Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

44. SUPERKOULE - stěhování - dílo č. 3 - Bedna

03. 05. 2012

1041

Autor

soutěž KOULE

Bedna

Dne 1.července jsem měl ten nešťastný nápad, že jsem nastoupil na brigádu do jedné slibně se rozvíjející spediční firmy.

Mé pohnutky k tomuto činu byly ovšem velice ušlechtilé. Chtěl jsem nějak hodnotně využít letních prázdnin a vydělat si nějakou tu korunu. Tím pádem bych odlehčil svým těžce pracujícím rodičům, kteří mě po dobu mých studií na střední škole dotují. Zbývá mě už jenom jeden rok k dosažení maturity a pak hurá mezi pracující lid.

Se svými pět a padesáti kily, výškou sto sedmdesát centimetrů a ručičkami jako golfové hole byla pro mě profese stěhováka utrpením

„Já s tím chcípákem prostě dělat nebudu!“ slýchával jsem často rozčilený hlas vycházející z úst mých spolupracovníků.

Můj nový parťák byl rozčilený celkem právem. Nedávno jsme spolu stěhovali barokní skříň ze čtvrtého patra. Mé slabé paže však tíhu toho starobylého kusu nábytku nevydržely a povolily. Skříň se tedy odporoučela na zem. Nic se jí naštěstí nestalo, protože její pád ztlumil kolegův palec, který se tam nějak, připletl.

Libor Horňák, tedy, ten můj parťák, ještě teď na pravou nohu kulhá.

Zrovna spolu jedeme stěhovat jednoho starého, podivínského vdovce. Opravil prý domek někde v lesích, který původně patřil jeho ženě, ale ta před léty záhadně zmizela a až nyní ji prohlásili za mrtvou.

„Připrav si svaly mladej. Ten dědula má bytelnej, starej nábytek, to je nějaká váha,“ strašil mě Libor, když jsme se řítili rozhrkanou Avií, rychlostí 40km/h k domu s číslem popisným 265.

Děda měl asi značně poškozený sluch, protože nám otevřel asi až po půlhodině usilovného bouchání a zvonění.

„Co si přejete?“ zaskřehotal děda.

„My jsme stěhováci pane. Jdeme vám odvozit nábytek,“ vysvětlil mu Tibor.

„Tak to pojďte dál. Mohu nabídnout kávu?“ zeptal se stařík.

„Pro mě ne, já ještě musím na poštu, honem něco zařídit. Tady naše mladá posila

to zatím omrkne,“ omluvil se Horňák a zmizel.

Tak, aby to nebylo slyšet jsem procedil poznámku, „Jo, prdlajs na poštu. Manželka ti zahejbá, protože chlastáš a nic s tebou není. Tak ji běžíš zkontrolovat. “

Usrkával jsem výtečnou černou kávu a občas jsem prohodil slovo s tím milým staříkem, když v tom spočinul můj pohled na dřevěné, asi metr dlouhé bedně s nádherným mosazným kováním.

„Copak je v té bedně? Vypadá, že je plná knih?“ zeptal jsem se.

„Ale kdepak, ta je prázdná,“ zamítl mou domněnku děda.

„Že je na ní zámek,“ nepřestával jsem šťourat.

„No, to já jen, aby se při stěhování neotevřela,“ odpověděl děda.

“A taky, aby do ní nikdo nečuměl,“ procedil skrz zuby dodatek a zlostně se na mě podíval.

Naštěstí to byl jen vetchý stařík nad hrobem, kdyby měl svaly jako Stallone, určitě bych se raději zdekoval.

„Tak já se pustím do toho stěhování “ navrhl jsem raději.

“A začnu třeba s tou bednou.“

Když jsem zjistil že děda nic nenamítá, popadl jsem bednu a začal s ní smýkat po

parketách.

„Na to, že má být prázdná, je dost těžká,“ řekl jsem si pro jistotu jen tak pro sebe, aby mě zas stařec nezpražil tím zlým pohledem.

Bedna byla těžká, tak těžká, že na ni moje síly nestačily. Vyklouzla mně z ruky rovnou na schody. Jeden, dva, tři, čtyři schody, pak se obrátila napříč a zasekla se o zábradlí. Chvíli jsem čekal, až mě děda přijde vynadat, co to provádím s jeho majetkem, nic se však nedělo a tak jsem šel zkontrolovat míru poškození té zatracené bedny. Kupodivu jí nic nebylo, jen zámek se tím nárazem otevřel. Měl jsem nutkání do bedny nahlédnout, ale co když zrovna přijde majitel. Jenže moje touha odhalit tajemství bedny byla silnější než strach. To co bylo uvnitř bych nepřál vidět ani nejhoršímu nepříteli. Dokonce ani našemu tělocvikáři, a že jsem ho nenáviděl hodně.

Z bedny vycházel zápach, jaký můžete cítit v pohřebním ústavu když balzamují mrtvoly. Jednou jsem tam byl, můj strýc jeden takový podnik vlastnil. Pak jsem poodhrnul cíp látky, která cosi zakrývala. To cosi byly ostatky lidského těla, již značně rozložené.

„Manželka,“ vyhrkl jsem.

Proto měl ten dědek v bytě tolik těch navoněných stromečků co se dávají do aut.

„Co teď? Raději zdrhnu a všechno ohlásím,“ uvažoval jsem nahlas.

„Nic neohlásíš,“ ozval se za mnou staříkův hlas.

„Já, já. Víte ta bedna spadla a otevřela se. Jen jsem se do ní kouknul, “ koktal jsem.

„Ano, ano. A to byla veliká chyba,“ řekl klidně dědek a pak už jsem viděl jen záblesk ostře nabroušené sekyry.

„Krucinál, tu maturu asi neudělám,“ bylo to poslední, co mně blesklo hlavou.