SMYSL PSANÍ

…se dá přirovnat ke smyslu života. A ten spočívá v práci. Bez ní by se člověk zbláznil. Otázkou zůstává, zda-li kdy vůbec příčetný byl.

Budík nám lidem oznámí, kdy se máme aktivovat. Pokud máme možnost a nejsme líní, spácháme osobní hygienu a vyrážíme do zaměstnání. V něm trávíme podstatnou část svého života. Odměnou nám je za to stáří a smrt.

V dospělosti na dětství velice rychle zapomeneme. Způsobují to hlavně starosti, které si o sebe nepřetržitě děláme. Můžeme se usoužit nad tím, aby nám bylo dobře. Klidně se kvůli tomu dopustíme i vraždy.

Dětství je perioda, v níž se často smějeme a máme bezdůvodnou radost. Taky používáme fantasii a svět kolem nám díky ní připadá kouzelný.

V adolescenci pak především masturbujeme, bereme drogy a všechno je nám u prdele. Obličeje máme zasrané beďary nateklými k prasknutí hormonálním slizem, naše srdce bijí pro módu a svým pohledem upřeným k budoucnosti spočíváme na kariéře mezinárodní celebrity. Šňupeme kokain, střídáme partnera za partnerem, chodíme na psychoanalýzu a dáváme autogramy fanouškům… S některými z nich i spíme, ale musí být fakt hezcí!

Potom člověk nějaký čas blbne. Připadá si ukřivděný. Pořád nemůže uvěřit tomu, že se jeho sny a tužby nenaplnily. Snaží se neutonout ve všední každodennosti. Umývá nádobí, živí se jako reklamní fotograf, či bydlí na ulici… Ostatně, jak se v Evropě stalo dobrým zvykem… Avšak ani na vteřinu nepřestává věřit ve svou jedinečnost a výjimečnost. Připadá si předurčený k tomu vykonat něco velikého… Ale co?

Člověk je maličký uťápnutý tvor libující si v zaslepenosti. Chová se jako fanatik a nezná slitování.

Člověk je mor. Rakovina.

Jsme metafyzické buňky opojené nevědomostí a je nám to jedno. Nám na nějakém hloupém vědění nesejde. Nám stačí základní vzdělání: Počítat, abychom mohli krást, psát, abychom mohli padělat a číst proto, abychom se naučili důvěryhodně podvádět. Jsme do morku kostí nihilisté a Boha jsme si vymysleli jedině proto, abychom nějak zdůvodnili naši existenci ve vesmíru.

Vesmír je mnohem menší než si myslíme. Vesmír existuje pouze ve své vlastní vzpomínce. To, kde setrváváme my, je ošklivá iluze. Je našim domovem. Chová se k nám jako matka. Porodí nás, nakojí a uspí.

Toužíme po tom být šťastni, ale nedaří se nám to. Místo toho se trápíme a stresujeme. Jsme sami se sebou ustavičně nespokojení. Chceme být pokud možno dokonalí a tudíž bezchybní.

Konfrontaci s realitou důsledně ignorujeme. Něco tak marginálního nás nezajímá. Zbytečně by nás to odvádělo od vydělávání peněz. Bezcenné bankovky či mince se staly naší alfou a omegou. Jejich koloběh vyvolává rozpaky stran soudnosti. Ta sama se jeví postavená na hlavu.

*

V tomto světě není jediný rozumný důvod k tomu stát se z vlastní vůle spisovatelem. Tím se lze beztak jedině narodit. Je to prokletí, protože si tím nevyděláte. Jste chudí, tvoříte a živoříte. Jde to s vámi od desíti k pěti. Není vám ani devětadvacet a umíráte na zchátralost. Zůstane po vás deziluze, ale jen málokdo si ji všimne. Kvůli nákladům na váš pohřeb je na vaše rodiče uvalena exekuce. Ti už ale beztak dávno nic nemají.

Exekutoři je tedy alespoň zabijí a prodají řezníkovi, který z nich zhotoví výrobky, jež si bude možné zakoupit a sníst.

Lidstvo zanikne díky nenávisti, kterou vůči sobě pociťuje, a nebude nikomu ani ničemu chybět. Slehne se po něm universum.

*

Přestal jsem psát tyto řádky. Připadal jsem si prázdný a měl depresi. Cítil jsem ji. Byla ke mně přilepená a smrděla jako vajgl. Potřeboval jsem se nutně přiotrávit nějakým extatickým jedem a rozložit se do šíleně důležitých nepatrností. Třeba se mi aspoň na chvíli uleví.

Nemusel jsem pro to daleko. Stačilo sáhnout do šuplíku psacího stolu po mé levé straně a vytáhl jsem z něj dýlerák přiměřeně plný nelegální látkou. Tu jsem si následně aplikoval, pročež jsem se odebral svojí mentální sférou do sugestivní harmonie s rozhodnutím setrvat v ní pokud možno co nejdéle.

7. května 2012

Petr Měrka