Výtečníci

Výtečníci

Posádka hvězdoletu V3 – Emigrant se blíží vstříc Mléčné dráze. Měřeno časem na palubě lodi přešel pouhý kalendářní rok, na Zemi však přeběhlo 55 let. Přesně taková je doba od ukončení druhé světové války.
Jaká bude rodná planeta, jak budou vypadat jejich rodiště bez výjimky poznamenané výbuchy bomb. Jak je lidé přivítají ? Byly nějaké soudy s válečnými zločinci a byly ukončeny? Co jejich děti, budou skutečně starší než oni ?
To jsou otázky, na které hledá odpověď každý člen posádky.  
Hlavního cíle výpravy objevení jiné obyvatelné planety nebylo dosaženo. Tato skutečnost byla jedinou příčinou, proč se naši hrdinové vracejí ne příliš nadšeně zpět na rodnou hroudu, planetu Zemi.
Žádnou jinou inteligentní civilizaci v celém dostupném univerzu nenalezli.
Většina posádky odpočívá v hibernačním spánku ve svých kójích. Loď řídí automaty, nad kterými bdí vrchní robot Roblevski. Ačkoli se hvězdolet  nachází již 12 hodin v telekomunikačním dosahu Země, není možné navázat spojení. Proto bylo na příkaz vrchního robota zahájeno oživování lidské posádky, aby mohli být vyneseny rozkazy ve věci vzniklé situace.
„Proboha, Rudolfe, tak ty už jsi taky vzhůru, to je bezvadné, přežili jsme tedy návrat všichni ve zdraví ?“ přivítal Theodor kamaráda opět v reálném světě.
„Jen neříkej hop, když jsme ještě nepřeskočili“, vyčítá s humorem jemu vlastním  Theodorovi jeho slova Wernher.
„Ale jen ho nech být“ zastal se Theodora Rudolf.
„ A teď se společně najíme! Hej Roblevski, kde se zase flákáš, ihned nám připrav něco dobrého k snědku nebo s tebou zatočím a věř, že já to umím moc dobře !“ poručil vrchnímu robotovi za všechny přítomné Josef, poslední z čtyřčlenné lidské posádky.
Když byla tabule připravena a vše naservírováno, dali se po dlouhém půstu do jídla a ani nedutali. Byly slyšet pouze zvuky pánů Josefa, Rudolfa, Wernera a Theodora, které pro lidské pokolení zařídila sama matička příroda, mlaskání, chrochtání, říhání, škytání a posléze prdění, jelikož se všichni přes výslovný Josefův zákaz, včetně Josefa,  přejedli.  Bylo cítit, že připravené menu dělá vnitřnostem jedlíků značné potíže a proto byl vrchní robot vyzván ke spuštění centrálního odsávání.
Pouze Josefovi nebyl odporný smrad cizí, plynování mu bylo  z minulosti velmi blízké.
Pak se svalili na svá lože a hladící si svá naditá panděra vyslechli s nastraženýma ušima palubní rozhlas:
„ Blížíme se k planetě Zemi, opakuji blížíme se k planetě Zemi“.
Naše čtveřice lidských pasažérů zpozorněla a začala být poněkud nervózní. Jejich nejistota ještě vzrostla poté, co vysílačka zachytila útržky vět z nějakého pozemského vysílače*:
„…mezi oběma zeměmi stále vládne nevraživost, i když  se zrovna nestřílí a ulicemi neprojíždějí tanky, neznamená to, že se jinde neválčí……………….….reagovala na přerušení diplomatických styků…………..generální štáb nevylučuje novou ozbrojenou agresi…………..“
„A scheise“, to nás teda čeká přivítání“ přetnul ticho Theodor a začal si vyndávat malíčkem pravé ruky bubáky z nosu.
„Chlapci nevím, nevím, jestli se ke svým penízkům dostaneme“ pokračoval v úvaze Rudolf.


         * jednalo se o vysílání denního přehledu na BBC



„Ále, ať se kočky kočkujou, hlavně, že jsme na živu, vzpomeňte si, vždyť nám šlo o kejhák a takhle jsme ještě o něco omládli oproti těm doma“, kontroval Josef.
Wernher ani nedutá, dále si hladí svůj napěchovaný břich  a v hlavě má jedinou myšlenku: „ Herrgott, proč jsem si dával tu kachnu, když mi jasně Josef říkal, že já na ten svůj žlučník nesmím tolik mastného….“.
V tom se  rozsvítí palubní monitor a v dolní liště obrazovky se objevuje  zpráva :
„Právě se nacházíme nad  územím  Polska.“
Když ta slova uslyšel Josef, objevili se mu v očích krůpěje slzí. Své dojetí neskrýval a přesunul se k palubnímu astronomickému dalekohledu. Dlouze se  do něho zadíval, po chvíli hledání zjihl a sametovým odevzdaným hlasem pravil:  „Osvětim“.
„Aby si se neposral, bačkoro“, vyrušil Josefa ze vzpomínek Theodor a začal se mu i s ostatními doslova řehnit.
Do vysmáté nálady se opět znenadání ozval palubní rozhlas a tentokrát bylo hlášení německé rozhlasové stanice** dostatečně hlasité a  srozumitelné:
……..„ Podle průzkumu organizace Friedrich-Ebert-Stiftung by každý 5. Němec chtěl, aby mu vládl vůdce a každý 3. by vyhnal cizince ze země“………..





** název stanice není uveden, jelikož si u nás Germáni nezaplatili reklamu


„Tak vidíte, já jsem vám to říkal, kdepak Dolfi, na toho si jen tak někdo nepřijde, já tomu nikdy nevěřil, že tam zůstal s Braunovou, vždyť přežil přes třicet atentátů, to by musel bejt úplnej idiot, aby  se trávil. Ještě k tomu jako nějakej milenec na divadle se svou Evičkou v náručí, hahaha, hahahahaha, hahahahahahahahahahaha,“ zakončil svůj projev smíchem Theodor.
„To budou asi volby, jasně to budou volby a to by nemuselo bejt marný, člověče každej pátej, to je dobrá zpráva. Jen jestli nebude Áda na mě poněkud nasranej, jak sem fouk přes Anglii, ale co, vždyť už to musí bejt taky pořádnej dědek. Je to tak Wernhere, ne, budeme přece mladší než ti na Zemi ?“ zasnil se Josef.
„Doufám, že tvé propočty Wernere jsou správné,“ přidal se k dobré náladě Rudolf.
„Tak na to se můžeš spolehnout a kdyby si mi ožralej jak slíva nezkratoval palubní automat mohl bych tě zpravit o tom o kolik let přesně budeme mladší než ten plebs, co tam zůstal i s tím naším Führerem“.
Werner se chvíli dívá z okénka na moře, na modrou planetu a pak dodává :
„  Jak já se těším na tu naši matičku Zemi“.
„A jestli bude Führera volit každej pátej, máme to přátelé v kapse“, dokončil s rozmyslem rozpravu Josef.



Wernher von Braun – tvůrce bezpilotních raket V1, V2 a samozřejmě kosmického plavidla V3-Emigrant
Theodor Eicke- velitel SS divize Totenköpf, stál za zrodem a praktikami koncentračních táborů
Josef Mengele- německý lékař, který prováděl morbidní a sadistické experimenty v koncentračním táboře Osvětim
Rudolf Hess-německý nacistický politik
                                       
Věnuji všem, kteří se alespoň ve svých myslích nemohou smířit s roztahováním neofašistů a podobného „šmejdu“ na území planety Země.