Balada o staré ženě

Dům zarostlý břečťanem,
zahrada neseklá.

Plot z laťek tvořený,
za svůj život několikrát mořený.

Na plotě hrníčky,
mající dna od svíčky.

Dvůr podzimem posetý,
stará žena nežije v objetí.

Stará kamna, staré dřevo,
slouží lépe, než by mělo.

Žena si jich mnoho váží,
jsou to partneři jejího stáří.

Bez nich by tu nebyla,
dříve by to skončila!

Má mnoho barevných přátel
v tubách žijících.

Má mnoho zemřelích přátel,
bohužel už nelidských.

Zato mnoho věcí ví a zná,
na mnoho písní si vzpomíná.

Žije život nepestrý,
ale zase né nehezký.

Spokojené a smířené stáří,
dýchá z jejích tváří.

Plamen z očí ustoupil,
aby duši podpořil.

Vráska vrásku brázdí,
ústa žijí vzpomínkou na své mládí.

Kosti v těle ženy,
jsou zatěžkány životními ději.

Její život k cíli běží,
vzpomínky jsou stále svěží.

Nemějme strach ke stáří dojít!
A hlavně se nepokoušejme ho obejít!
 

Přepracovaná verze

Balada o staré ženě (příběh- vyprávění)

Dům zarostlý břečťanem,
zahrada neseklá.

Plot z laťek tvořený,
za svůj život několikrát mořený.

Na plotě hrníčky,
mající dna od svíčky.

Dvůr podzimem posetý,
člověk zde nemůže žít v objetí.

A hle, v okně žena!

Vysoká, štíhlá, krásná.

Je šátkem zahalena.

Stojí vzpřímeně,
jen co dovede.

Její  vlas, už copu nesvede!

A ona se směje!

I přes tolik let,
má úsměv, jak jarní květ.

Pomalu mi dveře otvírá,
však nohu si rač přivírá.

Kdo jsi?
Znám tě?

A já, ač nevím proč,
říkám,
jsem váš host.

Tak pojď dál,
už tě čekám.

Sedni si tam,
co sedáváš,
zahraj mi na flétnu,
píseň co hráváváš.

Žena mě chytla za ruku,
dovedla mě k místu.

Pokynula paží k sedu,
já dále pozoroval ženu.

Šouravým krokem
přispěchala k obědu.

Jak bylo v lese?
Kůň táhl?

Jaký les?
Jaký kůň?

...áá, já hloupá,
máme dřeva plný dvůr.

Chvíli bylo mlčení,
nevšímala si mě,
to asi dávala mi času myšlení.

Náhle prostřela stůl,
modlidba  zazněla,
požehnala i tomu kuřeti.

Po jídle si z množství tub,
vybrala vždy jednoho zástupce.

Z notnou dávkou cviku,
Zapila je v okamžiku.

Moc si jich váží,
jsou to partneři jejího stáří.

V kouťe kamna stojí,
teplá záře vrásky barví.

Žena sedí strnule,
tvář svůj život vypráví.

Za mlada se měla dobře,
pak však přišel krach.

Mládenec ji utek z jinou
a nechal ji jen tak.

Své srdce zavřela,
jinému jej nedala.

Mnoho, mnoho let
sem nikdo nepřišel.

Ty tři schody k ní,
nikdo nevyšel.

Dnes je však změna,
jsem tu já a tato žena...

Další verze

Balada o staré ženě

Kol domu roste zahrada,
pěkná, stará, voňavá.

Žena za oknem se směje,
podzimní vítr její píseň pěje.

Jdu blíž,
dveře otvírá,
nohu si však přivírá.

Kdo jsi?

Jsem Váš host!

Vím, už tě čekám.

Prostřeno, tam kde víš,
pospěš si, ať jsi tam již!

Polévka  chladnou,
rychle se stane!

.....chladná je i samota.