Osudný let

Osudný let

Varování: tento text obsahuje explicitní popis sexuálních aktivit a není proto vhodný pro osoby mladší 12 let.

Obvyklá služební cesta znamenala většinou čtyři přesuny letadlem. Nejdřív z Ostravy do Prahy, pak z Prahy do cílové destinace a pak totéž opačným směrem při zpáteční cestě. Nikdy jsem neměl z létání strach a vlastně jsem ani neuvažoval o tom, že by se mi mohlo něco stát. Až do onoho dne...
Bylo to před jedním odletem z Amsterdamu. Naše letadlo mělo jakési nečekané zpoždění, takže jsme už všichni byli připraveni k nástupu u vchodu do "rukávu", ale přitom se teprve čekalo na přílet. Nervozita byla znát na cestujících i na personálu. Konečně asi po hodině čekání dotáhli k našemu rukávu opožděné letadlo a začali vystupovat předchozí cestující. Tou dobou už jsme měli dávno letět.
Když všichni vystoupili, sledovali jsme přes prosklenou stěnu ještě odbavování letadla, ale pořád nás nějak nechtěli pustit dovnitř. Očividně něco nebylo úplně v pořádku.
Nakonec jeden z pilotů (teda podle uniformy to asi byl pilot) před našima očima přišoupl k jednomu motoru pod křídly žebřík, otevřel na něm kryt a začal se v něm hrabat. Občas slezl a komunikoval vysílačkou s personálem u našeho východu. Pak šoupl žebřík z druhé strany toho motoru a zase v něm něco kutil. Po další domluvě vysílačkou nás nakonec přece jen začali pouštět do letadla.
Moc se mi dovnitř nechtělo. Nastupoval jsem až jako jeden z posledních. Když jsem vcházel do rukávu, vrtali se v tom motoru už oba piloti.
Nechtěl jsem si připustit, že bych měl strach, ale musel jsem mít opravdu smrt v očích, jelikož letuška čekající u vchodu do letadla mě hned začala chlácholit: "Nebojte se, to není žádná porucha. Tam je jenom něco uvolněné, tak oni to utahujou, ale jelikož tady na to nemají nářadí, tak to dělají ručně." a přidala k tomu jeden nevěrohodný úsměv.
"A tohle mě mělo jako uklidnit?", říkal jsem si v duchu. V motoru je prostě "jen" něco uvolněné a utahujou to ručně, protože nemají nářadí. Super. Ale pokusil jsem se také o úsměv, abych ukázal, že se nebojím. Když jsem pak postupoval dál do letadla, slyšel jsem letušku, jak své vysvětlení gramofónkuje ještě dalším cestujícím, kteří nastupovali za mnou. Asi jsem nebyl sám, kdo vypadal vyděšeně.
Byl jsem přesvědčen, že nastupujeme do porouchaného letadla, které se piloti narychlo snaží nějak opravit, aby to vydrželo ještě ten jeden let. A bylo mi jasné, že se cestou zřítíme a všichni zahyneme.
Co jenom budu dělat? Přece tady nebudu jen tak sedět a čekat na smrt? Co má dělat člověk, který ví, že během následující hodiny zemře? Měl by si naposledy pořádně užít, no ne? Jenže jak si nějak rychle užít, když jste připoutaní v letadle?
Naštěstí jsem si předtím na self-checkinu vybral místo úplně vzadu u okna a letadlo bylo obsazeno hlavně uprostřed, takže jsem seděl vlastně úplně sám, daleko od ostatních cestujících a měl jsem tedy dostatek soukromí, abych si to poslední užívání opravdu užil.
Na jedno stehno jsem si postavil svůj baťůžek, abych byl ještě "nenápadnější", a vytáhl jsem svého miláška a ze všech sil jsem se snažil, abych si ještě naposledy trochu užil...
Nějak jsem si v tu chvíli neuvědomil, že sice kolem sebe nemám žádné cestující, ale zato přímo za mnou končí ulička letadla v jakémsi "kumbálku" pro letušky. Plánoval jsem své úsilí završit ještě před odlepením letadla od země, ale zřejmě vinou stresu mi to nešlo moc od ruky, takže jsem nakonec vše dokončoval až ve chvíli, kdy už kolem mě dvě letušky tlačily plechovou skříň s občerstvením.
No co, stejně se zřítíme, takže mě tenhle trapas už nezabije, že jo.

Katastrofa se nakonec naštěstí nekonala, ale neuběhlo ani půl roku a dostal jsem se znovu do podobné situace. Tentokrát s jiným dopravcem při odletu z Prahy do Bruselu.
Už při nástupu do letadla bylo slyšet jakési zvuky, které připomínaly vrtačku. Vždycky pár sekund vžůůůůům a pak pár minut ticho a pak zase vžůůůůům... Ale ze začátku jsem tomu nepřikládal žádnou důležitost. Když už ale všichni nastoupili, zavřely se dveře a čekali jsme na povolení ke startu a přitom se pořád ještě ozývaly ty divné zvuky, začal jsem mít neblahé tušení.
Čekali jsme na odlet neobvykle dlouho a atmosféra začala pomaličku houstnout. Nakonec nám jedna letuška oznámila, že naše letadlo má poruchu, kterou se snaží místní mechanici opravit s pomocí technika z Bruselu po telefonu, ale bohužel se to nedaří, takže budeme muset zase vystoupit a počkat asi 4 hodiny až ten technik přiletí dalším letadlem a podívá se na to osobně.
No docela nepříjemná zpráva. Zvlášť pro ty, kteří v Bruselu měli přestupovat na nějaký navazující let (což naštěstí nebyl můj případ).
Vyfasovali jsme jakési poukázky na nákup jídla v letištní restauraci a nezbývalo nám nic jiného, než čekat.
Chvilku jsem se jen tak flákal po terminálu a nakonec jsem se vydal hledat tu restauraci, abych alespoň nějak využil tu poukázku. Když jsem k ní nakonec dorazil, zaslechl jsem najednou hlášení, které se týkalo našeho letu. Chtěli, abychom se dostavili zpátky k nástupu. To mě trochu překvapilo a nebyl jsem si úplně jistý, jestli opravdu mluví o našem letu, ale raději jsem tam šel.
Letuška nám pak oznámila, že se to teda nakonec nějak podařilo opravit po telefonu, a že teda přece jen poletíme.
"A už je to tu zas!", říkal jsem si. Zase lezu do letadla, které ještě před chvílí mělo poruchu, a někdo to narychlo opravil a jěště k tomu po telefonu. Super. Takže se určitě zřítíme a všichni zahyneme.
Naštěstí moje předchozí zkušenost mě naučila, jak tyhle stresové situace jednoduše zvládnout. Přímo vedle mě nikdo neseděl, takže jsem se "nenápadně" přikryl bundou a tentokrát jsem všechno zvládnul relativně rychle. Smířený se vším jsem pak v klidu očekával svůj konec.
A jak to nakonec dopadlo? No zase jsme to přežili! To je překvapení, co?
Né, kecám. Samozřejmě jsme se zřítíli a všichni jsme zahynuli. Jinak by ani nemělo smysl o tom psát, ne? ;)
Dobrou noc...