Druhé pokračování Vůně magie. V předchozím díle: Čaroděj Rukočar zachráňuje vevodovic dceru Linaie (čti Linej) od sparů temného démona. I přesto se už demonovi podařilo dívku trochu ovlivnit. Získává tak magické schopnosti, což vede k fiasku na slavnosti, po kterém musí dívka opustit hrad. Rukočar ji poslílá k čarodějnici, kde se musí naučit své magické schopnosti ovládat. Čarodějnice však umírá sešlostí věkem a Linaie nezbývá než se vrátit ke svému oblíbenému čaroději.

PS: Omlouvam se za hrubki. Vím, že tam jsou. Počítám, že výmluvu typu "že jsem neměl čas to hledat" asi nebudete brat vážně :-)

Čísla v závorkách jsou poznámky na konci textu...

Nejmocnějším proti své vůli

I. Linaie v čarodějově chýši již zůstala. Ze všeho nejdřív se zabydlela v jednom volném pokojíku, který vznikl z původního „skladu“(5). (jenže před tím byl tak plný, že se do něj nic nevešlo. Linaie ho spolu s Rukočarem vyklidila a zjistila, že místnost je dost velká, aby se v ní dalo bydlet). K jisté čarodějově nevoli se od té doby v jeho domě vše lesklo, blýskalo čistotou a všechny věci se nacházely na svých pravých místech, takže se stávalo, že čaroděj často nemohl něco najít (to byl jeho názor). Inu, ne nadarmo se říká, kam čert nemůže... . Jednoho jarně ospalého dopoledne, kdy se velký černý kocour vyhříval na slunci, hned vedle svého pána a „paní“, zeptala se náhle Linaie podřimujícího čaroděje. Teprve o několik sekund si Rukočar uvědomil, že na něj někdo mluví. „Cože?“ trhl sebou. „Myslím kouzla a magii. Kdy mě to naučíš. Čaroděj se zamyslel - jakou odpovědí by jí uspokojil. „To se nemůžeš naučit za jeden večer. To chce svůj čas,“ odpověděl „Tak kdy?“ naléhala. „Zítra.“ „To jsi říkal včera.“ „Včera jsem říkal, že zítra,“ opravil ji chladně. „No?“ „Ehm jako pozítří.“ „Ale, to jsi říkal předevčírem,“ prohlásila energicky. „Včera!“ „Nene!“ bránila se Linaie, „Včera to bylo dnes.“ Čaroděj byl na chvíli zmaten. Jeho hlavou proudili všelijak zkomolené myšleny, které hledaly své časové zařazení, typu: bylo to předevčírem a říkal, že dnes, nene, pozítří, vlastně už zítra, ale to řekl včera ... nebo snad minulý týden. Snažil se všechny ty myšlenky přesvědčit, že on má pravdu, stejně tak jako by se matematik pokoušel přinutit rovnici 1+1 aby se rovnala třem. Posléze mu došla trpělivost. „Nech už toho!“ okřikl ji. „Ale, já se to CHCI naučit a to hned. DNESKA!“ křičela, stejně tak procítěně jako malé dítě, kterému maminka nechce dát bonbón. Rukočar se zvedl do sedu a vydechl slabé „ach jo.“ Byl si vědom, že dnes prohrál. Dobře, sláva vítězům, avšak čest poraženým, zvláště pak starým mládencům. Vstal neochotně a probudil tak svého kocoura, který ho zalil proudem telepatických nadávek. Pokrčil rameny a zavedl Linaii do své pracovny / knihovny a vytáhl jednu knihu. „Základy jazyka zaklínadel, “ přečetla hřbet knihy, „k čemu nám to bude?“ „Musíš se naučit číst magické knihy.“ „Ale já umím číst ... a dokonce i psát,“ řekla a zvedla nos. „I tohle písmo?“ ušklíbl se. Otevřel knihu na náhodné straně a tento dvojlist jí ukázal. Jako příklad to bylo kouzlo uhrančivého pohledu, které zároveň sloužilo jako cvičení s podotázkami (typu: v první větě vyhledejte sloveso mrtvého rodu a určete...). Linaie to písmo samozřejmě znala, to patřilo k základnímu vzdělání rodu Bazilů, stejně jako pro většinu urozených rodů. Proto jej jen očima rychle přehlédla a pak se s úšklebkem otočila na čaroděje. „No a co má být - to písmo je přece elf...“ nedořekla protože se velmi podivila čarodějově reakci. Rukočar si přikryl tvář a vykřikl zděšeně. Takovou sílu kouzla opravdu nečekal. „...fí,“ dořekla, „co je?“ „Jen se podívej do zrcadla,“ odpověděl jí rychle. Odcupitala do vedlejšího pokoje a pohlédla do elipsovitého zrcadla zavěšeného na jedné dřevěné stěně a vsazené do pozlaceného rámu. Rukočar ho teprve nedávno koupil v Trojanu, na přání své studentky. Na jeho skleněném povrchu se odrazil obraz, kterého se Linaie nejprve dost vylekala. Ze zrcadla na ní vyhlédl neobvykle (až dosti strašidelně) vystínovaná tvář, jako kdyby přestávali fungovat zákony o lomu světla. Její oči byly naplněny hloubkou a temnotou a od nich se nejistě odráželo světlo (respektive tma). Takový pohled mohl mít na obyčejné obyvatele celé Langaje nedozírné účinky, proto měl právo se nazývat uhrančivým. Linaie otevřela pusu a instinktivně si zakryla oči dlaněmi. „To nejsem já,“ vykřikla. „To je tím kouzlem,“ odpověděl Rukočar, teď už klidně. „Takhle přece nemůžu zůstat.“ „Mě se neptej. Tohle kouzlo jsem nikdy nezkoušel. podívej se do knihy.“ Vzala ji do rukou a trochu v ní listovala. Ale necítila se být o nic moudřejší, než na začátku. Protože tahle kniha obsahoval jen samá cvičení v jazyce, který připomínal zkomolenou jižní elfštinu přizpůsobenou západní Ragonštinou a Zučinou. Linaie vydechla, položila knihu a postavila se na špičky před knihovnou. „Ty knihy jsou plné kouzel?“ zeptala se s trochou nadějí, ale opravdu jen s troškou, v jejím hlase. „Nejenom kouzel, “ pousmál se Rukočar. „Ach jo,“ vzdychla, „takhle jsem si to čarodějství nepředstavovala. Markéta mě za celých šest měsíců neukázala jediné kouzlo, zato mě honila do kdejaké práce, doma, na zahrádce a tak. Ty mě zase ukazuješ jen samé knihy a tvrdíš, že čarovat se naučíš čtením knih.“ „A jak jinak by to mělo být?“ „No... hmm jinak no. Jako učit se všelijaké triky s prsty, říkat slova. Trénovat to, házet ohnivé koule, metat zaklínadla a tak.“ „Čarodějové studují z knih. To ses měla stát čarodějnicím, když se budeme držet tvého dělení. Nebo ses měla dát k chodcům. Ale opravdovou magii se naučíš právě z knih.“ Z jedné police vybral jednu tenčí, za to vysokou knihu, jenž nesla univerzitní název: „MAGIE I - Přednášky.“ „Tohle skriptum obsahuje základní principy v magii a je přednášeno na univerzitě v prvním ročníku.“ Linaie otevřela skripta, přehlédla prvních pět listů s předmluvou a začala číst na další stránce první kapitolu: Magie jako potenciál Největším Langajským čarodějem D. Carthenem byla magie definována jako potenciál mezi dvěmi hladinami lidského přesvědčení - dobrem a zlem. Zaveďme tedy veličinu C jako magii a jako jednotka magie 1 mág. Pro Carthenův vzorec pak platí: F = kE. C1.C2.r-2 [N, N.mag-2.m2, mag2, m-2] (1.1.1) -kde C1 a C2 jsou magické náboje, r je vzdálenost, kE je univerzální carthonova konstanta. Vzorec vyjadřuje celkovou sílu, kterou se oba náboje přitahují .... Linaie několik odstavců přeskočila a na další stránce pokračovala: „Nyní je čas zavést si potenciál magie v daném místě prostoru a to tak, že sílu ze vzorce (1.1.1) podělíme C získáme tak (1.1.2). Je zajímavé že výsledné vzorce (1.1.3) a (1.1.4) mají vzájemnou charakteristiku (obr:3), jejíž význam budeme probírat na straně 73.(6)“ „Tohle je pro normálního smrtelníka nečitelné,“ prohlásila, „možná by se v tom ani hrobař Il nevyznal.“ TO ASI NE, odpověděla ji na to temná postava, jenž naprosto zahalená černém plášti, se nakláněla a četla jim přes rameno. Linaie se k smrti vyděsila. OCH ... vzdychl omluvně Il. MĚ SI NEVŠÍMEJTE, prohlásil a velmi rychle zmizel. Oba dva na sebe pohlédly a takhle nejistě hleděli hezkou půlminutu. Linaie se vzpamatovala jako první. „Co chtěl?“ „Čert ví. Kde jsme to přestaly?“ zeptal se rychle, aby to zamluvil „...že, že je to nečitelné“ „Aha, hmm, to se přednáší začínajícím mágům.“ „Tomu nemůžou rozumět,“ podivila se. „No,“ zamyslel se Rukočar, „no já si spíš myslím že je to má ta kniha naučit.“ Linaie nasadila ironický úsměv a dodala: „To teda nevím jak.“ Zpražila čaroděje pohledem a takže si nemohl nevšimnou jejího nepřirozeného odlesku od tmavých očí. Už to jak se teď tvářila, prozrazovalo jistou lišáckou mazanost. „Jsi přece čaroděj,“ řekla, „jak ses to naučil ty.“ „Z knih to ano, ale ... ne z takových.“ Změnila výraz a nasadila významný pohled: „Aha!“ Rukočar vzdychl a jal se prohrabování knihovny. Několik svazků elfské literatury odložil na stůl, objevil třísvazkového Gondara - fantastické příběhy stejnojmenného bojovníka, až úplně zespodu vytáhl tlustou, pomačkanou knihu s odřenými deskami a s oslími uši na téměř každém listu. Název na hřbetu byl krátký a ačkoliv ho tvořilo jedno slovo, vyjadřoval se naprosto přesně a výstižně o povaze této knihy: „Čarodějnictví“, podtitul pak, „Kouzla a čáry bílé i černé magie.“ Linaie vytřeštila oči: „Čarodějnické kouzla?“ „Již, prve jsem ti říkal, že není rozdílu. Můžeme hned začít.“ „Ale to jsou přece kouzla čarodějnic. Černá magie.“ „No a co má být?“ „Vždyť přece,...“ pohlédla zklamaně. „Chtěla jsi umět čarovat? Opravdová, tvrdá magie ti nechutná, pak ti nezbývá nic jiného. Tahle kniha obsahuje několik desítek užitečných kouzel a čárů, které by běžná čarodějnice ... hm promiň ... čarodějka měla umět. Budeš ji muset studovat pilně a všechny kouzla si zkoušet několikrát za den. Pro čarodějku je nejdůležitější praxe. Čím delší, tím lepší. Nikdy se však nic pořádně nenaučíš, vždycky to budou jen taková okrajová kouzla.“ Nastala krátká pauza než se mladá čarodějka rozhodla. „Není-li jiné možnosti, pak toto musím podstoupit“ odpověděla. II. Rukočar postavil na stůl svíčku a pod ní položil knihu. Nalistoval první stránku a začal číst: Oheň. K tomuto kouzlu je důležité si připravit hořlavý materiál. Dále je nutné soustředit svou energii ...bla...bla...bla... a vyslovit slovo vzplaň.(7) Rukočar spojil palce a ukazováčky, uzavřel knot svíce rukama do kruhu a vyslovil toto slovo. Svíčka v okamžiku vzplála jasným plamenem. „A teď ty,“ prohlásil a uhasl svíci. „Je nutné udržet uvedený postup, jinak se to nepodaří. Raději si to znovu přečti.“ Opatrně se posadila ke stolu a nejdříve si prohlédla pomačkanou stránku žlutého papíru. Pak spojila své ruce v kruh u uzavřela jím knot. Soustředila se, potom vyslovila zaklínadlo. A nic. Mezitím venku zešedla obloha, od západu se přivalily obrovské černé mraky, jenž na dálku musely nahánět hrůzu a nutit všechen lid v Trojanu, aby si začal hledat úkryt v nějaké, trochu více opevněné chýši, či kamenném domě. Možná, že jedinou vyjímkou byly dvě postavy, kterým nejen že nevadila hrozba první, jarní, tuhé bouřky, ale kteří navíc mířily do temného lesa. „Zkus to znovu,“ pobídl jí. Linaie opakovala stejný postup, leč nic se jí nedařilo. Opakovala to ještě několikrát se stejným výsledkem, dokud se neozvalo čarodějovo nespokojené zamručení. „Hm,“ zamumlal, „Asi se špatně soustředíš...“ „Počkej,” zarazila ho, „Je tady cítit magie, ale příšerně.“ Rukočar si velmi rychle uvědomil, co se děje. K jeho nemilému překvapení uslyšel v dálce hrom. A ač nebyl nejmladší, překvapila ho rychlost s jakou to udělal. Protože, potom co zatáhl dívku spolu s knihou do druhého pokoje, explodovala nad svící obrovská ohnivá koule. Za hlasitého výbuchu vylétly ze dveří, žhavé uhlíky, jenž zbyly po stole a židlích. „Vybouchla magie,“ zakřičel Rukočar. Mezitím všechno kolem chytlo plamenem. Linaie se brzy vzpamatovala a vyběhla s vědrem ke studni. Rukočar se váhavě postavil na obě nohy, rozpažil ruce a potichu něco zamumlal. Linaie vběhla s plným vědrem vody a když se pokusila vodou uhasit plamen, místo vody vypadl válec čerstvého ledu. Pod tíhou mrazu, zkolaboval nejen oheň, ale i sama mladá čarodějka. Rukočar zrušil zaklínadlo a přiskočil k dívce. Zrušením mrazu rozmrzlo úplně všechno. „Jsi v pořádku?“ Linaie se posadila a odhrnula si vlasy z čela. „Snad jo.“ To bylo blízko, pomyslel si hraničář Kenshar, když uslyšel tu hlasitou ránu. Zamával na svého přítele a přelezl okraj propasti, z níž právě vyšplhal. III. Barbar ještě jednou pořadně zaklepal na dveře a pak svůj pohled stočil k hraničářovi s tázavým pohledem, zda nemá tak chatrné dveře raději rozbít. Hraničář zavrtěl hlavou a zkřížil si ruce na prsou. Očividně byl netrpělivý. Vysoký šlachovitý dobrodruh s tvrdými rysy ve tváři, svaly na rukou a nohou, hnědovlasý a černooký s uhrančivým pohledem, když na to přišla řeč. Většina bojovníku, rváčů se s jeho osobou nechtěla pouštět do boje, protože síla a rychlost, kterou vládl byla závratná a účinnost znásobena jeho vyváženým mečem, jenž mu za normálních okolnostech visel na zádech tak, aby rukojeť přesahovala přes pravé rameno. A jako by to nestačilo tahal sebou na výpravy svého přítele, barbara od Mongských jeskyň. I s ním si nebylo radno začínat, jelikož strašně rád bojoval s těžkým kyjem; toť zbraň majíce vlastnost, že spadnoutvší někomu volně na hlavu je protivník okamžitě v bezvědomí. Stejně vysoký, ale o to více se podobající gorile a to nejen v obličeji, nýbrž celým tělem budil daleko větší hrůzu a to nehledě na fakt, že jeho nebezpečnost je přímo úměrná jeho vlastní blbosti. Dveře zaskřípěly, pomalu se otevřely a za nimi se objevil středně vysoký, tmavovlasý muž s dobře oholenou tváří, s svraštělým čelem, hnědooký, oblečen v ručně tkaných obyčejných šatech. Barbar otočil svou opičí hlavu a na jeho tváří utkvěl udivený pohled. Hraničář znejistil a trochu déle mu trvalo než se zeptal: „Nejste náhodou čaroděj?“ „Náhodou jsem,“ odpověděl Rukočar a třebaže mu ta odpověď připadala normální, vzbudil tím jistou obavu v obou dobrodruzích; alespoň barbarovi několikrát přejel mráz po zádech. „Vy jste nejmocnější čaroděj.“ řekl hraničář. Tak teď zase nechápal Rukočar, protože z intonace nebylo poznat zda se jedná o otázku nebo o pouhé konstatování. „Nejsem.” Barbar se ohlédl po svém příteli a ten se zamračil. „Myslel jsem, že jo, protože nám to řekli.“ Rukočar si hraničáře nevěřícně prohlédl. „Kdo vám tu blbost řek'?“ Atmosféra tajemnosti a záhadných, znepokojujících sil se zčistajasna vytratila, jak první sníh a celý rozhovor se začal podobat obyčejnému dialogu na trhu se známým trhovcem. „Alchymisti,“ pokrčil hraničář rameny, „hlavně theurgové(8) a taky nějací mágové.“ „Aha,“ zamumlal. Vzpomněl si na dobu před šesti měsíci, kdy napráskal jednomu démonovi. Astrální světy si to jistě pamatuji, ale nejvíce ho zaráželo, že ho označili za nejmocnějšího čaroděje. Denně takhle umlátí čarodějové na celé Langaii hezkou desítku démonů a to nepočítá světadíl Hinaj. Inu byl to asi důležitý démon, pomyslel si a v duch pokrčil rameny. „Ale nač potřebujete nejmocnějšího čaroděje,“ podivil se Rukočar. „Je to součástí legendy. Říká se, že jednoho dne přijde nejmocnější čaroděj a osvobodí naše království od zlých ďáblů a démonů.“ Hm. Astrální sféry jsou asi velmi chytré, když ho posílají za mnou, řekl si Rukočar. „To jsem nikde neslyšel. Jak daleko je to vaše království.“ „U žlutých skal,“ odvětil hraničář. Žluté skály? „Je to taková malá země na východě Ragonie?“ Hraničář přikývl. Rukočar v duchu zasténal, když pomyslel na tu dálku, která je dělila od jeho domku na okraji Trojanského lesa. Věděl napřed, že ho ta cesta nemine. Nicméně pozval dobrodruhy dál do své chalupy. Hraničář se představil jménem, jenž znělo opravdu cizokrajně: Kenshar. Jeho přítel, naučen jako robot slušnému chování, čaroděje strojeně pozdravil a představil se jako Gor (To je skutečně barbarské jméno uznal Rukočar a byl rád, že alespoň jeho rasu zná). Poté se jim ukázala Linaie, mladá čarodějka. Hraničář vysekl zdvořilou úklonu, až se z toho dívka začervenala. Gor na její přítomnost nemohl reagovat jinak než,... výše popsaným strojeným způsobem ... inu nebyl nikým jiným než přihlouplým barbarem. Posadili se kolem stolu v obývací místnůstce a potom co čaroděj nalil oběma cizincům pohár vína, vyzval hraničáře, aby vyprávěl svůj příběh. Odehrával se v dobách, kdy v Ragonii vládl ještě král Jindřich I. Tehdy Ragonie nebyla taková mocnost, jako je nyní, zaujímala jen část sahající od žlutých skal až k Nizerskému pralesu, Dračím horám a kousek zasahoval do severního Šivahenu. Byla to doba, kdy v lesích tančili víly při úplňku, ve slujích spali obrovští draci hlídajíce svojí hromadu zlatého pokladu a elfové, žijící ve hvozdech, neznajíce hranice, putovali po světě, rozdávali moudrosti a pomáhali v nouzi poutníků, dobrodruhům a obchodníkům na cestách. Dodnes stojí pod Východním pohořím chrám Elinory svaté, založen, podle pověsti, kněžkou Elinorou, patronkyní nevyřčené myšlenky. Mnichové, jenž přicházeli od východu přes trpasličí zemi, zde uctívali tuto ženu, jako svou bohyni, a svými názory značně ovlivnili komunitu lidí ovládající jižní pláně a na severu úpatí žlutých skal. A však po několika letech se rozpoutala hádka dvou pánů o půdu na které stál sám chrám. Hádka byla tak dlouhá a krutá, až se stalo, že někdo přes noc chrám vykradl. Samozřejmě, že se obě strany začaly navzájem obviňovat. A pak se tu objevil starý mnich a vyslovil kletbu, jenž proklínala celé území Žlutého království. „Jak zněla ta kletba?“ otázal se Rukočar. Hraničář rozhodil rukama: „V tom je ta potíž. Nikdo si již přesné znění nepamatuje. Pověst říká, že na chrám a jeho okolí padne zlá síla, jenž zotročí říši.“ „A to se právě stalo, že?“ „Doslova čaroději. V chrámu žije zlý démon a nutí nás bičem poslušnosti. V pověsti se praví, že jen nejmocnější čaroděj dokáže démona přemoci.“ Ach ten zatracený titul, vzdychl v duchu Rukočar. Na to promluvil nahlas: „To může být velmi nebezpečná výprava.“ „Démon zatím ovládá pouze území Žlutého království. Má tolik moci, že by mohl ovládnout svět.“ „Nu, to by teoreticky mohl“ „Ruky...,“ ozvala se Linaie. Rukočar vzhlédl a uviděl žádost na tváři jeho společnice. Jestli skutečně bylo pravdou, to co tvrdil Kenshar, bylo tedy nutné vyrazit co nejdříve. A jestli kletba byla formulována, jak pověst pravila, potom to musel být jedině on, kdo se vydá na pomoc nevýznamnému království na němž závisí budoucnost celého světa. „Pak tedy budu muset jít.“ rozhodl Rukočar. IV. Ráno se vylouplo z naprosto černé tmy, slunce vyšplhalo nad stromy a tam zázrakem vydrželo svítit, přes dvě hodiny. Načež se zatáhlo a husté černé mraky nasvědčovaly tomu, že se bouřka s tímto místem jen tak nerozloučí. A z ptačí perspektivy bylo možno zahlédnout tři koně jenž vezli čtyři osoby. Tím porcelánem byla Linaie, která seděla spolu s Kensharem na jednom hřebci. Z nimi se loudala čarodějova klisna a až vzadu se pohodlně pohupoval a ploužil barbarův kůň, jenž celou výpravu uzavíral. „Počkejte,“ zvolala náhle Linaie. „Co se děje?“ reagoval na to Kenshar a zastavil koně. „Já musím...“ nedopověděla. „Tak oukej, dáme si malou přestávku,“ prohlásil hraničář a pomohl čarodějce z koně. Mezitím přifrkala Rukočarova kobyla a jedním mrknutím oka odehnala všechny mouchy kolem hlavy. Ty se sebraly a vytvořily planetární systém kolem čarodějovy hlavy. „Mate vůbec představu, kde jsme?“ otázal se čaroděj, „touhle zkratkou jsem ještě nikdy nešel.“ Po takové dlouhé štrece, kdy překročili několik větších potoků, vystoupali několik kopců(9), měl Rukočar pocit, že zlatý hřeb odpoledne již propásl - totiž překročení Cesty. „Už brzy narazíme na Cestu,“ odvětil Kenshar. „Ehm, ehm, “ozvalo se za hraničářovými zády. Kenshar se otočil a spatřil nejdříve kuši. Když si poté uvědomil, že jich vidí trochu víc, zvedl zrak a pohlédl do obličeje vousatému chlápkovi se zrzavými vlasy a se zjizvenou tváří. Měl kolem sebe ještě dva páry společníků, stejně dobře ozbrojeni, jako on sám. „Peníze nebo život,“ prohlásil a podivně se přitom ušklíbl. Asi se smál. „A co za to?“ odpověděl klidně Kenshar. Loupežník vytřeštil oči. Byl zvyklý, že oběti buď prosí a dělají vše proto, aby si uchránili vlastní kůži nebo se s ním pustí do boje, což v obou případech má stejný efekt. Natož, aby se bavil s nějakým drzounem. „Naval prachy, nebo tě prošpikuju na cimpr campr“. „Nejsem dobročinná společnost. O dotace si žádej u krále.“ To však loupežníkům došla trpělivost. Lučištníci zamířili na obě postavy. Hraničář se postavil před čaroděje a v jeho ruce se v mžiku objevil meč. Vzduchem prolétlo několik šípů, jeden letěl mimo, dva byly odraženy a zlomeny, hraničářovým rychlým švihem meče a poslední se zabodl do nohy přijíždějícího barbara na uloudaném koni. Gor, jako by ho to probudilo k životu, chytil do rukou kyj a pustil se do boje proti čtyřnásobné přesile. Vůdce loupežníků teprve teď vyložil trumfa na stůl. To co se ukázalo v jeho rukou, to nebylo z obyčejné oceli, nýbrž ze vzácné rudy, která se dá těžit jenom na Hinajském světadíle. Byl to protimeč, meč obrovské síly, jenž se teď vztyčil do výše a od loupežníka zavála silná vichřice. Kenshar si byl vědom, že kdyby nyní se sním pustil do křížku, při prvním dotyku by se oba meče zničily, a to se mu nezamlouvalo, protože hraničář bez své zvláštní zbraně je jako ryba bez vody. „Udělej něco,“ zakřičel na čaroděje. Nikdo si však nevšiml Linaie, která, zatím schovaná za křovinami čekala na nejhodnější chvíli. Teď jim to ukáže. Teď předvede jakou je dobrou čarodějkou. A taky si vzpomněla na velkou ohnivou kouli v jejich chýši, když se pokoušela zapálit oheň. Jak to jen udělala... Stačilo se jen soustředit... Malý podvůdek s magii.... Okolí bylo na chvíli osvíceno žlutavou záři a zbojník, který tomu zády stál, učinil dlouhý několikasáhový skok, protimeč přitom odhodil ještě dál. Kenshar si zakryl tvář, levou rukou však stačil zachytit hozený meč, jenž byl na cestě probodnout čaroděje ze zálohy. Vichr ustal. Lučištníci se dali na útěk. Gor zůstal zmateně stát na pěšince, neb nebyl sto se rozhodnout za kterým z nich se má rozběhnout. Hlavou otočenou do hlíny zůstal na zemi ležet vůdce loupežníků. Hraničář se špičkou protimeče dotkl ramene loupežníka a zakřičel: „Vstávej!“ Loupežník zasténal, když ucítil bolest, kterou mu způsobilo jedno dotknutí protimeče. „Jste v pořádku?“ přiběhla Linaie. „Lino... “ zvolal Rukočar. „To jsi udělala ty?“ Začervenala se. „Musím uznat, že to bylo velice efektní,“ pochválil ji Kenshar. Na to se otočil ke zbojníkovi, který se mezitím stačil ztěžka posadit. „Tak, teď mluv!“ přikázal mu, „Kdo ti to dal?“ Přičemž mu před oči přistrčil čepel protimeče. A zbojníček kupodivu mluvil. Říkal, že dostal výnosný obchod, že když odstraní hraničáře, že dostane tučnou odměnu. K tomu úkolu mu byla svěřena zbraň - protimeč. „Podivné,“ zamyslel se Kenshar, „třeba to nějak souvisí s kletbou?“ „Nesmysl,“ oponoval mu Rukočar, „kletba je pouze kouzlo, jenž trvá tak dlouho, dokud není splněna jistá podmínka.“ Zřejmě to nebude tak jednoduchý úkol, jak se na začátku zdálo, řekl si pro sebe. „Tak víš co, zbojníku,“ otočil se na loupežníka, „teď se hezky vzdálíš a opovaž se něco podnikat. Tuhle hračku si nechám“ K večeru dorazili k Cestě. Širokou dlážděnou cestu s velkým C nechal kdysi vydláždit král Puchač II, aby spojil dvě velká města v Ragonii: Rag a Loven Sita. Hlavním význam přinesla tím, že překlenula Ďábelský příkop mostem a provedla obchodníky hustým Nizerským pralesem, aby pak vyšplhala do Dračích hor a sestoupila do Loven Sita. Kenshar seskočil z koně a z vaku vybalil mapu nakreslenou na plátku kůže. Zorientoval si ji. „Je to ještě hodně daleko?“ vyzvídala Linaie. „dva týdny chůze. Na koni tam budeme, tímhle tempem tak týden.“ Rukočar tiše hvízdl. Hraničář pokračoval. „Tři dny půjdeme lesem. K večeru čtvrtého dne narazíme na Ďábelský příkop a den na to dorazíme do Ragu. Rukočar se melancholicky zadíval na rovnou širokou cestu a představil si dlouhou čtyřdenní pouť stejným pralesem na stejné dlažbě, stále rovně a rovně. Ač se to nezdálo, věděl, že to bude nezáživný a nudný výlet. Pokračování příště... Poznámky: 5 Tkz. čarodějův sklad nepotřebných předmětů. Obdoba komor, spíží, sklepu, půdy. Bez ohled na množství věcí, bývá většnou beznadějně plný, takže po otevření dveří se všechno většinou vysype ven. Nic se tam většinou už nevejde, pouze hrubou silou. 6 Je zde na místě upozornit na drobnou maličkost. Tehdy ještě nikoho nenapadlo knihy xeroxovat. Avšak čarodějové a studenti z vyšších ročníků přišli na způsob jak obejít tak nákladné opisování skript. Je asi jasné, že magie, démoni a astrální sféry hráli v tomto postupu značnou roli. 7 K úplnému popisu již chybí položky Rozsah, dosah, past, doba trvání a vyvolání a počet mágů na jednu směnu (viz.: Dračí doupě a všechny ostatní hry na hrdiny) (pozn: autora) 8 Pro toho, kdo tohle slovo nikdy neslyšel: Theurg je zvláštní odrůda alchymisty, jenž se zajímá o živly, astrální světy, démony a jejich vyvolávání (viz: Dračí doupě pro pokročilé). 9 Ne nadarmo se říká: za devatero horami, za devatero řekami, bylo jedno království.

---