... STOPY ...

Vše,co se Vám zdá být tajemné a nepravděpodobné,
se může za určitých okolností stát skutečností…

STOPY - 1 Vražedné stopy odnikud ... Kapitán Jakoubek seděl celý zdrcený ve své kanceláři,hlavu v dlaních a přemýšlel,co komu udělal tak hrozného,že na něj spadlo tohle břemeno. „Jéžiši na nebi,co jsem komu udělal! Vždyť to není možné!“ Vzal do ruky lejstro,které mu doručila pošta a znovu pročítal ten neuvěřitelný rozkaz: Kapitánu Jaroslavu Jakoubkovi. Vzhledem k tomu,že ve vašem regionu dochází poslední dobou k mnoha nevyřešeným případům a vaši podřízení tvrdí že jde vesměs o paranormální jevy,bylo rozhodnuto že k vašemu útvaru bude přidělen pan Martin Janský,který se zabývá paranormálními jevy.Přestože je civilista,je nutné abyste mu vyšli ve všem vstříc. podepsán Ministr Vnitra Kapitán Jakoubek švihl lestrem o stůl. „Tak oni mi tu poslali jakéhosi Foxe Muldera!Co si myslí,že tu máme akta X,nebo co! Ale ať si mně někdo nepřeje,jestli se mu tady něco stane,civilistovi jednomu zasranýmu!“ „Daneš!“ „Ano,pane kapitáne“ „Přiveďte mi toho Janského!“ Desátník Daneš vyšel na chodbu,aby zavolal Janského.Docela chápal náladu svého nadřízeného. Jako policista věděl,že mít civilistu na starosti a ještě jej nechat kecat do vyšetřování,není nic příjemného. Martin Janský seděl v čekárně a přemýšlel,jak ho přijmou.Nedělal si iluze,že to půjde tak hladce. Byl na to upozorněn,že kapitán Jakoubek je sice férový chlap,ale je také pěkné hovado,co se týká kázně v útvaru a o jeho vztazích k civilním pracovníkům kolovaly legendy.Ne,nešikanoval je,ale byl jako golem,co se týkalo jejich názorů a nápadů.Vždy je zamítl.Říkával vždycky: „žádný civilista mi do práce kecat nebude! Nanejvýš nám tady může vařit kafe!!“ „Pan Janský?“ Martin se probral ze stavu zamyšlení. „Pojďte,prosím,za mnou.“ Vešli do kanceláře.Kapitán Jakoubek si musel zapálit,aby se trochu uklidnil.Věděl,že to nebude jen tak ledajaký pohovor.Kdyby na něj vyjel,ten kluk by si na něj mohl postěžovat samotnému ministrovi a to by vůbec nebylo dobré.Jenže na druhou stranu,jak s ním má jednat o tak absurdních věcech.Jakési paranormální jevy.Taková blbost! „Můžeš odejít,Pavle.“ Pavel Daneš se až polekal nad tímto oslovením,protože kapitán nikdy nikomu netykal a nikoho nejmenoval křestním jménem,alespoň ne ve službě.Měl takový pocit,že se něco děje. „Ano,pane.“ A rychle vypadl z kanceláře. „Takže vy jste pan Janský! Věk třicet let,obor – parapsychologie a paranormální jevy.Napsal jste prý nejlepší seminární práci na téma – časoprostorová analýza a meziprostorové jevy,jestli to říkám správně.“ Martin kývl na souhlas.Chtěl něco dodat,ale pak si to rozmyslel. „Podívejte,byl jste sem poslán,abyste zkoumal nějaké jevy,nebo něco podobného.Já to beru,ale nejprve trochu reality.Mám na starosti víc policejních sborů.Mám na povel Hostýnské Vrchy a Beskydské Vrchy.V této oblasti je spousta chalup na samotě a jedna chatová oblast vedle druhé. Máme tolik krádeží,že nás z toho může trefit šlak! Máme tady spoustu jiných závažných trestných činů,takže jsme úplně vytížení ! A teď mi vysvětlete jenom takovou maličkost,jako je to,že bychom na vás ještě měli dávat pozor! Rád bych teď znal váš názor,ale hlavně chci slyšet konkrétní případy,kvůli kterým jste sem nastoupil!“ Kapitán Jakoubek zapálil druhou cigaretu od zbytku první a doutnající zbytek zamáčkl do popelníku. Martin chvíli přemýšlel a zdálo by se,že se jen nepřítomně dívá z okna. „Víte,řeknu vám alespoň několik případů,které mi připadají velmi zvláštní.“ Mluvil tiše,ale z jeho slov byla cítit autorita. „Případ 1131,školní výlet,čtyřicet dětí se vydalo do lesa sbírat listy do svých herbářů,aby si šplhlo u profesora přírodopisu.Za dvě hodiny,kdy byl sraz u autobusu,se jedna dvojice dětí nevrátila. Nepomohla žádná pátrací akce.Vrtulníky prohledaly lesy v okruhu asi třiceti kilometrů speciálními přístroji,reagujícími na infračervené záření.Kdyby ty děti byly i po smrti,jejich těla by ještě pár hodin vyzařovala toto záření,i kdyby je někdo zahrabal.V okruhu čtyřiceti kilometrů bylo zastaveno během dvaceti minut po nahlášení každé osobní a nákladní auto.Taktéž byli vyslechnuti všichni lidé,kteří byli v tu dobu v lese.Nasazení policejní psi sledovali stopu až k místu,které se nazývá - U čertovy studánky – a pár metrů před tímto místem odmítali jít dál.Stopy zde končily.Výsledek se rovnal absolutní nule!“ Kapitán Jakoubek pokýval rezignovaně hlavou. „Vypadá to,že jste ťal do živého.Byla to jedna z nejrozsáhlejších akcí.Díky ní jsme vyřešili několik dalších případů,ale to hlavní se nám nepodařilo zjistit. To máte tak,tohle je kraj pasekářů a ti starší si ještě potrpí na různé pověry.Když jsme se ptali na to místo – U čertovy studánky – staré tetinky se hrůzou v očích jenom pokřižovaly a že tam straší,a tak podobně.My jsme to tam prohledali,ale bez výsledně.“ Chtěl ještě pokračovat,ale nemohl.Nemohl se tomuto mladíkovi zpovídat ze svých pocitů.Tehdy,na tom místě – U čertovy studánky – pocítil najednou kolem sebe mrazivý chlad a obrovský pocit hrůzy. Psi,kteří leželi přivázaní opodál ke stromu tiše kňučeli a jejich srst byla zježená.Petr Matýsek,který je má na starosti,se nechal slyšet,že něco podobného u psů nezažil a to bylo co říct,protože byl hodně roků psovodem u pohraničářů.Nikomu se nic nedařilo.Jak se později všichni shodli,bylo to velmi divné místo.Dlouho mu to vrtalo hlavou,než si uvědomil další zarážející věc.Všude kolem dokola byl slyšet zpěv ptáků,jakmile však přišli k tomu místu,bylo zde hrobové ticho! „Další případ – 1970 – bylo parné léto,známý místní ožrala,který byl známý tím,že v noci,když šel domů z hospody,řval na celou vesnici,prostě jednou nedorazil domů.Už ho nikdo nikdy neviděl. Jeho kumpáni,kteří šli kus cesty za ním ho ještě zahlédli,jak se potácí do jakési mlhy a to bylo všechno.Opět absolutní nula,stopy na jednom místě končily. Případ 2070.Mladý podnikatel si vyjel patrně na houby,zaparkoval své Audi,bohatě vybavené,na místě nazývaném – Na červenéj hlině – a od té doby ho nikdo nespatřil.Spousta houbařů a místních chatařů si vzpomněla, že to auto zahlédli,ale mladíka nikdo v lese nepotkal.Další otazník.Kdyby se jednalo o vraždu,nebo únos,pachatelé by nenechali žádné stopy,tím méně bohatě vybavený automobil. Kuriózní na tom všem je,že onen mladík,patrně v roztržitosti,zapomněl tento automobil zamknout. Případ 2681 je velmi zvláštní.Jeden místní chatař si postavil poblíž svého stavení malý srub.Musel vykácet pár stromů.Aby to mohl provést,sehnal si povolení na místním úřadě.Když byl srub hotov,pozval na oslavu pár přátel.Když přijel za čtrnáct dní znovu na chatu,po srubu nebylo ani památky,navíc stromy,které původně pokácel,rostly vesele dál na svém původním místě.Nebýt jeho přátel, kteří to potvrdili a videozáznamu z oslavy, policie by se tím asi nezabývala.Zbytečná námaha.Opět se nic nezjistilo.Majitel využil situace a chatu za výhodnou cenu prodal.“ „No,Martine,to vypadá jako pomsta lesů lidem za to,co na nich za ta léta provedli,ne?“ „Myslím,že by to tak mohlo vypadat.Říká vám něco prolínání časoprostorových dimenzí?“ „Jo,něco jsem už o tom slyšel.“Kapitán ale lhal.Slyšel akorát tak kulové.Nechtěl však vypadat jako blbec. Martin to na něm okamžitě poznal,nedal ale na sobě nic znát.Nechtěl také hned první den získat pověst člověka,který si naštve kapitána. Začal tedy oklikou. „Pak tedy jistě víte,že ve světě je podobných případů spousta.A téměř všechny mají společnou tyhle body: Zmizení beze stopy, pokles teploty v okolí posledních stop na místě činu,téměř žádný výskyt zvěře na těchto místech,pocit strachu z neznámého u přítomných osob.“ Kapitán pozorně naslouchal a docela jej to začalo zajímat. Martin se napil ze sklenice s minerálkou a pokračoval. „Předpokládá se,že vedle našeho vesmíru ještě existuje mnoho dalších,takzvaně paralelních vesmírů.Občas se stane,že se části těchto vesmírů za určitých podmínek a okolností prolínají.V těchto místech nastávají časoprostorové trhliny.Předpokládá se,že bytosti,které se zrovna v tuhle dobu v tomhle místě ocitnou,jsou prostě z našeho světa vytaženy a přeneseny do jiného světa.Nebo se prostě ocitnou v meziprostoru a za několik let,za určitých podmínek,se ocitnou zpět aniž by cokoliv zpozorovaly.Je zde předpoklad,že zrovna tady,někde v téhle oblasti,kde se tyhle případy staly,se jedna tahle,říkejme tomu třeba brána do jiného světa,nachází.“ Kapitán Jakoubek si začal uvědomovat,že to všechno do sebe celkem zapadá.Připomělo mu to některé filmy,na které musel chodit se svým vnukem do kina.Ale ani ve snu ho nenapadlo,že se něco podobného může stát ve skutečnosti. „Zatracený ministr Jarošek!“Pomyslel si vztekle. „Taky si mohl se mnou předem promluvit.Jako bychom se tolik let neznali!“ Podíval se na Martina.“Takže prozatím budete teda patřit do našeho týmu.Hlavní zásady: Neprovokujte chlapy v týmu,cokoliv by se vám nezdálo,předem ohlašte a domluvíme podle toho postup, a pane Jánský,hlavně tady netrpíme lidi typu Rambo a spol.Neexistuje, abyste něco dělal na vlastní pěst.“ Martin kývl na souhlas a vzal si svoje věci. „Běžte tady hned vedle za naší sekretářkou,ona s vámi sepíše pár věcí a pak vás představím našemu týmu.“ Martin vešel do dveří kanceláře.Za stolem seděla dáma středního věku,která měla „sakra fajn figuru“,jak se o ní chlapi občas obdivně vyjadřovali. „Tak vás tady vítám,pane Janský.A posaďte se u nás.“ Po hodinové proceduře,kdy byl do slova a do písmene proprán do detailů,se konečně ocitl na chodbě.Dagmar Ondrášková,tak se ona půvabná dáma jmenuje,z něj totiž svým přirozeným ženským šarmem vytahovala nenuceně jednu informaci za druhou. Ne že by byl takový zajíc,ale před ní se skoro klepal nervozitou a uhýbal očima kam se dalo. Když se na něj usmála,ztrácel málem půdu pod nohama. Z vedlejších dveří nakoukl Kapitán Jakoubek. „No,vidím,že formality máte za sebou.Takže pojďte za mnou,kluci na nás čekají ve společenské místnosti.“S těmito slovy kráčel po schodech do přízemí a Martin za ním.Věděl, že přijetí ze strany těchto „kluků“ bude velmi těžké,ale musí se to zvládnout.Pro dobro věci. Martin stál a ani nevnímal řeč,kterou pronášel Kapitán.Jenom občas pronikla k jeho sluchu slova jako: „takže je potřeba si tyhle věci uvědomit a podle toho se zachovat“,nebo: „tohle není žádná sranda a nepřeju si,aby toho někdo zneužíval pro svoje potěšení“. Cítil jejich upřené a částečně pobavené pohledy.Stáli tam všichni.Nikdo si nenechal ujít tuhle šarádu.Civilsta v jejich týmu.To tu ještě nebylo.A ještě k tomu přes jakési paranormální jevy.Starýmu Jaroškovi asi ruplo v bedně.Na tom se shodli všichni.Martin se snažil zachovat klid,ale jen s vypětím sil.Strašně se potil.“Krucifix,to je horší než maturita!Co na mě tak všichni hledí jak na blba?! Že jsem se na to radši nevykašlal!“ Pomyslel si trpce. Členové týmu : Petr Matýsek, věk 35 let,psovod,jeho psi jsou jedni z nejlepších stopařů v kraji.Dušan Paterka,věk 32 let,machr na zneškodňování jakéhokoliv druhu výbušnin,specialista na semtex a c4, několik zbohatlíků zdejšího okresu mu vděčí za to,že nevylítli i se svým mercedesem na nebesa.Pavel Onderka,věk 29 let,jeho kolega, specialista téměř stejných kvalit. Zdeněk PlšekP,věk 33 let a jeho týmový kolega Arnošt Pospíšil,věk 31 let.Oba specialisté na vraždy,krádeže a jiné ohavnosti.Profesionálové. Martin Dolanský,věk 32 let,spojař,specialista přes elektroniku a počítače.Vyhrál několik soutěží ve svém oboru.Jeho hlavní práce spočívala ve fotografování na místě činu digitálním fotoaparátem přímo do notebooku. Bylo jich šest a on byl sedmý.Připadal si osamocený. „Takže,chlapi,zachovat klid,teď máte chvíli pauzu,než někdo zase nahlásí nějaký průser. Pan Janský vám rád vysvětlí podrobnosti svého pracovního určení.“A mrkl přitom napůl spiklenecky a napůl potměšile na Martina,jako by chtěl říct:“Jen si to kamaráde hezky užij.“ Martin si ještě jednou prohlédl svoje nové kolegy ve zbrani.“Tak jo,jdeme na to.“ Pomyslel si.Pak promluvil mírně,ale autoritativně: „Pánové,mohli byste mi chvilku věnovat pozornost?“Šest párů očí na něj upřelo svůj zvědavý a napůl výsměšný pohled. Toutéž dobou ( 13.00 hod. ) – Horská oblast Beskydy - lokalita „U čertovéj sdudny“ Stařeček Pasteříků spokojeně pobafával s fajfky,kterou zdědil od svého otce a ten zase od svého.Prý pamatovala ještě císaře pána. Seděl na vyhřáté mezi,opíral se zády o prastarý kmen lípy,na který šplhával ještě když byl malý. Opodál na paloučku se spokojeně pásla kráva Babuša.Ještě o kus dál bylo obávané místo,kterém místní odjakživa říkali „U čertovéj studny.“ Navenek to byla malá mýtinka obklopená starými stromy,divně pokroucenými. uprostřed této mýtiny byly zbytky prastaré roubené studny,nyní zarostené trávou,mechem a hložím.Celé to místo vyhlíželo velmi hrozivě. Stařeček moc na pověry nedal,ale parkrát už se mu tam přihodilo pár nehezkých věcí.A tak se tomu místu raději vyhýbal.Pozemky hned vedle mýtiny patřily odjakživa jeho rodu.A zrovna vedle té mýtiny byla tráva tak šťavnatá. Stařeček si všiml,jak se kráva přiblížila až k mýtině.“Sakra himlhergot,Babušo! Jedeš zpátky od téj studně!“Kupodivu poslechla. „Hodná Babuška.“A stařeček bafali dále jak lokomotiva. To slunce stařečka uspávalo.Před očima se mu začaly promítat obrazy z dětství.Slastně se oddával těmto vzpomínkám.Občas měl takový dojem že slyší slabé a temné dunění,jako když ty moderní stroje zatloukají do země kovové piloty.Protože byl zamyšlený,považoval to za bezpředmětné se tím vůbec zabývat.Jenže to dunění se zvolna přibližovalo.To už stařeček polekaně vstával.“Kde je Babuša?!“ Pomyslel si znepokojivě.Jeho zrak spočinul směrem k mýtině.Promnul si nevěřicně oči.Jeho kráva stála uprostřed mýtiny a chvěla se po celém těle.Oči vyboulené obrovským strachem a bučela na celé kolo.Najednou,jako by na ni dopadlo obrovské neviditelné kladivo,její nohy se rozjely do všech stran,bučení v mžiku ustalo, bylo slyšet temné mlasknutí,jako když řezník praští masem o stůl,na všechny strany vyprskly gejzíry krve,její tělo nabylo podoby beztvarého placatého zkrvaveného chuchvalce,dokola lemovaného vnitřnostmi.Jenom nozdry se ještě nevěřícně chvěly v posledním marném boji se smrtí.Stařečkovi vypadla památná fajfka přímo do mravenště.Nevěřícně popošel pár kroků směrem k hrůzné podívané.Jeho rty drmolily jakési nesouvislé věty.Dunění se přibližovalo. Neviditelné buchary postupovaly směrem k němu.Měl pocit,že se otřásá země.Stařeček se otočil a na svůj věk nezvyklým tempem pospíchal do vesnice. Policejní stanice – 14.00 hod. Těžkou práci měl kapitán se stařečkem.Ten se klepal jako osika a nemohli z něj dostat mnoho informací.“Stařečku,musíte nám povědět,co se tam stalo.My to sepíšeme a to bude i jako doklad.“Řekl kapitán a nalil stařečkovi osmého panáka domácí slivovice.Stařeček Pasteříků to do sebe obrátili.Vzdychli a upřeli smutné oči na kapitána.“Tož co ti mám,synku,povidat.Babuša byla dobrá kravka.Pásla sa u téj zatracenéj studně a snáď si ju vzál ten anciáš,co tam prej bývá.Slota pekelná!“Kapitán se dověděl ještě pár bezvýznamných skutečností,ale podle výpovědi tady zbývalo mnoho nevyjasněných skutečností.Ta nejpalčivější: jak se mohlo ubohé zvíře během vteřiny změnit v beztvarou hroudu masa. „U Čerovéj studny“ – 14.30 hod. Výjezdový mikrobus dorazil na místo a chlapi už pečlivě zkoumali všechny možné stopy. Martin Dolanský byl první,který dorazil k místu tragédie.Ostatní viděli,jak zděšením ustoupil o krok dozadu od té beztvaré hmoty.“Sakra,chlapi, to jsem ještě neviděl,to je prostě hnus!“Třesoucíma rukama vztáhnul z pouzdra fotoaparát a začal fotit.Dva obrázky,přehodit paměť a další dva.Ostatní trpělivě čekali až všechno vyfotí.Zdeněk Plšek zatím přinesl notebook,do kterého začali tyhle odporné obrázky přehrávat.“Tak jo,kluci.Mám to všechno.A než udělám rozbor na počítači,tak se asi půjdu vyblejt!"Řekl Martin znechuceně. Nikdo to nekomentoval.Byli na tom všichni stejně.Hlavně Martin Janský.Byl bledý jako stěna. Petr Matýsek se marně snažil uklidnit psy zdivočelé pachem krve na místě činu. Zabité zvíře začínalo nepříjemně zapáchat. Leželo s vnitřnosmi okolo sebe a v mrtvých očích byl udivený výraz.Asi dva metry okolo zvířete byla tráva potřísněna krví,která se snažila vsáknout do země,ale nakonec zrosolovatěla a místy tvořila jednolitou vrstvu. První si to všiml Zdeněk.“Máme tady nějaké velké stopy!“Opravdu.V délce asi sto metrů napříč lokalitou „Čertova studna“ se táhl řetězec stop asi deset centimetrů hlubokých a rozteč mezi nimi byla tak pět metrů.Byly to tříprsté stopy asi metr na délku a půl v průměru. Tento řetězec stop šel přesně přes mrtvé zvíře. „Hej,Šamane!“Tak totiž začali říkat Martinovi Jánskému.Ten udiveně vzhlédl od té beztvaré hmoty a podíval se na své společníky.“Nemůžu si na tu vaši předzívku zvyknout.“Usmál se rozpačitě.“Ale budiž.“ „Jasně.“ Řekl Zdeněk. „Abys taky zítra donesl něco na přijatou! Teď se pojď na něco kouknout.Tady ty stopy.Co myslíš,že to mohlo,sakra,být?“ Šaman znalecky ohodnotil stopu.“Vypadá to na stopy velkého praještěra.Může mít váhu několika tun.“ To už se k nim přibližoval Petr se svými psy. „To je hrozné,chlapi,ti psi vůbec nechtěli jít okolo té roubené studny.Tam asi fakt NĚCO bude! Ty stopy začínají z ničeho nic na kraji té mýtiny a na jejím konci zase končí.Co to může být?“ „Ty vole,to bychom taky rádi věděli.“ Opáčil mu Zdeněk z úsměvem.“Tady máš Šamana,ten má na starosti záhady,toho se ptej!“ To už se do hovoru připojil i Martin Dolanský. „Vypadá to dost blbě a nevěrohodně,ale podle programové analýzy to nebohé zvíře něco zašláplo.To NĚCO muselo mít alespoň deset tun.Je tam vidět i obrys stopy v té hromadě masa.Kolem těch venkovních stop byl výrazný pokles teploty.“ Zdeněk začal dělat odlitek jedné stopy. První to ucítil Šaman.Pocítil takový panický strach z něčeho neznámého,ale strašného. Později se shodli na tom,že ten pocit měli všichni.Pak uslyšeli takové temné „křuch“ a dunivé „hrrrumm“,které následovalo vzápětí. a znovu a znovu.Jakoby neviditelný buchar pracoval někde opodál.Zdálo se jim že se země chvěje. „Všichni utíkejte pryč z té mýtiny!!!“Křičel Šaman.Nemusel je pobízet.Martin byl už dávno pryč a teď něco držel v ruce.Petra doslova odtáhla vylekaná smečka psů.Jediný Zdeněk ještě pořád něco kutil u té hloupé stopy. „Tak dělej!!“ Pobízel ho Šaman marně. „Dyť už do prdele jdu!!! Musím ale posbírat vercajk,ne?!“ Bylo na něm znát,že je taky řádně vylekaný.Třesoucíma rukama chvatně házel nářadí do kufříku.Šaman údivem vytřeštil oči. „Panenko skákavá…“ asi deset metrů o nich se v zemi objevila zničeho nic stopa doprovázená oním „Křuchchch a hrrrummm“,o pět metrů blíž další…. Šamanovi to konečně došlo.Plavným skokem dopadl na Zdeňka a oba se odkutáleli několik metrů vedle.“Jsi kurva blbej,nebo ….“ Nedopověděl.Spodní čelist mu poklesla leknutím.V mistě,kde se před vteřinou ještě nacházel,se objevila v zemi obrovská stopa. Z kufříku a nářadí zbyla jen placatá hromádka ničeho.Náhle bylo ticho.Další stopy se už neobjevily. „Díky,kámo.Myslím,že bych to měl za sebou.“ Pravil těžce Zdeněk.Třesoucí rukou vytahoval cigaretu.Nakonec mu Šaman musel to cígo zapálit.Tak se mu třásly ruce,že nebyl schopen ani cvaknout zapalovačem. „To nic Pane.Vypadá to ale,že máš vercajk v prdeli,co?“Zkoušel žertovat Šaman,ale i na něm bylo znát nervové vypětí.Tak tak,že se ovládal.Petr byl vylekaný víc,než jeho smečka psů.Ti už byli celkem v pohodě. Těžko přetěžko by jim někdo věřil,že tohle zažili.Nakonec to zachránil Martin.Ten dostal jakýsi záchvat jasnozřivosti,popadl kameru a celou scénu,která byla jako z horroru,natočil. Ještě celou hodinu potom sbírali materiál a důkazy.Jak se později všichni shodli,bylo v těsné blízkosti stop mrazivé chladno. Policejní stanice – 18.00 hod. V malé místnosti,kde se většinou promítaly záběry pořízené videokamerou,vládlo napětí. Z pohledu kamery vypadalo všechno až neuvěřitelně. Kapitán nevěděl co na to má říct.Ti chlapi to zažili na vlastní kůži,to je jisté.Jenže může tohle napsat do zprávy? V nejhorším případě by se mu vysmál samotný ministr.V lepším případě by sem naklusali vojáci a celou oblast uzavřeli. A o to v žádném případě nestál.Měl rád tenhle kraj,tuhle vesničku na okraji „Valašského království“.Nestál o publicitu.Pevně doufal,že se to nedovědí ti šťourové z televize. „No,pánové,především děkuji tady panu Jánskému,který se zachoval na civilistu velmi duchapřítomně.Jakže mu to říkáte?“ „Šaman!“ Zaznělo v místnosti vícehlasně. Kapitán se zasmál.“Dobře,tak teda Šaman. Šamane,odteď patříš do týmu jako právoplatný člen.Cokoliv budeš potřebovat,mé dveře jsou ti otevřené.“ Martin Janský – Šaman potěšeně přikývl.Věděl,že tohle je od kapitána pocta,které by se ostatním civilům nedostalo. „Je teď potřeba zredukovat zprávu,jistě chápete všichni,co by tady byl za šrumec.“ Vrátil se k případu kapitán.To věděli všichni. „Zítra zavolám starostovi obce a necháme tu zatracenou mýtinu oplotit.Pod vaším dohledem ovšem.“ „Šéfe,nechte taky koupit nové vybavení.“Ozval se Zdeněk. „Jako by se stalo.“Odsouhlasil kapitán. „No,a nakonec bychom měli požádat o vysvětlení případu člověka nad jiné povolaného.Šamane,tribuna je tvoje.“Zahrál si na pořadatele kapitán.Všichni upřeli zvědavé pohledy na Šamana.Ale on vycítil,že už to není ten poťouchlý výsměšný pohled. „Čím bych tak začal.No,víte,představte si,že na místě naší zeměkoule se nachází v jiné dimenzi úplně stejná planeta,nebo i několik planet různě posunutých v časoprostoru.Na některé z nich může být forma života úplně jiná,než na jakou jsme zvyklí.Jednou za čas se stane,že dojde k průniku jejich světa do našeho.A to se právě stalo na té mýtině a myslím,že i několikrát tady v okolí.Tohle splynutí časoprostorů většinou vyvolávají zemské anomálie,různé geopatogenní zóny a podobně.Ty stopy jsou od tvora podobného pravěkému masožravému dinosaurovi.Ten procházel v tu dobu právě v těchto místech v jeho světě.Protože ale v místě „Čertovy studny“ se oba časoprostory setkaly,narušila se kontinuita obou světů,takže aniž by o tom věděl,jeho tlapy šmatlaly po našem světě zrovna na té mýtině.Ani nevěděl,že tu krávu zašlápl.Za mýtinou časoprostorová brána končila,tudíž se stopy dál neobjevily.Měli jsme sakramentské štěstí,že nás to nehodilo do jeho světa.Mám takový pocit,že tak zmizely i ty děti.V takových případech je nejlepší se spolehnout třeba na Petrovy psy.Zvířata se totiž těmto místům úzkostlivě snaží vyhnout.Proč se ale nevyhla ta kráva,je mi záhadou.No a to je vše ,pánové.Všechno se dá nakonec logicky vysvětlit,ne?“ Ta poslední věta jeho kolegy upřímně rozesmála. „Nechejte udělat ještě dvě kopie toho dokumentu a ve dvacet nula nula se sejdem v hospodě „pod Kopnů“.Dnes to platím já.A ne abyste se,bando jedna,moc ožrali.Zítra se musí taky pracovat!“Dodal s úsměvem kapitán. Pomalu se začali rozcházet do svých domovů. Takže naviděnou „pod Kopnů“. STOPY - 2 Ďáblovy oči Horská oblast – Hostýnské Vrchy Držkovské paseky - 22.15 hod. Starého Paterku,nevraživého a zlého samotáře, vzbudil zuřivý štěkot jeho pittbula.Pomalu se zvedl ze staré špinavé postele.Líně se podíval na staré hodiny,visící na stěně.Fosforekující ručičky ukazovaly dvacet dva patnáct. „Zatracený parchant!“ Hodil na sebe špinavý svetr,vzal baterku a vyšel ven do podzimní chladné noci. Pes řval jako pominutý.Pevný řetěz,který mu bránil,aby se rozběhl někde do noci,byl napnutý k prasknutí. „Ty,Amisu jeden blbý,přestaň! Kdo tě má pořád poslouchat!“ Pes přestal varvasit,ale dál tiše kňučel.Paterka k němu přistoupil.Znal svého jediného přítele velmi dobře.Tady v horách,které jsou místy neprostupné,se mohl skrývat lecjaký darebák. Dřepl vedle něj a sledoval,kterým směrem se pes dívá. „No tak,Amisku,co se ti nelíbí?“ Nebe bylo jasné,světlo miliónů hvězd dokreslovalo nádhernou scenérii.V dálce viděl temné obrysy hor.Podíval se trochu níž,asi tam,kde mohlo být jeho pole.Z jedné strany les,z druhé strany les a to pole uprostřed.Pak To uviděl! V dálce, uprostřed pole, svítila taková malá,nepříjemně červená světýlka.Měla barvu jako brzdová světla automobilu. „Svině zlodějské! Tak to se chodí po nocích krást na pole brambory,co?! Ale jenom počkejte! Amisu,ber je! Roztrhej je na cucky!!!“ Vzteklý, povolil karabinu s řetězem.Amis vyrazil s řevem do noci. Paterka netrpělivě sledoval,co se bude dít.Kupodivu,ta světla se ani nepohnula.Slyšel svého psa,jak se blíží k tomu místu.Najednou pes zavřeštěl bolestí a pak bylo ticho. Jenom ta světýlka pořád dál zářila v temnotě. Viděl,jak se pohnula směrem k temnotě lesa a zmizela.Vystrašený se vrátil pro brokovnici a tiše se plížil na pole. Všude bylo cítit napětí.Byl na poli.Po něčem uklouzl.Bylo to mokré a lepkavé.Rozsvítil baterku.Byla to krev.Znechuceně otřel ruku o nohavice.Popošel asi pět kroků a strnul. Viděl ležet svého milovaného psa,roztrhaného na kusy jako hadrovou panenku.Leknutím se mu roztřásly ruce. „Toto nebyli zloději!“ Proběhla mu hlavou myšlenka. Nemohl přijít na nic,co by vysvětlilo tu příšernou podívanou.Ale měl takový pocit,že je to něco,s čím se ještě nikdy nesetkal.Jeho šestý smyl mu napovídal,že je to něco velmi nebezpečného. Vypnul světlo a snažil se očima přivyknout tmě. Podíval se směrem k lesu.Měl pocit,že se tam něco pohnulo.Zalomcovala jím zlost.Pevně sevřel dlaněmi pušku,jako by ji chtěl rozdrtit a pomalu vykročil k lesu. Stál na okraji lesa a čekal.Rozeznával obrysy okolo sebe.Měl pocit že tam Něco stojí.Něco vysokého.Viděl obrysy něčeho,co vypadalo jako obrovský netopýr.“Kruci,to vypadá jak drak z pohádky!“ Napadlo ho.Namířil pušku jednou rukou a druhou rozsvítil.Chvíli nemohl rozeznat co vidí.A pak Ho uviděl.Stál tam jako padlý anděl.Jeho nestvůrné tělo bylo pokryto hnědou srstí.Uviděl velká netopýří křídla složená na Jeho hřbetě. „Do prdele….!“ Na nic jiného se nezmohl.Puška mu vypadla z ruky.Pomalu se To otočilo k němu a otevřelo svoje rudé,svítící oči. To bylo poslední,co Paterka v životě uviděl.Obrovské rudě svítící oči…. Pak už jen pekelná bolest …. A nekonečná …. TMA … Horská oblast – Hostýnské Vrchy „Na Tesáku“ – o den později – 18.00 hod. „Mamííí.ať mě nechá!“ Vřeštěla malá Janička. Starší bratr ji tahal za copy.Paní Klimková se na předním sedadle otočila.Káravým pohledem sjela ty dva malé rošťáky.“Jarečku,nech toho a chovej se slušně,nebo je to naposledy co s námi jedeš k babičce!“ Jareček poslušně přikývl a pohodlně se rozvalil na sedadle vedle své sestry. Pan Klimek se jenom pod vousy usmíval.Věděl,že jeho žena není tak přísná,jak se tváří.Ale je fakt,že děti zvládá na výbornou. Řídil svoji Octavii pyšně jako král.Však to taky stálo nějaké odříkání,než si ji mohli dovolit.Alespoň na leasing. Cesta klesala v příkrých serpentinách lemovaných nádhernými lesy.Bezpečnostní odrazky na patnících v tom šeru svítily jako bludičky.Vypadalo to trochu strašidelně. „Hele,to je velký drak! Jéé on nás dohání!“ Ozval se Jareček.Pan Klimek se podíval do zpětného zrcátka.Něco letělo za nimi.Jako malé letadlo.Jeho manželka to patrně zahlédla také.Byla bledá a vystrašená.Jenom děti měly radost.“Jééé! Drak!Drak!“ Křičely vesele. „Táto,když ho klepnem,dostanem půl království, že jo?“Řekl vesele Jarek.“A princeznu.“ Zachichotala se Janička. Pan Klimek se potil.Co teď.Jeho žena na tom nebyla o moc líp.Dětem se něco těžko vysvětluje.Rozhodl se hrát jejich hru. „No dobrá,ale nejdříve mu ujedeme.Uvidíme,kdo je rychlejší.Takže se držte a jedém!“ Děti se vesele uvelebily v sedadlech.Paní Klimková pochopila.Mrkla na děti.“Držte se,budeme závodit.“ Octavia se řítila do zatáček stokilometrovou rychlostí a po rovince skoro stošedesátkou.Pneumatiky kvílely,děti ječely a Pan Klimek se potil hrůzou.Ten netvor,nebo co to bylo,je pořád sledoval.Jeho rudé oči svítily ve tmě.Blížili se k Bystřici.ON letěl pořád za nimi, ale na kraji hor se otočil a obrovskou rychlostí zmizel v temnotě lesů. V Bystřici zastavili u nejbližšího stavení.Pan Klimek vystoupil,zapnul mobil a vytočil číslo policie… O další den později - horská oblast – Hostýnské Vrchy - Držkovské paseky 8.15 hod. Kapitán Jakoubek stál kousek od zohavených mrtvol Paterky a jeho psa,které ležely přikryty černou látkou.Nervózně bafal svoje cigára jednu za druhou. „Martínku,co na to povíš?“Zeptal se Šamana,jenž pobíhal se zápisníkem a pořád něco psal a porovnával. „No,nevím,šéfe.Mám takový hloupý pocit,že jsem o něčem podobném četl,ale nemůžu přijít na to,čeho se to týkalo.“ Kapitán sem přijet nemusel,ale protože ho zajímalo,jak profesionálně pracuje jeho tým v terénu,vyrazil za nimi.Teď toho litoval.Měl pokaženou náladu i žaludek.Takový hnus. Jenom snad tygr by dokázal takhle zřídit chlapa.Ale starého Paterku?To si neuměl vysvětlit.O něm a jeho psisku kolovaly v kraji legendy.Byl do nejdrsnější chlap z okolí. „Vidíš,jak jsi dopadl.“ Prohodil směrem k zakryté hromadě toho,co bylo kdysi člověkem, kapitán trpce. Petr Matýsek trpělivě vyčkával,až psi chytí správnou stopu.Chytili.Šaman a Arnošt se vydali společně s ním po stopách za psy. „Jedno je jisté,chlapi.“ Začal Arnošt. „Martin teď v tom svém krámu analyzuje ty stopy.Neznám zvíře,které by něco takového dokázalo.Alespoň tady ne.“ „Já bych jedno zvíře znal.“ Řekl poťouchle Petr. Podívali se na něj udiveně. „Přece člověk,ne?“ Zasmál se Petr. „Myslíš třeba takový Český Jack Rozparovač?“ Přidal se Šaman. „Něco podobného jsem viděl kdysi v ZOO,když ošetřovatele napadl medvěd.“ „Krucinál,fakt! Že by sem zaběhl nějaký medvěd ze Slovenska?“ Ozval se Šaman. Psi teď běželi po stopách jako diví. Najednou se zastavili a překvapeně pobíhali z místa na místo.Stopy končily uprostřed lesa. Široko daleko byly staleté smrky a borovice.Jejich koruny začínaly ve výšce dobrých dvaceti metrů.Vytvářely majestátní klenbu,kterou stěží pronikaly paprsky poledního slunce. Šaman zvedl ruku.To znamenalo: „stát!“ Něco se mu nelíbilo.Už od svých dětských let ho vždycky v případě nebezpečí varoval jakýsi neurčitý pocit.Možná to byl jeho šestý smysl,nebo něco podobného.Chlapi ho teď poslechli na slovo.Od té události „U čertovéj studny“ na něj nedali dopustit. Čekali. „Co se děje,kámo?“ Zeptal se ho Arnošt šeptem. „Něco tu je.Cítím to. Je to někde nad námi.“ Ukázal Šaman do korun stromů nad nimi. „Tam v těch korunách!“ Dodal. Psi větřili ve vzduchu pach něčeho a bázlivě kňučeli. Pozorovali koruny stromů.Snažili si všímat každého detailu. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Jedna z korun stromů se náhle zachvěla ….. Horská oblast – Hostýnské Vrchy - Držkovské paseky - 10.00 hod. Martin Dolanský seděl v kabině výjezdového auta a čekal,až se jeho notebooku uráčí vyplivnout data analýzy vyfoceného terénu. Právě probíhala spektrální analýza rozkladu světla na barevné složky.Ještě termoanalýza a bude hotovo. „Musím tam nechat přidat paměti,nebo něco s tím udělat.Vždyť je to chcíplé jak veš!“ Nadával potichu pro sebe. Díval se,jak zřízenci nakládají obě mrtvoly do nějakých beden. „Jako nějaká skládačka!“ Řekl si znechuceně. Viděl kapitána,jak se baví s jedním z těch chlapů. Začínalo se zatahovat.Těžké mraky pomalu pluly po nebi.Vypadalo to,jako když v divadle někdo zatahuje oponu.Ve vzduchu byla cítit vůně deště. „Vypadá to,že bude pršet,kapitáne.“ Zavolal na Jakoubka a ukázal směrem k obzoru. Kapitán Jakoubek přikývl na souhlas. „Jak to vypadá s tím rozborem?“ Zeptal se Martina. „Ještě tak deset minut. Ještě obejdu terén,jestli jsme něco nepřehlédli.“ Řekl Martin.Zkoumavě prohlížel terén okolo.Na udusané kamenité hlíně nebylo možné nalézt podrobnější stopu. Všude byly jenom stopy krve. „Tak nic,šéfe.Uvidíme,co na to ta chytrá bedna.“ Ozval se po chvíli Martin. Kapitán právě vzal mobil,který pípal nějakou odrhovačku. Chvíli se s někým bavil.Martin slyšel jenom pár útržků,které nedávaly smysl. „Tak jo,zatím.A kdyby něco nového,tak zavolej.“ Kapitán zamyšleně vypnul telefon. „Věř,nebo nevěř,kamaráde,ale máme tady asi nějakou létající potvoru s netopýřími křídly.“ Martin se na něj udiveně podíval. „No jo,je to tak.Volal mi kolega z Bystřice.Měli tam včera večer na stanici malou šou.Taková obyčejná rodinka na výletě.Rodiče a dvě malé děti.Byli vyplašení jak zajíci.Pořád mleli,že za nimi letěl nějaký velký neřád.Dokonce mají i kresbu toho parchanta.Celá rodina se shodla na tom,že nějak takhle vypadal.Měli by nám to poslat.“ Martin šel ke kabině a nahlédl dovnitř. „Jo! Je to tady!“ A utrhl faxový papír s něčím,co vzdáleně připomínalo kresbu nějaké bytosti. Zamyšleně se zadívali na tu podivnost. „Prý délka tři metry! A rozpětí šest! A dva výrůstky na hlavě! Obrovské rudé oči!“ Trochu se tím bavili.Tohle bylo přece nemožné. „Jen tak mezi námi.Co Ti to připomíná? No,jen si vzpomeň.Schválně.Jestli je to to samé,co si myslím.“ Zeptal se kapitán. Martin chvíli přemýšlel a pak se rozesmál. „No tohle! To je blbost! Přece nejsem …!“ Kapitán se taky usmíval. „No jen to řekni.“ „Když jsem byl ještě hodně malý,tak mi babička vyprávěla pohádky o čertech a peklu.Jak tam prý čerti létají a mají netopýří křídla! „ „Jo! Vzpomněl jsem si na to samé!“ Přikývl kapitán.Oba se tomu ze srdce zasmáli. Počítal zapípal.To bylo znamení,že analýza skončila.Nechali si výsledky vytisknout. Humor je rázem přešel.Na papíře byly znázorněny stopy,které vypadaly jako lidské,ale byly jednou tak velké a s dlouhými drápy. Se zatajeným dechem četli analýzu. „Váha asi tři sta kilo.Předpokládaná výška bytosti tři metry.Místy jsou stopy méně zřetelné,jako by se nadnášela!“ „Kriste pane!“ Polekaně vydechl kapitán. „Nakonec je to ještě pravda!“ „Kapitáne!“ Řekl Martin přesvědčivě.“Je to někde tady! To zabilo člověka a psa! Musíme okamžitě varovat ostatní! „ Kapitán zapnul mobil. Z černých mraků se zablýsklo …… Horská oblast – Hostýnské Vrchy Držkovské paseky - 12.30 hod. …..“Do háje!! Co ,sakra tohle za ….!“ Šaman nedopověděl,neboť něco obrovského vzlétlo nad koruny stromů.Nemohli rozeznat,co to vlastně je.Ani se nepohnuli.Dokonce i psi,kteří by se jinak slepě vrhali po každém šustnutí v lese,náhle ztichli.Šaman na chvilku zavřel oči. Znal svou mysl dokonale a věděl,že pokud je to něco hodně nebezpečného,dostane se mu varování v podobě obrazů.Navzdory nervozitě se snažil soustředit.A pak to uviděl… Později to popisoval jako bytost tři metry vysokou s netopýřími křídly.¨Zbytek byl nejasný, co ho však úplně ochromilo,byly jeho krvavě rudé žhnoucí oči! Zářily,jako brzdová světla automobilu…. Tohle Martina budilo několik dalších nocí z neklidného spánku.Ty zatracené oči …. Tušil,že To není z tohoto světa.Mohl být z jiných dimenzí.Možná se tu propadl náhodou při poruše magnetického pole,nebo tu byl záměrně,kdo ví. Leknutím skoro vyskočili.Ale to byl jen mobil. Šaman se třesoucí rukou snažil udržet přístroj. „Příjem!“ Šeptal polekaným hlasem. „Tady Jakoubek.Martine,nejvyšší stupeň ohrožení! Chovejte se potichu a okamžitě se odtud ztraťte! Chci vás vidět nejpozději do deseti minut!“ Šaman vypnul mobil podíval se po ostatních přátelích.“Kluci,na nic se neptejte.Petře,drž pevně psy ať někam neutečou.Všichni padáme! Kapitán nám dává deset minut.Jinak tu nastane peklo na zemi!“ Pochopili,co jim snažil říct.Kapitán by byl schopen povolat armádu. Pomalu se vraceli,rozhlížeje se okolo sebe.Nic zvláštního se nepřihodilo.Jediný Šaman cítil v zádech mrazivý pohled něčeho neznámého. Ovládl se a postupoval s ostatními.Kdyby se otočil a podíval do korun prastarých stromů,zahlédl by ty příšerné rudé oči… Horská oblast – Hostýnské Vrchy - policejní stanice. Kapitán Jakoubek přebíral hromadu materiálu,který nasbírali za poslední měsíc.Chlapi seděli a bavili se o všem možném.Arnošt,Petr,Martin o posledním případu.Vysvětlovali Zdeňkovi okolnosti toho co se stalo.Jediní Dušan a Pavel se bavili úplně o něčem jiném. „Tak co,jak jsi daleko s tou tvou servírkou?“ „Je fakt dobrá! Člověče,to je kusanec!“ „To ti věřím.“ Zasmál se Pavel. „Má nádherné kozy! Hmmm… Mňam..!“ „To bych si dal taky říct …..“ „Pánové! Haló….!“ Kapitán se je marně snažil přerušit.Ostatní se začali smát. Konečně si toho všimli a přestali. „Promiňte šéfe,my jen….“ „Chápu váš námět konverzace.Moje stará mi taky chybí,ale musíme pracovat na méně zábavných tématech!“ „Takže! Věc první.Z pověření ministra se od příštího měsíce už budete rozděleni na dvě skupiny.První povede tady náš Šaman a druhou a teď se podržte – Žaneta Janečková, profesionální kriminalistka,prodělala dost tvrdý výcvik.Jejím oborem je psychologie a parapsychologie.Bude spolupracovat s tebou,Martine.“ Kapitán upřel pohled na Šamana.“Dávej si na ni pozor,kamaráde! Je to kočka.Než se nadáš,budeš v tom lítat až po uši!“Chlapi se začali řehtat na celé kolo. Martin se červenal až za ušima. „No co,co…! Takových už bylo!“ Odpověděl do těch rozesmátých obličejů Šaman,ale dosáhl tím další salvy smíchu.Smál se taky.Dostal pár přátelských štulců. Kapitán je musel ještě několikrát uklidnit,než mohli pokračovat. „Věc druhá! Budete voláni k podobným případům v celé republice.Dostaneme nové kompletní vybavení.“ Tím vzbudil úžas všech přítomných. „Jsme první skupina tohoto druhu ve státě.Takže si myslím,že to bude velmi zajímavé.Hlavně si nesmíme pokazit kredit.Ministr tak rozhodl na základě materiálů z akcí posledních dnů.Martine,předávám ti slovo.“ Šaman vzal složku materiálů z posledních dnů. „Jak víte,po té akci na Držkovsku,byly okolní lesy prohledány vojenským speciálním oddílem.Vrtulníky pročesaly nejméně stokrát okolí výskytu neznámé bytosti.Nenašla se už další jediná stopa.Zajímavé ovšem je,že v době,kdy se tu Něco prohánělo našimi lesy,byl zaznamenán zvýšený výskyt UFO. Vidím v tom pravděpodobnou souvislost.Žádný důkaz pro to neexistuje,ale od té doby se To neukázalo.Máme hlášku,že speciální jednotka nadále hlídá okolní hory.Takže cokoliv by se stalo,budeme o tom vědět.“ „Dnes,až budete někde u piva,tak nezapomeňte vymyslet název té naší skupiny.Ale ať to stojí za to!“ Ozval se kapitán. „Takže to je zatím všechno.Zítra se uvidíme.“ Všichni se rozešli domů,jen Šaman zůstal sedět.Vypadal,jako by spal.Ale jenom přemýšlel.Kapitán jenom kývnul na ostatní,aby ho nerušili….. Horská oblast – Hostýnské Vrchy Humenec - o pár dnů později … Parta mladých táborníků si vesele zpívá u ohně.Je jim velmi dobře.Snaží se dodržet tradici,být každý rok spolu a užít si dovolenou v těchto malebných horách. Josef,kterému říkají Čahoun pro jeho postavu, se vrací z lesa s náručí dříví. „ Sakra,lidi ! Tam je tma jako v hrobě !“ Řekl vylekaně.“Narazil jsem do něčeho,co vypadá jako nějaká menší skála.!“ „Tady ale žádné skály nejsou.“ Prohodila Markéta posměšně.“Zapomeňte na kraviny ! Pojďme se něčeho napít .“ Uzavírá debatu Helena.Za chvíli je u ohně opět veselo. Oheň vesele praská …. Táborníci vesele zpívají …. Při tom pěkně chlastají …. A tam,o sto metrů od nich dál,v hloubi lesa se najednou ta skála pohnula ….

---