Džungle naivity

V životě zapovězený
Nenávistí prokletý
důl věčnosti.
Továrna na city.
Došel všechen optimismus
a vykáceli mu veškeré ostychy.

Bylo to krátké setkání.
V lese, u ohně
rádoby klidné místo.
Poutník a auditoři,
správci reality:
Znaveně usedá k hřejivým pramenům
tepla a lásky.
 

Mám na srdci jeden příběh…
- Snad to přežijem-
Možná by bylo hezké,
kdyby to vyprávěla nějaká dívka.
Znal jsem jednu takovou
měla cool zubní protézu
a pásku přes oko.
-Přeháníš-
-Jako všichni lidé-
Pila z láhve Jack Daniel´s
a vysmívala se všednímu světu.
…hodiny se přehouply do noci,
uprostřed lesa se objevila rezavá brána.
Historie otevírá svou temnou stránku…

Došlo mi v mým zblblým mozku,
že nemám jinou možnost.
Ptal jsem se,
odkud pochází,
zaplétala si vlasy do copů
a nebyla schopná odpovědět.
Byla to fantastická noc.

Učila se azbuku
a psala mi v ní vzkazy.
To nikdy nepochopím.
Na ukazováčku měla vytetováno
"dvacet sedm"
to číslo jistě něco znamená,
ale zamlčela mi to.

Nebylo úniku.
Chovala se jako živelná pohroma.
Co se jí připletlo do cesty…
Kdybyste věděli!
-My víme-
Roztoužená v pekle slasti
a hromady fetu,
litry chlastu…
Za žádnou cenu,
si nechtěla zachovat
svou poctivost.

Kupodivu vzývala Boha.
Nebyl den,
co bych neslyšel
z jejích úst modlitbu.
V tu chvíli byla zranitelnější
než malé kotě.
Začal jsem jí nenávidět…
cítil jsem vztek a pohrdání.
Proč to, k čertu, dělá?!
Vzývá,
stejně jako ctností lidé
Ona,
se svým životem!
Nemá právo…
nemá nárok…!!!
*Mrtvolné ticho kolem ohně*

 

 

Kdo otevřel tu prastarou knihu?
Kdo obnovil tento příběh?
Okultismem proklatý
nádech zastaralé budoucnosti.

-Nenech se vysmát-
-K čemu by ti byla její smrt-
-Jen další děvka-

V krvavém úsvitu
jsem přestal ztrácet zábrany
Krutá realita,
vstoupil do mne Bůh Pomsty.
Ostří nože se zalesklo
v ohni mé nenávisti…
V ten okamžik
by nikdo nedokázal
mi to rozmluvit,

Byl jsem přesvědčen.

Viděl jsem před sebou to tělo
všude spousty much
a zápach hnijících vnitřností.
Obaleno krustou
zahnědlé drolící se krve…
Konečně má pokoj.

Potom mě přivázali řetězem.
Za krk.
Nohy i ruce
chladně přikovali ke zdi
Asi nějaká sekta,
přelítlo mi hlavou.
Jistě byli "štastni"…

Na chviličku
se mi zatmělo před očima.
Proběhl celý můj život.
Slyšel jsem,
že přežila…
Jak to?
A jak to, že mě chytili…?!

Počal si opékat suchý chléb.
Portál staré bolesti
a palčivých slz
se na zlomek časové jednotky
s rachotem a těžkostí
jako jeho duše uzavřel.

-Nevěříme ti-
ozval se jeden,
-Jak dokážeš
že nejsi lhář
jako všichni ostatní-

Tím důkazem pane,
jsem já sám.