáhnout po stejných prostředcích, jakýma je páchaný to zlo, a který jsou prostě efektivnější.
Vytáhnul jsem cíga a dal si jedno vítězný. Po prvním šluku jsem se otočil, a když jsem kolem zrcadla obcházel tělo kožeňáka, kolem kterýho byla pořádná krvavá louže, všimnul jsem si, že mám pusu celou od tý jeho krve jako nějaká šelma.
Zastavil jsem se a pořádně si omyl obličej. Musel jsem dokonce típnout to cígo.
Košili jsem neřešil. I kdyby kožeňák nějakou nosil, byla by taky celá od krve, ale hlavně bych ji měl jako noční košili. Šéfova by mi padla už líp, ale ani v jeho šatníku jsem se nechtěl hrabat. Já nesnáším, když mi něco dokonale nepadne.
Zbývalo něco kolem půl hodiny, než měl dorazit starej. Zapálil jsem si nový cígo a šel do obýváku. Popel jsem bezstarostně odklepával na ty jeho exkluzivní koberce.
V obýváku jsem si nalil plnou skleničku jedný z jeho letitých whiskey a posadil se do takovýho toho děsně pohodlnýho masivního polstrovanýho křesla.
Nebylo těžký domyslet si, proč se chtěl ten starej prašivec zbavit svý fenky. Blížily se parlamentní volby a ta sketa si chtěla postavit kampaň na boji se zločinem tím, že kvůli nějakýmu hovadskýmu lupiči spáchala jeho žena sebevraždu. Čokl si už určitě brousil tesáky na vnitro. Jenže já měl v plánu ukázat mu, jak to dopadne, když se podřadný plemeno střetne s vlkem. Ono to nejspíš zní dementně, ale já si konečně uvědomil, co jsem zač. Uvědomil jsem si, že jsem ušlechtilej dravec, kterej má v přírodě udržovat rovnováhu.
Když jsem si šel nalít další skleničku, všimnul jsem si doutníků a došlo mi, že jsem ještě nikdy žádnej nekouřil. Nějak jsem ho zaříznul, nalil si a šel si zase sednout.
Věděl jsem, že se doutníky nešlukujou, ale stejně jsem to udělal. Bylo to peklo. Málem mi to roztrhalo plíce. Dál jsem si už dával pozor. Ono není vůbec snadný nešlukovat, když jste na to zvyklý.
Nebylo to vůbec špatný, převalovat si ten kouř na jazyku a vychutnávat si jeho chuť. Od tý doby jsem už vykouřil fůru doutníků. Jenže abyste si doutník vážně užili, potřebujete klid a aspoň hodinu volnýho času – což já neměl, takže jsem ho po chvíli típnul a zapálil si další cígo.
Děsně rád bych si šňupnul trochu kokainu, ale nedělal jsem si iluze o tom, že by nějakej přechovával ve svým kvartýru.
Z toho čekání jsem byl děsně nervózní.  Cítil jsem se úplně stejně, jako když jsem ve škole čekal na to, jestli mě učitel vyvolá nebo nevyvolá. Já se ve škole nikdy sám od sebe nepřihlásil, ani když jsem byl naučenej, a vždycky jsem úplně stejně trnul.
Musel jsem se na toho sviňáka připravit. Nechtěl jsem riskovat, že bych na něj vlítnul nějak bez přípravy a třeba ho zmrzačil. Měl jsem pro něj připravenej program.
Vrátil jsem se do koupelny a prošacoval kožeňáka. Měl neskutečně mrtvolnej výraz – i na mrtvolu.
On pistoli používal jenom zřídka, ale vždycky ji měl při sobě. Byla děsně těžká. Já bych takovou obludu sebou nemoh tahat, ale pro něj to bylo, jako když si holky strkaj takovej ten mrňavej revolver za podvazky.
Vzal jsem mu ji. Měl děsně vyčítavej výraz.
„Co, kurva, pořád máš?“
Mlčel.
„Co jsem měl, do prdele, dělat? Hm?! Nedělej se, že bys mě potom stejně nesejmul, kurva!“
Mlčel.
„Víš co?! Naser si… Naser si!“ a hodil jsem mu ručník přes obličej.
Samo sebou jsem se nemoh nepozastavit nad vanou. Ona pořád působila jako nějaký nezúčastněný božstvo. Dokonce jsem si myslel, že bych ji mohl milovat. Chtěl jsem ji milovat. Chtěl jsem, aby to byl tenhle příběh. Jenže takhle to nefunguje.
Protože jsem nechal otevřený dveře, v koupelně už vůbec nebylo dusno. Zkusil jsem vodu ve vaně a byla vlažná. Nechtěl jsem, aby nastydla, takže jsem si vyhrnul rukáv a sáhnul jí mezi nohy, abych trochu odpustil a moh jí dopusit teplou.
Pak jsem se sebral a šel si zapálit na balkón, kde jsem vyhlížel starýho.
Ve vedlejší ulici už blikala světla policejních aut. Nečekal jsem, že ten taxík najdou tak rychle, ale bylo mi to stejně fuk. Byl jsem schovanej na tom nejbezpečnějším místě na světě – ve vile pana zastupitele.