Destination Unknown - část 4

Dokončení povídky.

 

Xxx

 

„Nechceš si jít zatancovat?“

„Hele, víš, tahle písnička se mi moc nelíbí...“

Bavil se s nevýraznou zrzkou, která postávala v rohu místnosti a vypadala smutně. Jestli ne ona, tak už nikdo, říkal si před chvílí. Očividně ale ani ona nebyla nadšená z jeho přítomnosti. Nedokázal pochopit, co se to děje. To opravdu každou holku takovým způsobem odpuzoval?

„Ok, no...“ To bylo podruhé, co odmítla jeho výzvu k tanci. V tom všem vymýšlení, na co se zeptat dál, úplně zapomněl, že se ptal už před pár minutami. I tak ho však její odpověď rozladila – byla totiž navlas stejná, co ta prve. Hráli právě Lightning z Pomády. Nedokázal si představit, že by se nějaké holce nelíbilo tancovat na tuhle písničku. A přesto ho odmítla.

Na chvíli zas nevěděl, co říct. Jen tam tak ztuhle stál a připadal si trapně. Napětí sílilo. V hlavě mu hučelo, bylo tam naprosto prázdno a témata k rozhovoru nepřicházela. Pak se mu zase začala klepat kolena a panika opět hrozila, že ho pohltí. Na poslední chvíli vyrukoval s tím, co prostě muselo zabrat:

„A jak se ti líbí město?“

Pohlédla na něj zpola pobaveně, zpola otráveně. „No... asi jo. Žiju tu celej život.“

Sakra! To ta předtim řikala, že je v tu poprvý, ne tahle! Ta předtím, u které také selhal. Už si nepamatoval jak, ale bylo to také ošklivé. A teď to přicházelo znovu.

Jeho úsměv pohasl a krev mu zatuhla v žilách. Tohle bylo špatné, snad ještě horší než všechny ty předchozí pokusy, hlavně proto, že tahle byla nejošklivější ze všech. Působilo to jako uměle prodlužovaná křeč, která už ani nebolela, spíš jen otravovala. Alespoň zrzka vypadala nanejvýš znechuceně. Jak vlastně říkala, že se jmenuje?

„Hele, omluv mě, ale musim si odskočit,“ řekla a aniž by počkala na odpověď, zmizela v davu.

A byl konec. Poprava byla rychlá a bezbolestná. Aspoň že tak.

Co bylo horší bylo, že minula jedna ráno a on už prostě nedokázal udělat nic víc. Selhal toho večera pošesté, a to i s holkama, které byly hluboko pod jeho standardem. Byl otráven, vyždímán a k smrti unaven. Během těch šesti pokusů se už jeho panika lehce dostala pod kontrolu a pocity zostuzení ustoupily na tolerovatelné minimum, pravděpodobně to ale bylo jen tím, že vypil dalších několik piv.

Pomalu se otočil a přitom si v hlavě pohrával s myšlenkou, že odejde. Že ukončí tu pitomost. Přiznat porážku se nyní zdálo tak strašně lákavé.

A pak ji uviděl, jak stojí přímo před ním. Byla to Tereza.

 

Xxx

 

„Máš krásný tělo. Víš – nahoře mam volnej pokoj a bylo by super, kdybys šla se mnou.“

Ta slova jí pořád zněla v uších. Bylo jí z části na zvrcení, z části do smíchu. Do zoufalého smíchu. Všechno, co se toho večera přihodilo, šlo od desíti k pěti. A pak k mínus pěti. Nejdřív všichni ti úchylové na parketě, co se na ni lepili a mysleli si nejspíš kdovíjak nejsou sexy. Pak ty hloučky, které postávaly v temných rozích a musela se skrz ně protlačit, aby se dostala pryč. Jako v hejnu piraní, okamžitě v nich na ni začali útočit další a další magoři.

Jeden ji chtěl „pozvat na drink“, a pak se začal vyptávat, „jakých kvalit si na klukovi váží nejvíc“. Po tom všem, co už vypila, se rozhodně nehodlala pouštět do rádoby hlubokých debat. On jí to naštěstí usnadnil – rozmluvil se o tom, co on očekává od své „vysněné holky“. Věrnost. Spolehlivost. Obětavost. Bla, bla, bla... v půli jeho řeči přestala vnímat, protože to všechno znělo tak hrozně nuceně. Pak se omluvila a utekla jak nejrychleji mohla.

Ten druhý ji zastavil tak, že ji chytil za ruku, celou dobu mluvil příliš rychle, takže mu ani nerozuměla, vtípkoval příliš trapně, takže nevěděla jestli se má smát nebo plakat, a posléze se naštěstí sám někam vytratil. Třetímu smrdělo z úst. Čtvrtý dělal, že se odněkud znají, když mu ale začala klást maximální odpor, sesypal se jako domeček z karet.

To jsem vážně tak drsná? Vážně ze mě musej bejt všichni tak nervózní? Vždyť jsem zatraceně jenom normální holka! To tu není jedinej normální chlap, co dokáže navázat přirozenej lidskej kontakt?!

Už už chtěla odejít, když si uvědomila, že tvář kluka, který stál přímo před ní, už zná. Byl to ten, co se představil jako Tomáš, a pak byl tak nervózní, že to všechno zkazil. Předtím z něj byla znechucená. Ve světla všeho, co se od té doby přihodilo, se ty pocity o něco vylepšily. Teď byla z toho setkání vyloženě nadšená. Tenhle aspoň vypadal, že by se z něj nakonec mohl vyklubat příjemnej společník. Stačí jen, když budu tentokrát o něco příjemnější.

„Ahoj,“ řekla a usmála se.

Na chvíli na ni jen civěl. A pak se stala zvláštní věc. Jeho ramena poklesla do přirozené pozice, narovnal hlavu a jakoby nějakým způsobem vnitřně vydechl. Pak odpověděl: „Ahoj.“ Stále bylo jasné, že se přemáhá a jeho nervozita šla vyčíst i z toho jediného slova. Najednou si ale už na nic nehrál. „My se známe, viď.“

„Jo, myslim že jo,“ usmála se na něj. „Tomáš, že?“

Kývl. „Tereza?“

„Přesně tak.“

„Super,“ odvětil, podivně sebou zakýval ze strany na stranu, zahoupal rukama a rozhlédl se kolem. Pak se na ni opět zadíval a řekl: „Co bys řekla, kdybych tě pozval na drink?“

Co maj pořád s tim „pozvánim na drink“? To vážně nemaj něco lepšího? To musej každou nejdřív opít, aby se s ní dokázali bavit? V duchu sama sebe zarazila. Nech toho! Buď tolerantní, ty blbko. Buď pozitivní. Buď milá. Pamatuj, proč jsi sem přišla.

„Ok, beru,“ kývla a opět se na něj povzbudivě usmála a snažila se jak nejlépe dokázala, aby ho nějakým způsobem dostala do pohody. Já nekoušu, ty troubo. Copak to nevidíš? Tak se už sakra uklidni!

Kývl, pokynul jí nemotorně směrem k baru, a pak tam vyrazil sám, aniž by čekal, jestli ho následuje. I ten podivný manévr se mu ale rozhodla odpustit.

 

Xxx

 

I just wanna make you sweat... bušilo klubem. Stáli u baru. Aničina kamarádka někam zmizela.

„Tak co chceš?“

„Neee, to nedělej,“ smál se on.

„Ale já chci,“ pronesla rozhodně Anika. Pak zakroutila hlavou a otočila se na barmana. „Dvakrát Martini Extra Dry!“ Když pak na něj pohlédla zpět, s úsměvem pronesla: „To bych se na to podívala, abys nepil.“

„Když jinak nedáš,“ pokrčil rameny, zazubil se a dodal: „Kdo jsem já, abych odmítl krásnou ženu...“

„No tak, no tak,“ hravě mu položila ruce na břicho a mírně ho odstrčila. „Víš že tu mám kluka...“

„... co mě vytrvale sleduje...“

„Jo,jo, to si piš.“

„... a vyčkává...“

„Přesně tak.“

„... a čeká, co udělám. Zajímalo by mě, co čeká, že udělám.“

„No to mě taky.“

„A co myslíš, že udělám?“

„Nemyslim nic. Jen čekám.“

„A co kdybych nic neudělal?“

„Tak bys byl srab.“

„A kdybych něco udělal?“

„Tak by přiběhl můj kluk.“

„Měla bys za nim jít.“

„Proč?“

„Protože je to netaktní...“ Nechal to slovo doznít tak, aby ho dostatečně zlehčil. „Vůči němu.“

„No co. Když nemá koule na to, aby si pro mě došel.“

„Koule myslim nejsou ten problém. Spíš to vypadá, že vám to tak úplně neklape.“

„Ty seš nějakej chytrej.“

„Řikaj to o mně.“

„A namyšlenej.“

„Vyznávám sebelásku. Jak bych mohl doopravdy ocenit někoho jinýho, kdybych nedokázal ocenit sám sebe?“

Chtěla něco odpovědět, ale místo toho se její slova opět vytratila a změnila se v úsměv. Podmanivý, vyzývavý úsměv. V tu chvíli před nimi přistálo jejich Martini. Beze slova se pro ně natáhl, podal jí jednu sklenku a nechal přitom jejich ruce, aby se dotkly. Mezi jejich prsty přeskočila jiskra. Celou dobu se svýma očima vpíjel do jejích. Vypili drinky na ex, a pak na sebe dál hleděli. Pocit, který je propojil, byl neuvěřitelný. Uchopil je jako neviditelná ruka a vibroval jejich těly v napjaté touze.

Pak se předklonil a řekl: „Počkej až zmizim, pak se vydej k záchodu. Budu tam čekat.“

Risk. Nechat holku samotnou, aby si všechno mohla rozmyslet, navíc s jejím klukem na dohled. Obrovskej risk. Ale to nevadí.

Za půl minuty stál v rohu chodby naproti záchodkům. Minutu poté se vynořila na schodišti a vrhla na něj spiklenecký pohled. Za dalších pár vteřin spolu stáli v temném rohu za ohybem chodby, kam nikdo nikdy nechodil – kromě párů, které se chtěly nerušeně líbat.

Nyní ho okupovali oni dva, jejich těla naplněná touhou se na sebe tiskla tak pevně, až se zdálo, že se musí co nevidět spojit v jedno. Odpoutal ústa od těch jejích a sjel na krk. Okamžitě ucítil, jak jí projela husí kůže. Zajela mu rukama pod tričko a zaryla mu nehty do zad, přičemž jednu nohu zčásti obtočila okolo něj. Líbal ji tak rychle, aby se to nedalo nazvat „zběsile“, ale zároveň tak, aby její vášeň, která z ní nyní tryskala na všechny strany, stále krůček po krůčku vzrůstala. Nebylo to těžké. Frajer ji asi moc neuspokojuje.

Postupně si i on musel připustit, že ho její divokost pohlcuje. Normálně se mu to nestávalo, ale tahle holka mu prostě sedla. Možná to dělala její krásná vůně, která mu připomínala... těžko říct co, ale rozhodně se jí nechal opíjet.

A tak, když mu najednou začala rozepínat poklopec a zajíždět pod kalhoty, když vyhrnula sukni a přitiskla jeho ruku na vlhké kalhotky, skoro se ani nebránil. Veškerý rozum byl pryč, kostky narážely do stěn a noc se otřásala v základech. Don't – don't - don't stop the party... duněla hudba a on se se zavřenýma očima blaženě usmíval a pracoval bez váhání, poslepu, s pocitem naprostého a nepřekonatelného úspěchu.

A pak jí zazvonil mobil.

„Doprdele, to je Klára.“ Ve vteřině bylo kouzlo pryč. Hleděl na ni, jak z ní ta vášeň rychle vyprchává , jako z propíchaného balónku prchala všemi otvory do všech stran. Brzy před ním jen tak stála, opět jen ta hezká, drobný blondýna, co teď cosi psala na mobilu. Tentokrát už bez příchutě, bez čehokoliv navíc, voňavá, ale už ne k nakousnutí. „Musim jít. Spim u ní na pokoji, jinak nemam kde.“

Čeká, že ji třeba pozvu k sobě. Musel si přiznat, že ho vykolejila. Tyhle rychlé přechody z nálady do nálady, které holky zvládaly tak bravurně, mu vždycky dělaly problémy. To tak... Na malou chvíli měl chuť být jízlivý a nepříjemný. Pak ale spolkl svoji hloupou pýchu, umlčel roj ošklivých poznámek a místo toho se jen usmál a kývl: „Tak to abys běžela.“

Podívala se na něj a na vteřinu zaváhala. Očividně jí běželo hlavou, jestli se má zeptat sama. On ji však jen vzal za ruku, sundal ji z mobilu a přitáhl si ji k ústům. Pak ji na ni jemně políbil a zašeptal: „Bylo mi potěšením, Aniko. Holky jako ty člověk nepotká každej den.“

Ještě pořád na něj hleděla a stále to vypadalo, že se rozmýšlí. On už ale měl jasno. Kouzlo bylo pryč, násilně přerváno a on už ho teď nehodlal znovu budovat. Její čas vypršel.

Nakonec sklopila oči, vytáhla z kabelky propisku, vzala tentokrát jeho ruku a načmárala mu na ni několik číslic.

„Zavolej mi. Hned zejtra.“

Kývl a lehce ji pohladil po tváři. Přivřela oči a stočila hlavu na stranu. Pak se otočila a zmizela na konci chodby.

Počítal. Deset... Stál tam, ve tmě, oči zavřené. Dvacet... Vzpomínal na to, kolikrát takhle v minulosti stával sám, zdrcený, opuštěný. Třicet... Stál tam a usmíval se. Tolik se toho změnilo.

Pak prudce vyrazil vpřed, zpátky do klubu. Game on!

Bylo půl druhé. Noc ani zdaleka nebyla u konce.

 

 

 

xxx

 

„A... ty sem chodíš často?“

„Ani ne,“ zakroutila Tereza hlavou, ale dál přitom hleděla na lahev s Friscem a dělala, že si čte její etiketu. Na něj se už nějakou chvíli vůbec nedívala, ačkoliv po tom toužila. Bála se, že by ho tím pohledem ještě víc znervóznila. Držel se teď sice docela dobře, ale jeho řeč byla neustále prokládána místy, kdy prostě na chvíli zmlknul a jen tak koukal. Nechtěla mu to svým pohledem ještě ztěžovat. „Jen občas, když mě kamarádky vytáhnou.“ Jen ať už to překoná. Ještě chvíli.

„Aha. No... a líbí se ti tu?“

„No, docela jo.“

„No, tys na mně asi poznala, že já nejsem úplně takovej ten typ... co by tu byl často.“

Ne - vážně?! V duchu si opět vynadala. Aspoň je upřímnej. Podívala se na něj zpod svých řas a usmála se: „Ale prosimtě, není to tak hrozný.“

Nejistě se zasmál a pak řekl: „A co tady tak děláš, když sem jdeš? Jdete... - s kamarádkama.“

Tentokrát byl její pohled téměř pobavený, ale vzápětí jen zakroutila hlavou a pokrčila rameny: „Většinou jen tak tancuju. Já ráda tancuju.“

On se opět zasmál tím nervózním způsobem, který měnil smích v křeč, a řekl: „Tak to ti asi moc neposloužim, já když mě vyloženě nikdo nenutí, tak tancovat nechodim.“

Hmmm. „To nevadí. Nemusíš.“

„Jo...“ pokýval hlavou – a pak to znovu přišlo. Odpoutal svůj zrak od ní, rozhlédl se okolo a mlčel. Dlouho mlčel. Mlčel, dokud to nezačalo být trapné.

A ona, ačkoliv se jindy považovala za celkem výřečné stvoření, najednou nevěděla, čím to ticho narušit. Bylo jako sžíravá nemoc, která přeskočila z něj na ni a ovládla ji, takže nebyla schopná ani otevřít pusu. Vířily okolo ní desítky nápadů na rozhovor, ale kdykoliv je chtěla vyslovit, prostě jí nevyšly z pusy. A on tam mezitím jen stál... a stál –

„A kde-“

„Odkud vlastně-“

Promluvili oba najednou a oba se zarazili.

„Chtělas něco-“

„Ne ty se ptej, já jen -“

„Ale ne, jestli chtěla něco vědět, tak -“

„Vpohodě, klidně povídej.“

„Ok... ale jen jestli-“

„Povídej,“ řekla a položila mu ruku na paži, tak, aby to působilo důrazně, i když se usmívala seč mohla.

„No, já jen – chtěl sem se zeptat, kde studuješ.“

Se smíchem odvětila: „Jo, to jsem se chtěla zeptat taky.“

„Super,“ kývl on a usmál se, tentokrát už o něco uvolněněji.

„Na peďáku.“

„Fakt? To je super!“

„Myslíš? Ja teda nevim...“

„No jako že – učitelka, to bych si na tebe přesně tipnul.“

To by sis na mě tipnul?! Ani náhodou! „Aha. Tak... to je dobře. A ty?“

„Já?“

„No kde studuješ?“

„Na technický, fyziku.“

„Takže technik,“ kývla. Je to vidět.

„Jo... No. Super.“

„Jo. Super.“

Podíval se na její sklenku. „Máš dopito. Nechceš další?“

„Já...“ původně chtěla striktně odmítnout. Ale pak jen v duchu pokrčila rameny. „A víš že jo? Něco tvrdýho.“

Teď se usmál se zábleskem naděje v očích. Bylo jasné, v co doufá – že mu to půjde o něco líp, když budou oba na mol. Otočil se a rychle objednal dvě Becherovky. Becherovku nesnášim!

Tiše vzdychla, tak, aby ji neslyšel. Pak jen pokrčila rameny. Je to jedno, hlavně když mě to opije. Třeba to pak bude lepší.

Ale utrpení nekončilo. Jen se prohlubovalo.

 

Xxx

 

Už si myslel, že to má. V jeden moment to z něj prostě zničehonic spadlo a uvědomil si , že stačí, aby jí ukázal, co je zač a že je jen normální kluk, kterýmu by na ní záleželo, jen kdyby mu dala šanci. Chvíli to vypadalo, že mu vychází vstříc, že je hrozně ráda, že se spolu baví, ale pak najednou... ztuhla. Stejně jako prve na parketě. Prostě s ní najednou nic nebylo, ačkoliv si vůbec neuvědomoval, že by něco udělal špatně. Přestala se na něj dívat, přestala se snažit o rozhovor a on vůbec netušil, co s ní.

A tak udělal to jediné, co ho napadlo. Pokusil se ji opít.

Jenže ani to nezabíralo. Místo, aby se mu otevřela, tak vypadala, že její nálada pořád víc a víc klesá. Její zrak byl po několika sklenkách alkoholu mlžný a její reakce byly nesmírně pomalé. On sám už to na sobě ostatně cítil – vlastně to cítil už nějakou dobu, jen si to nechtěl připustit. Teď už se mu ale motal jazyk a celý svět se začal podivně spojovat dohromady a plynout v jedné dlouhé, těžko zachytitelné nudli. sBohužel to jediné, co se nikdy nespojilo, byli oni dva.

No tak! Ty to dokážeš ty pitomče... stačí jenom, abys byl... upřímnej. A milej. Jo...

„Víš, já ti to -... řeknu narovinu.“

Vzhlédla od sklenky a podíval se na něj. Zachytil stopu zájmu a to ho povzbudilo.

„Mě před pár tejdnama... no spíš měsícema - no to je jedno – nechala mě holka. Vlastně mě už předtim několik měsíců podváděla s jednim mym kamarádem. A od tý doby sem sám.“ Podíval se jí do očí a čekal, co řekne. Ona však nereagovala. Vzal to tedy jako pobídku k tomu, aby pokračoval. Když už to bylo venku, tak ať všechno. „Vlastně teda sem byl sám i předtim. Byla to má první holka. A asi sem byl sám i s ní, protože mě nejspíš nikdy nemilovala. A já...“ Na moment se mu sevřelo hrdlo, pak ale s námahou pokračoval: „... a já prostě chci jen začít znova, víš. A nechci udělat ty samý chyby. Chci jen mít někoho... kdo mě budu mít rád pro to, co jsem. A hlavně už nechci bejt sám.“

Tak. A to je vše, řekl si sám pro sebe, když dořekl poslední slovo. Tohle je celá pravda. Teď jsem k ní byl maximálně upřímnej. Líp už to neumim.

Jenže cosi bylo špatně. Když na ni pohlédl, aby zjistil, co ona na to, přesvědčen, že upřímnost musela zabrat, setkal se s něčím naprosto odzbrojujícím. Čekal cokoliv – sympatie, soucit, nejistotu, byl skoro připraven i na trapné ticho. Ale že na něj bude hledět s pozvednutým obočím, které jasně naznačovalo zklamání, možná hraničící s mírným znechucením, to pro něj bylo velmi krutým překvapením. To ne! Tak se nedívej! Co jsem řekl špatně?!

S prudce bušícím srdcem se odvrátil a pohlédl do sklenky. Vypadalo to, že stoupl vedle. Úplně vedle. Příležitost, kterou mu dala, očividně s velkým úspěchem ničil – a neměl nejmenší ponětí, jak to napravit.

A ze všeho nejhorší bylo, že čím hůř se mu dařilo, tím víc po ní toužil.

 

Xxx

 

...my universe will never be the same – I'm glad you came, I'm glad you came...

Bylo tři čtvrtě na dvě. Stál v uličce mezi barem a tanečním parketem a pozoroval své okolí. Noví lidé už téměř nepřicházeli, klub se spíše vylidňoval a většina dívek, které stály za řeč, už buď s někým byly nebo byly příliš opilé, než aby ho zajímaly.

Na malou chvíli si pohrával s myšlenkou, že nazve noc úspěšnou a odejde. A pak v jeho hlavě zazněla ta jediná prostá myšlenka – Ne!

Znal ji velmi dobře. Byla to „Zloba“, jak si ji s ostatními se smíchem a nadneseně pojmenovali. Zloba, která zakazovala myšlenky na ústup. Zloba, která je nenechala na pokoji, dokud nevyčerpali naprosto všechny možnosti – a často ani pak ne. Zloba, která kázala jednat, protože jedině tehdy doopravdy dělali, co měli. Dokud byly všude kolem, večer nebyl u konce. Dokud v sobě cítil alespoň náznak zklamání, nemohl nazvat noc úspěšnou. Dokud šlo žít – žilo se.

A on žil. Jeho životní energie byla teď tak spalující, že si připadal, jako by měl každou chvíli vybuchnout. Usmíval se sám pro sebe a měl nutkání nahlas vykřiknout. Měl nutkání udělat něco bláznivého. Něco odvážného. Něco zběsilého. Cokoliv.

Ucítil pohyb. Uviděl vlasy. Menší než já, blond, pěkná v obličeji, lepší sedmička. Čtyři bleskové myšlenky bylo vše, co doputovalo do jeho mozku. Zbytek byl reflex: upřený pohled do jejích světlých očí. Úsměv. A pak už jen automatický pohyb rukou.

Zachytil ji za loket a zastavil před sebou. Pak ji jemně ale rozhodně stáhl z průchodu, směrem ke stěně. Celou dobu se na ni upřeně díval. Nejdřív ho sledovala vyplašeně, pak překvapení ustoupilo zvědavosti, pak to vypadalo, že se rozzlobí a vytrhne se mu, nakonec jen zatřepetala řasami a lehce zakolísala pohledem. Na moment jen tak stáli a nic neříkali, zatímco on ji hypnotizoval pohledem. Počkal, až se jejich oči opět setkají, a pak, po nesmírně dlouhé chvíli teprve promluvil:

„Už ti někdo řekl, že mam hrozně hezký oči?“

Usmála se. Vypadala napitě, ale ne přímo opile. Otevřela ústa, aby odpověděla na kompliment – a teprve v ten moment si uvědomila, že to vlastně vůbec kompliment nebyl. Chvíli tam jen tak stála, hlavou jí běželo, jestli slyšela správně a očividně netušila, co na to říct. Pak se pronikavě zasmála.

„A jak se jmenuješ?“ zeptala se.

Nikdy se nezeptaly „Co to meleš?“ Nikdy se ho nepokusily opravit. Buď jim bylo jasné, že to je začátek nějaké jeho hry, anebo prostě nevěděly, co jiného říct.

Pustil její loket, pohlédl na procházející lidi, a pak ji jemně zatlačil na paži, zdánlivě aby uvolnil cestu pro tlačící se hlouček, takže se spolu mimoděk ocitli ještě hlouběji v temném rohu. Ruku nechal na jejím předloktí.

„Proč to chceš vědět? Líbim se ti snad?“

„Ne- já-... jen chci vědět, s kym mluvim!“

„Takže se ti nelíbim?“

„Ale nee!“ zasmála se a plácla ho po rameni. On její ruku zachytil a sevřel ji. Druhou sjel z předloktí na bok. Kladla mu odpor. Mírný odpor. Brzy ho překonal.

„Jsem někdo, koho jsi zaujala, tak jsem tě zastavil, abysme si popovídali.“

„Což děláme.“

„Což děláme.“

„Ale trochu se mi zdá... že děláš něco víc...“ Mluví sebevědoměji. Už se vzpamatovala. Musim rychleji.

„Myslíš to dole?“ Pohlédl na svoje ruce a když hlavu zvedl, byl docela blízko jejího obličeje.

„Jo.“

„Ale já to dělám oběma.“

„To- to vidim.“

„Ještě řekni, že ti to vadí.“ Sjel oběma na zadek a mírně ji k sobě přitiskl.

„Wow!“ vyšlo z ní a oči se jí doširoka otevřely. „Hele, co kdybych tu měla kluka?“

„Hmm, co kdyby?“ Jeho hlas byl teď docela hluboký, tichý, přešel až téměř v mručení. Pozvolna kroužil okolo jejích úst.

„Co kdyby... co kdyby na mě teď čekal...“ Má zastřenej hlas. Ztišila se. Mám ji.

„Tak bych dělal to samý.“

„A... co -“

„Ššššš,“ řekl jen. Všechnu svoji energii vložil do jednoho upřeného pohledu. A pak ji políbil.

Raz, dva, tři... šest... deset. Deset vteřin. Pak se vzepřela. Pak ji dostihl rozum. Vytrhla se mu, otočila se a beze slova utekla.

Stál tam a tiše se smál. Pak pohlédl na hodinky. Minuta a půl. Možná míň. Vzhlédl a podíval se okolo sebe. Novej rekord. Svět se dal do pohybu. Hudba opět nabrala na intenzitě, hlasy lidí se vynořily z vakua. Vrátil se do reality, pryč z té, kterou na devadesát sekund vytvořil okolo sebe a neznámé dívky. Vrátil se do reality a byl spokojen.

Teď už si totiž byl jistý. Tohle byla ta noc. Noc, kdy všechno zapadalo do sebe a fungovalo tak, jak má. Noc, kdy ho nemohlo nic zastavit. Zbývalo ji už jen dokončit.

Když se vydal nahoru k baru, stále se ještě sám pro sebe usmíval.

 

Xxx

 

„Dáš si- dáš si další?“ zeptal se jí tím otravným, podlézavým tónem.

Chtěla se omluvit, že už bude muset jít. Utratila víc než chtěla. Hlava se jí točila, ale kupodivu jí nic nepřišlo vtipné. Hudba řvala. A navíc skončila se zoufalcem, který ji nedokázal pořádně oslovit a který se jí před chvílí téměř vybrečel na rameno z toho, že ztratil holku. Se zoufalcem, který chtěl, aby zachránila ona jeho – přitom ona toužila jen aby to bylo přesně naopak! Ona měla dost problémů sama se sebou! Jak by k tomu ještě mohla „zachraňovat“ takovéhleho uplakánka?

Nejradši by se v ten moment prostě sebrala a beze slova odkráčela. V tu chvíli k nim ale přistoupil někdo další.

Byl to vysoký hromotluk, nagelovaný blonďák s oním „cool“ výrazem na ostře řezaném obličeji, navlečený do upnutého trika, na krku křížek na zlatém řetízku. Byl hezký – Tereze se z něj ale z nějakého důvodu udělalo téměř na zvracení.

„Ahoj, jak se jmenuješ?“ pronesl sebevědomě a se samolibým úsměvem.

Překvapením zamrkala. Nějak jí vůbec nedošlo, že nejspíš přišel kvůli ní. Otevřela ústa, aby odpověděla, než z ní však vyšlo jediné slovo, vpadl mezi ně nejistým hlasem Tomáš.

„Hele, my se tu bavíme...“

„Jo, to jsem si všim, jak ji tu nudíš k smrti,“ odsekl klidně blonďák. Pak se otočil zpět na Terezu. „Já jsem Marek.“

Ne že by to zrovna zamýšlela, ale i kdyby chtěla odvětit, nedostala by možnost.

„Já jsem tu s ní!“ vyrazil ze sebe Tomáš, údernost jeho slov však byla lehce shozena tím, jak byl opilý a jak se mu motal jazyk. Narovnal se v celé své výšce a mírně zakolísal, takže se musel zachytit baru. Nebyl tak rozložitý jako blonďák, ale byl o půl hlavy vyšší. Bože můj, oni se tu snad o mě porvou. Kdykoliv jindy by ji ta myšlenka možná potěšila. Teď jen zintenzivněla její znechucení.

Oba na sebe nyní sveřepě hleděli, Tomáš s nečekaně výhrůžným výrazem. Teď jsi hrdina, viď, ale když se se mnou máš normálně bavit... Blonďák si udržoval svůj namyšlený úsměšek.

„Co jako hodláš dělat?“

„Já-...“ Tomáš očividně nevěděl, co hodlá dělat, tušil jen, že by měl něco dělat. „Počkám až vypadneš.“

„To se načekáš.“

„Ale to znamená – že chci, abys vypadl!“

„Jo? A jak mě donutíš?“

„No ty vole. Co si o sobě jako myslíš?!“ Tomáše očividně začínal ovládat vztek a ten mu dodával sebevědomí. Zvýšil hlas. Lidé se začali otáčet.

„Hele, pánové...“ pokusila se mezi ně Tereza vstoupit. Ani jeden jí však nevěnoval pozornost. To se mi snad zdá.

„.Buď zticha a vypadni, debile. Trpěl sem docela dlouho, jak se tu dámu snažíš bavit a vůbec ti to nejde. Ve vlastnim zájmu – padej.“

„Zajímalo by mě, jestli budeš tak chytrej i venku.“

„Ale já s tebou vůbec nepotřebuju chodit ven, kamaráde,“ řekl blonďák a poplácal Tomáše po tváři. „To zvládneš sám.“

V tu chvíli to už Tomáš nevydržel. V alkoholovém opojení se do jeho paže nalila síla, o které nejspíš netušil, že ji má, rozehnal se a vrazil blonďákovi pěstí. Ten zavrávoral, chvíli to vypadalo, že se zkácí, vzápětí se mu však rovnováha vrátila. Nebývale rychle se vzpamatoval a když viděl, jak se jeho protivník chystá na další úder, zvedl ruce, zachytil jeho blížící se paži a zkroutil mu ji za záda.

Z Tomáše vyšel přidušený výkřik, začal se vzpouzet, ale svalovec ho semknul v pevném obětí. Pak se otočil na Terezu, která vše – spolu s celým osazenstvem baru – sledovala s vytřeštěnýma očima.

„Jen ho vyprovodim ven,“ řekl jí s hraným klidem a ani tentokrát si neodpustil ten svůj hnusný úšklebek. „Hned jsem zpátky.“

Neobtěžuj se, chtěla odseknout, ale opět nebyla dost rychlá. Než se vzpamatovala, byl pryč, i s bezmocným Tomášem. Teď jí bylo dlouhána skoro líto. Ale ne zas tolik. Vzápětí si uvědomila, že je vlastně ráda.

Když se vše uklidnilo, pohlédla na bar a snažila se pravidelně dýchat, aby jí srdce přestalo bušit.Všimla si panáků, které Tomáš objednal a někdo je přinesl, zatímco se ti dva hádali. Jenom tiše vydechla, zakroutila hlavou a pokrčila rameny. Pak do sebe hodila ten svůj, malý moment počkala, až přejde pálení a její pohled se ustálí – a potom konečně sáhla po kabelce a chystala se vyrazit pryč.

„Je to škoda.“

Ten hlas zněl docela blízko, téměř se až vylekala. Trhla hlavou a pohlédla na mladého muže, který tam stál, v rukou Mattonku a jen tak si ji prohlížel, na tváři sympatický výraz. Dech se jí zatajil. Byl to ten tmavovlasý kluk, kterého před několika hodinami viděla na kraji parketu. Ten, který ji upoutal, ačkoliv vůbec nebyl její typ. Ten, kterého si celý večer přála potkat, aniž si to až doteď uvědomila...

„C-co?“

Chvíli nic neříkal a nechal její otázku doznít. Pak tiše odvětil: „Že se tě pokoušej nejdřív opít, pak se kvůli tobě poperou, a ještě tě tu nechaj samotnou.“

Zírala na něj. Hleděla do jeho očí, hypnotizovaná jeho pohledem. A pak dlouze vydechla: „Jo... Jsou to pitomci.“

„Jeden jako druhej,“ řekl smutně. „Buď postávaj okolo a dělaj, že jsou mistři světa, nebo se chovaj trapně, že se na to nedá dívat. A přitom zapomínaj, že je to vlastně tak jednoduchý. Že holky vlastně chtěj jen... příjemnou společnost.“

Neměla, co by na to řekla. Byla tak jiný, jak to jen šlo – drobný, nenápadný, za jiných okolností lehce přehlédnutelný. A bylo to skvělé.

Vzápětí si uvědomila, že chuť na odchod ji zcela přešla.

 

 

Xxx

 

Tmavovláska, pěkná v obličeji, přitažlivý tělo, horší osmička. O trochu vyšší. Nezaujaté hodnocení mu táhlo hlavou... a pak se donutil přidat: Příjemná. Usmál se jejím vtipu a pokýval hlavou. A inteligentní.

Bavili se o spoustě věcí a on si s překvapením uvědomil, že ho přechází chuť na lov a chce si jen tak nezávazně pokecat. Byla sice lehce opilá, kupodivu to však vyústilo jen v to, že její hlas byl o něco hlubší a drsnější. Nic jí to neubralo na schopnosti se bavit a diskutovat. A ani její přitažlivost neutrpěla.

Začal tématem, které se samo nabízelo. Dělat si nenásilnou srandu ze zoufalců, kterých byl plný klub, patřilo k nejúčinnějším taktikám. Nejenže to bylo vtipné téma, ale většina dívek se s ním rychle dokázala ztotožnit, on si ho užíval a naprosto přirozenou cestou ho to povyšovalo nad všechny ostatní. V jejím případě si přišel, jako by na něj její dveře čekaly dokořán otevřené, jako by ho zvala dovnitř a on se jen pohodlně usadil v obýváku.

Jindy by ho nedostatek „výzvy“ nejspíš nudil. Tahle se mu ale nějakým způsobem i přesto líbila.

Ze zoufalců přešli na vztahy obecně. Řekl jí, že nemá rád, když je jeden ve vztahu ten podřízený – že radši dva rovnocenné partnery. Teprve pak že si může druhého vážit. Ze vztahů přešli na názory na život. Řekl jí, že je strašně nerad na něčem závislý. Že nepije ani nekouří. Odtamtud přešli na školu – a on, že je to hrozně provařené téma a že by ji radši provokoval osobními otázkami.

Ona se smála a on to skutečně udělal, ačkoliv mu tvrdila, že se vůbec neznají a nemůže přece vyprávět svůj život na potkání. On jen, že je přece úplně cizí člověk, nezná nikoho z jejích kamarádů, a tak to nikomu ani nemůže říct. Podivovala se jeho naruby obrácené logice a bylo jí dobře. A ani si to pak nestačila uvědomit a začala mu vyprávět o svém bývalém a o tom, jak ji zradil a opustil.

Celou tu dobu vnímal, jak mezi nimi narůstá něco, co nesmírně rád cítil přicházet. Vzájemné pouto. Jiskra, která z pocitu zájmu rychle přecházela na fyzickou přetažlivost. Netrvalo dlouho a seděli docela blízko naproti sobě a ona hltala každé jeho slovo, každou tu mnohokrát vyzkoušenou průpovídku, kterou miloval vyslovovat, už proto, že to vlastně všechno byla pravda. Byly to jeho názory a on je miloval říkat. A dívky je milovaly poslouchat. Když řekl, že nepije, zazářily jim oči. Když pronesl, že má radši holky, protože se s nimi mnohem lépe povídá, že mezi sebou nepotřebují neustále soutěžit o to, kdo je lepší, ale že si dokáží prostě jen tak užívat – hltala každé jeho slovo. Když řekl, že málokdo dokáže prostě jen tak žít – její noha se přitiskla na jeho.

A pak se odkudsi vynořil blonďák.

„Tak jsem tu,“ řekl, když se vítězoslavně postavil před Terezu.

„Aha...“ zamručela ona.

„Vyřešil jsem to s nim co nejjemněji. Ani moc netrpěl.“ Hrubě se zasmál vtipu, který očividně připravoval celou cestu zpátky, pak sjel pohledem tmavovlasého soupeře, jenž si ho z barové stoličky pobaveně měřil nazpátek, a pak se otočil na ni, aniž by mu věnoval další vteřinu svého času: „Kde jsme to přestali?“

Tereza vypadala bezradně. Nemusela však dlouho čekat.

„Těší mě.“ Jeho hlas pronikl hlukem klubu a vynutil si blonďákovu pozornost. Nastavil ruku a probodl ho pohledem, ve kterém bylo ostří, ačkoliv se přátelsky usmíval. Hromotluk se ušklíbl, ale pod soustředěným útokem modrých očí nakonec přeci jenom pozdrav přijal. Vzájemně se představili.

„Díky, že ses tu o Terezu před chvílí postaral, musel jsem ji tu na moment nechat samotnou. Vyprávěla mi, co se tu stalo.“ Uznale pokýval hlavou. „Ty děláš nějaký bojový umění?“

Blonďák chvíli váhal, pak kývl. „Jo, judo.“

„Je to vidět. Podle postoje jsem si to tipoval. A pak, jak jsem slyšel, jak sis s nim poradil – hodně dobře. Jakej máš pásek?“

Než odpověděl, opět zaváhal, ale tentokrát už jen krátce. „Černej,“ odvětil a mimoděk se lehce narovnal pýchou.

„Ni-dan?“

Blonďák zamrkal, očividně překvapen, že jeho protivník se vyzná v tematice. Pak zakroutil hlavou: „Jen Šo-dan.“

„Jen?“ otázal se s úsměvem. „Na tvůj věk – tipuju tak dvacet tři – to je hodně dobrý! Některý lidi to nedaj ani ve třiceti.“

„Díky,“ odvětil blonďák a poprvé to vypadalo, že se snad upřímně usměje.

On jen kývl, pohlédl na Terezu, spiklenecky na ni mrkl a řekl: „Hele, hodně rád sem tě poznal, ale budeme tě muset opustit. Terezka už je unavená a zejtra brzo vstává.“

„Vy se znáte?“

„Jo. Je to můj kluk,“ řekla ona a zářivě se usmála.

Blonďákův samolibý výraz zmizel jako mávnutím proutkem. Koutky úst spadly k zemi a ramena se svěsila. Zcela poražen jen přijal nabízenou ruku na rozloučenou a ujištění, že se určitě ještě někdy uvidí. Pak jeho sok - ruku v ruce s Terezou - vyrazil pryč.

Vydrželi to až na chodbu vedoucí k východu. Tam se nahlas rozesmáli. A pak se vášnivě políbili.

Jejich ruce už zůstaly spojené.

Bylo tři čtvrtě na tři. Už zbývalo jen jediné.

 

Xxx

 

Když opouštěli klub a drželi se přitom za ruce, jako by se znali už kdovíjak dlouho, uvědomila si Tereza dvě věci. Ta první jí sice vrtala hlavou už nějakou dobu, šlo ale spíš o pocit než o myšlenku, kterou by mohla nějakým způsobem formulovat.

Teprve teď se její rozbouřená mysl uklidnila natolik, aby si mohla v klidu promyslet, co je na něm doopravdy tak jiného.

Ať už dělal cokoliv, byl u toho naprosto přirozený. Nenucený. Uvolněný a klidný, jednal s rozvahou ale zároveň s obrovskou energií a cokoliv udělal, udělal to na sto procent. Když mluvil, jeho oči zářily jakousi nepopsatelnou vnitřní silou a to, co vycházelo z jeho úst, se zdálo tak nesmírně... chytré. Tak neuměřené tomu, jak mladě vypadal.

To všechno – jeho nenápadný vzhled, sebejistota jeho vystupování, drobná postava, silný hlas a spousta dalších protikladů – tvořilo dohromady celek, který jí učaroval. Celek, který jí předložil bez váhání a bez přetvářky, přišel k ní takový, jaký doopravdy byl a nemusel si pomáhat maskou, naučenými hláškami ani alkoholem.

A ve chvíli, kdy si toto uvědomila, pochopila, jak strašlivě byla hloupá, když si chtěla vybrat „prvního, kterej se namane“. Skoro se až styděla za to, jak byla zoufalá, k čemu ji její životní situace donutila. Já mam na víc! Vždycky jsem měla – jen jsem si to neuvědomovala. A celou tu dobu jsem nejspíš jen čekala na někoho jako je on, aby mi to ukázal.

Ne někoho, kdo by mě bral jako trofej nebo kdo by si skrz mě chtěl spravit vlastní pošramocenou dušičku. Ne, já jsem vždycky chtěla někoho jako je tenhle – vedle koho si připadám na stejný úrovni. Kdo mě respektuje pro to, co sem...

Myšlenky jí táhly hlavou jako dlouhý dav lidí křičících tu rozlíceně, tu nadšeně, občas pochybovačně, ale spíš naprosto přesvědčeně a rozhodně.

A pak si uvědomila ještě něco – jak tak spolu kráčeli podél stěny klubu vstříc nočnímu městu, jak naslouchali slábnoucímu dunění hudby a narůstajícímu ranním tichu, jak nasávali svěží vzduch a užívali si chladný vánek střídající předchozí dusno, zatímco cítili teplo svých spojených rukou – najednou si uvědomila... že je šťastná. Že i když si vlastně vůbec nic neřekli, i když se vlastně jen jednou políbili, jen půl hodiny si povídali, přesto bylo tohle něco výjimečného. Tohle jejich nečekané „spojení“, to, jak přirozeně si s ním – a určitě i on s ní – připadala, to nemohlo být jen něčím náhodným. Je to jak z nějaký knížky. Jak kdyby to byl osud.

Při té myšlence se mimoděk nahlas zasmála. Pohlédl na ni, ale neptal se, proč se směje. Prostě se na sebe jen dívali. Pak se zastavili. A když se teď jejich oči opět spojily – ona si uvědomila ještě jednu, poslední věc.

Chtěla ho. Okamžitě, teď a tady.

A pak se odněkud vynořil Tomáš.

 

Xxx

 

Vůbec netušil, jak se to mohlo celé tak zvrtnout. V jednu chvíli se před ním objevila ideální možnost, jak se před Terezou předvést v lepším světle. Jak ukázat, že o ni dokáže i bojovat, že je jí hoden. Tak se to přece dělá, ne? Ve všech hollywoodskejch filmech chlapi o svoje holky bojujou. To je to nejlepší, jak jí to můžu dokázat... že chci bejt s ní. Když na toho blonďáka vystartoval, cítil se neuvěřitelně silně, připadal si, že ho dokáže zvládnout levou zadní.

Ale pak se stalo zase to samé. Pohlédl na Terezu a zjistil, že se vůbec netváří tak, jak očekával. Místo obdivu a potěšení v jejím obličeji našel jen zděšení. A opět i to nepochopitelné zklamání. Tvář, která se mu tak snadno vryla do podvědomí, do které se tak neuvěřitelně lehko zamiloval, teď hyzdil ten výraz, který říkal jen jediné – byl jí odporný. Netušil proč a netušil jak by mohl něco zlepšit. Jistě, mohl být sebevědomější, mohl být střízlivější... ale jinak byl prostě... upřímný. Tak proč se to tak strašně podělalo?

To, že ztratil nervy a udeřil toho svalovce do tváře, byl už jen důsledek jeho zmatení, zoufalosti a rozhořčení. Nedokázal už myslet jasně. Udělal to, co ho napadlo jako první. A strašným způsobem přestřelil.

Když ho blonďák vytáhl ven, myslel si, že to s ním skončí špatně. Jeho stisk byl jako ze železa a zkušenými chvaty mu demonstroval, jakou nad ním má převahu. Chvíli se zoufale bránil, kroutil se v jeho sevření. Musel při tom vypadat velice komicky, ale o to mu v tu chvíli nešlo. Mísil se v něm strach z potupného výprasku a zlost z té strašlivé porážky. A tak i když to nakonec vypadalo, že ho blonďák chce nechat napokoji, místo aby před evidentně silnějším soupeřem vzal nohy na ramena, pustil se do něj Tomáš znovu. Z velké části za to samozřejmě mohl i alkohol, který visel přes jeho vědomí jako těžko prostupná mlha – dobře si však uvědomoval, že část jeho samotného se chce poprat.

Skončilo to monoklem na levém oku, roztrženou mikinou a oblečením od bláta. Blonďák na něj celou dobu cosi úryvkovitě křičel, Tomáš ho však jen stěží vnímal. Až po chvíli si uvědomil, že jeho protivník je pryč a on že leží v příkopu na druhé straně ulice. Jeho srdce bušilo jako o závod, bylo mu strašlivé horko a jeho přerývaný dech muselo být slyšet po celé koleji.

Nějakou dobu tam prostě jen tak ležel, příliš vyčerpaný a opilý, než aby vstal. Když pak otevřel oči, přesvědčen, že mohlo uplynout jen pár minut, a pohlédl na hodinky, zjistil, že ve skutečnosti utekla půl hodina.

S trochou námahy a úpění se mu podařilo dostat se zpátky na silnici. Na dveře do klubu se raději ani nepodíval – zamířil rovnou na svůj blok. Do svého pokoje, co nejrychleji a hlavně na nic nemyslet. Bál se do svého mozku vpustit jedinou myšlenku na to, jak strašlivě se ztrapnil, jak se všechny jeho naděje rozpadly. Věděl, že až se tak stane, asi se neovládne a rozbrečí se. A to se nemohlo stát na ulici.

A pak, když se plahočil podél stěny klubu, je uviděl.

Stála tam Tereza a vedle ní kdosi další. Že to není blonďák bylo jasné na první pohled. Byl to nějaký drobný kluk, snad o pár čísel menší než ona. Drželi se spolu za ruce.

Nejdříve myslel, že ho šálí zrak, neboť ten pár vypadal poměrně... zvláštně. Pak ale přistoupil o něco blíž, spatřil klukův obličej – a teprve v tu chvíli ho naplnilo skutečné překvapení.

Věděl, že nejspíš dělá chybu, ale nemohl si pomoct.

„Tak s timhle jsi skončila, jo?“ řekl, když dorazil až k nim. Teď když stál vedle něj, připadal si jako obr. Byl nejméně o tři hlavy vyšší.

Otočili se na něj – ona prudce a rozzlobeně. On pozvolna a s podivným úsměvem. Tomáš se však nehodlal nechat zviklat. Podíval se mu odhodlaně do tváře a zamračil se.

„Jo, seš to ty,“ řekl, jako by si potvrdil svoji domněnku.

„My se známe?“ pronesl on klidně.

„Ne,“ odsekl Tomáš a nasupeně opětoval jeho pohled. „Ale já tě viděl. Viděl jsem tě dneska už několikrát – tam, v klubu.“

„Hele!“ vstoupila mezi ně Tereza a tentokrát se jí v očích zračila zloba. „Nikdo tě tu už nechce. Chápeš?“

„Já to dořeknu,“ opáčil vzdorně Tomáš. „Dělám to hlavně kvůli tobě!“

Zarazila se. „Jo, to chci vidět,“ odsekla pak pohrdavě.

„Viděl jsi mě v klubu,“ pronesl kluk vedle ní a z jeho hlasu šlo jasně vyčíst výzvu. „Co bylo dál?“ Jeho tón měl Tomáše očividně znejistět. A trochu se mu to opravdu povedlo – on se však nechtěl jen tak nechat odbýt. Tentokrát ne. Trumfy měl v rukou on.

„Viděl jsem tě poprvý, když ses dole na parketě vykusoval s nějakou blondýnou,“ zavrčel a předklonil se, aby svým slovům dodal na důrazu. Pak téměř šeptem pronesl: „A pak hodinu dvě pozdějc, když sis někam za záchody táhnul další blondýnu, úplně jinou.“

Chvíli nastalo ticho.

A zase bylo něco špatně. Čekal, že po tom, co tu větu pronese, pohlédne Tereza překvapeně na svého společníka a začne z něj tahat pravdu. Ale to se nestalo. Místo toho teď na něj oba dál hleděli, on vypadal, že očekává, co bude dál, ona, že každou chvíli vybuchne.

A pak se ten kluk rozesmál. Prostě se rozesmál. Vypadal přitom, že se velice dobře baví a ani v nejmenším na něm nebylo poznat, jestli ho Tomášova slova nějak rozhodila. Nakonec, s pohledem upřeným na Terezu, řekl: „No, ale tak... viděl jsem už i horší pokusy, jak získat holku zpátky.“

„Asi bych se mu vysmála taky,“ konstatovala Tereza a na Tomáše přitom vůbec nekoukala, skoro jako by tam vůbec nebyl, „kdyby nebyl tak hrozně trapnej.“

„Jdeme?“ zeptal se on. Ona jen kývla.

„Copak to nechápeš?“ zvýšil hlas Tomáš, který bezradně sledoval, jak mu oba ukázali záda a vyrazili pryč. „Je to děvkař, co chodí do klubu jen aby balil pitomý holky, co se daj!“

„Pitomý holky, co se daj?!“ vykřikla Tereza a prudce se otočila.

Tomáš se zarazil a uvědomil si svůj omyl. „T-to jsem nemyslel na tebe, to sem... na tý ostatní... Ale o to nejde! Jde o to, že tě chce jen využít. Chce se s tebou jen vyspat a nechat tě!“

„A já se chci vyspat s nim!“ zněla odpověď.

Najednou už nebylo co říct. Najednou už tam dokázal jen tak stát a zírat, jak oba mizí ve tmě.

Jak to mohlo takhle dopadnout? Copak... copak neni žádná spravedlnost?

 

Xxx

 

Bylo půl páté, za okny pozvolna sílilo mdlé světlo. Měl ještě tak pět minut. Ještě měl čas na to, aby si vše v hlavě zrekapituloval. Ještě měl čas užívat si vítězství na vrcholu. Tohle byla ta poslední chvíle, poslední moment noci naplněný „bytím“. Energie už netryskala všemi směry, už nehrozilo, že exploduje – teď se změnila v něco jiného, v něco klidného, něco co prostupovalo vším okolo a nejvíc ze všeho jím a jeho nitrem. Něco, co celou dobu vznikalo uvnitř něj – teď splynulo se vším ostatním. Byl to jeden z těch momentů, kdy si připadal jako jeden z těch zenových mistrů, o kterých vždycky slyšel vyprávět, o těch, co dosáhli osvícení. Jeden z těch momentů...

Seděl na koberci a přemýšlel. Vzpomínky se skládaly dohromady a pozvolna sestavovaly mozaiku večera. A celou dobu se u toho usmíval.

 

„Chceš jít dál?“

Stáli před jejím domem, který byl sotva dvě minuty od klubu. Když mu říkala, že bydlí tak blízko, netušil JAK blízko. Neuvěřitelná náhoda. Neuvěřitelný štěstí. Ale možná to měl očekávat – protože tohle byl TEN večer. A všechno šlo tak, jak mělo.

„Rodiče nejsou doma?“

„Rodiče jsou zvyklí, že si někoho vodim,“ řekla pomalu. „Jen to tentokrát holt nebude můj bejvalej...“

„Hmm,“ zamručel a přitáhl si ji k sobě. Udělal, že ji chce políbit a když se k němu natáhla, zase se s úsměvem oddálil. „A chceš, abych chtěl?“ Své odrzlé způsoby držel s touhle holkou na uzdě, instinkt mu radil, že tahle by to nevzala dobře. Přeci jenom si teď ale dovolil ji poškádlit.

„Chci, abys chtěl...“ usmála se.

„A mam se bát?“ zavedl to ještě dál, ještě hlubším hlasem, stále tím škádlivým tónem. „Co když se mnou chceš dělat nějaký nekalý věci?“ Obrátit role... Ať ona vypadá jako ta, co to chce.

Místo odpovědi ho políbila. Pak ho chytila za ruku a zavedla do domu.

 

Seděl v potemnělém pokoji a sledoval, jak Tereza klidně spí ve své posteli. Usnula krátce potom, co se pomilovali...

Pomilovali. Zarazil se. Proč zrovna „pomilovali“? Nepamatoval si, že by o tom kdy přemýšlel těmihle slovy. Vždycky říkal jen „měli jsme sex“ - dost často volil i horší slova. Ale teď, naprosto mimoděk, to v hlavě pojmenoval jako „milování“.

Ne, nebyl z toho zmatený. Docela dobře věděl, co se teď děje uvnitř něj. Minulost se prala s přítomností. To, čím býval, se probudilo a dralo se na povrch. Kdysi... kdysi by tohle mohla bejt má ideální holka. Všechno, po čem jsem toužil... To, čím byl teď, povolilo zábrany a nechalo staré já – alespoň na malou chvíli - vystrčit hlavu z té temné díry dob zoufalství a „utrpení“, z části jeho života, která se teď zdála tak vzdálená a cizí. A to přesto, že obě ty diametrálně odlišné osobnosti od sebe dělil jen jeden rok života.

Výsledkem byla melancholie. Ať už byl totiž jeho nový život jakýkoliv... teď si náhle velmi palčivě uvědomoval i to, co společně se svým starým já vlastně ztratil.

A pak, spíše ze zvyku, se myšlenky zase rozeběhly zpět k událostem toho večera.

 

Ztuhla vzápětí po tom, co si nasadil ochranu. Ucítil, jak ho chytila za boky a když se nad ni naklonil, začala klást mírný odpor. Její touha byla jako otočením vypínače ta tam a zbyl jen strach, zbylo jen zděšení z toho, co provedla. Hravě dokázal číst její myšlenky, ty myšlenky, které vždycky přišly v ten poslední moment, v tu nejnevhodnější chvíli. Vždyť ho vůbec neznám. Vždyť teď vypadám jako nějaká děvka. Co si o mně pomyslí? Co si o sobě mam JÁ myslet? A tak dále. A tak podobně. A nejhorší na tom bylo, že ty myšlenky naprosto chápal.

Promluvil dřív, než to stačila udělat ona.

„Hele, já vim, je to hrozně narychlo,“ šeptal a vyslovoval velmi rychle, takže se celé věty slily v jediný dlouhý tok slov a slabik, které plynul do jejího ucha. „Já tohle taky normálně nedělám, to jen... to kouzlo večera. Ten pocit, když sem s tebou. Ale pak bysme si to třeba vyčítali. Takže... počkáme. Hm?“

Neřekla nic. Ležela pod ním nahá a jen na něj hleděla, oči se jí leskly, ústa mírně pootevřená. Obrátit role. Vzít jí slova. Vzít její myšlenky, ať je slyší ode mě. A pak... jen čekat.

Dlouze ji políbil na čelo. Pak se pomalu odvalil, lehl si podél ní, ale dával přitom pozor, aby se jí už nedotkl. Otočil se zády a zavřel oči. A pak začal v duchu počítat. Jedna. Dva. Tři... Bylo ticho. Ani se nepohnula. Čtyři. Pět. Šest. Ucítil mírné zachrutí, šustění pokrývek. Sedm. Osm. Přehodila přes něj pěřinu. Devět. Deset. Jedenáct...

A pak konečně ucítil její tělo, jak se na něj zezadu přitiskla. Její ruku, jak pozvolna putuje po jeho boku. A pak zajíždí níž a níž...

 

A potom bylo po všem. Nebylo to ani výjimečně dlouhé, ani výjimečně vášnivé – ale rozhodně ne špatné. Bylo to... Příjemný. Hezký. To jsou ty slova. Přemýšlel o nich, dlouho a usilovně. Ta slova, plná klidu a míru, vyrovnanosti a „normálnosti“. Slova a pocity, která každý vyhledával. Každý normální člověk toužil po stabilitě, po tom, aby život nebyl jen věčným bojem, ale i oázou spokojenosti a jistoty.

On byl jiný. Jeho ta slova děsila. A když nyní hleděl na Terezu, jak tam tak spokojeně leží, jak měsíční záře vykresluje ostré kontury na její jemné tváři a usmívá se ze spaní, najednou už nedokázal vidět tu krásu. Teď už mu to nahánělo jen strach.

Strach z okovů, které se okolo něj s každou další vteřinou stahovaly stále těsněji. Strach ze ztráty svobody, ze ztráty všeho, pro co tak usilovně bojoval. Strach... že už by nemohl žít.

Jistota je rozklad. Spokojenost je prohra. Život je boj – a svoboda leží v nejistotě. To si opakoval. To byly jeho pravdy. Aby k nim došel, vynaložil obrovské úsilí. A nehodlal si je jen tak nechat vzít.

Zvedl se z podlahy, jako duch opustil místnost, proklouzl spícím bytem a pak... byl pryč.

 

Když vyšel ven z jejího domu do mlžného rána, první co spatřil byl velký tmavý flek, který se rýsoval na schodišti. Chvíli si myslel, že to je jen pytel s odpadky, když však sešel pár schodů, okamžitě si uvědomil, že to je lidská postava. Někdo tam ležel schoulený, napůl překocený k zemi – a spal.

Kdo to je mu bylo jasné snad ještě dřív než doopravdy spatřil jeho tvář. Dlouhán je očividně sledoval až sem k domu. Nejspíš si to s ním chtěl ještě vlastnoručně vyřídit... anebo vůbec nevěděl co dělá, jen měl pocit, že by se o něco měl ještě pokusit. Druhá možnost byla pravděpodobnější. Jasně si ho dokázal představit, jak nerozhodně stojí před domem, krátce potom co oba zmizeli vevnitř – a čeká. A pak si sedá, možná aby si něco promyslel, možná jen aby si na chvíli odpočinul. A dřív než se naděje... už spokojeně podřimuje.

Chvíli ho tam chtěl jen tak nechat a prostě odejít. Když ho však pozoroval, jak tak tiše podřimuje, tvář i ve spánku staženou v nepřirozeně křeči, pocítil k němu náhle něco zcela nečekaného.

Lítost. A sympatie.

Došel až k němu, sklonil se a zašoupal přitom botama na betonu. Ve chvíli, kdy se vedle něj usadil, byl už dlouhán vzhůru, ospale mžoural okolo sebe a očividně netušil, kde se tu vzal. Když však pohledem padl na cizince, který si k němu přisedl, podle výrazu bylo jasné, že mu náhle všechno docvaklo.

„Co-co...?“ vykoktal ze sebe, ale nedostal šanci se vzpamatovat.

„Asi tě překvapí, že na tebe vůbec nejsem naštvanej za tu scénu, co si předved,“ spustil pomalu a s lehkým úsměvem. „Já tě vpodstatě... respektuju. Protože na rozdíl od jinejch, co v tom klubu jen tak čuměli, ses ty aspoň o něco pokoušel. Jo, nediv se – i já sem tě tam viděl. To, že ti to moc nešlo je věc druhá... ale to je ta nejmenší věc.“

Na chvíli se odmlčel a zadíval se na něj, jak mu zmateně, ale o to pozorněji visí očima na ústech. Netušil, jestli je už dostatečně při vědomí, aby ho plně vnímal, ale příliš se tím nezatěžoval. „Jestlis tady čekal na mě, možná jsi mě nejdřív chtěl zmlátit. Anebo si mi chtěl vyhrožovat. Říct mi, ať už se k ní nepřilibžuju a zase si hrát na rytíře. Anebo naopak – chtěl ses zeptat, jak to sakra s těma holkama dělám? Chtěl jsi mi říct: proč když můžeš mít desítky jinejch, tak proč sis vybral zrovna tu moji? Tu jedinou, se kterou sem měl možná nějakou šanci? Proč si sebral holku, do který jsem se – dost možná – zabouch na první pohled. Hm? A teď možná ještě v alkoholovym oparu přemejšlíš, jestli ti jako čtu myšlenky, nebo co.

Nečtu, neboj. Jedinej důvod, proč tě dokážu odhadnout je, že ještě před rokem jsem na tom byl jako ty. Možná ještě hůř. A přesně vim, jak se teď musíš cejtit...“

A znovu se odmlčel. Hleděli na sebe, jeden s tím svým zvláštním úsměvem, druhý zmateně a nechápavě.

„A proč … proč mi to jako řikáš?“

„Nevim,“ poprvé to vypadalo, že zaváhal. Pak se jen trpce pousmál: „Asi proto, že ti závidim. Připomněls mi, jaký to je balit holku a opravdu to cejtit. Pro mě už jsou jen... kořist.“ Pohlédl před sebe a zakroutil hlavou. „Kamkoliv jdu, už je nevnímám jako ty stvoření, který bych měl milovat a užívat si jejich přítomnost. Ať chci nebo ne, ať si nalhávám cokoliv, staly se pro mě jen... jen číslama na stupnici od nuly do deseti, jen... - naprosto neurčitejma pojmama, tvářema který se objevujou a mizej, jedna za druhou a nic po nich nezůstane, protože existujou jen v tom jednom okamžiku a pak už nikdy. A věř mi – já vim, jak povrchní je to, co dělám.“

Na moment se odmlčel a tentokrát to skutečně vypadalo, že neví co dál. Pak ale zvedl hlavu a pohlédl do dlouhánova obličeje. A v jeho očích hořel oheň.

„Ale i tak je to to nejlepší, co mě kdy potkalo,“ pronesl pomalu a zcela vážně. „Nikdy bych to za nic nevyměnil. Dalo mi to chvíle na který nikdy nezapomenu, chvíle, kdy jsem se cejtil jako bůh, jako superhrdina s nějakejma nadpřirozenejma silama. Je to povrchní a nikam to nevede, ale byla to ta jediná cesta, jak se dostat ze stavu, ve kterym jsem byl. Ze stavu, ve kterym seš teď ty.“

Zastavil se přesně na tak dlouhou chvíli, aby jeho slova patřičně odezněla, ale zároveň aby mu nedal čas na rozmyšlenou. Zalovil v kapse a vytáhl zmačkaný papírek. Pak prohledal peněženku a vytáhl malou bílou kartičku.

„Tady,“ řekl a podal mu papírek, „je číslo na Terezu. Klidně si ho vem, protože já už se s ní nikdy neuvidim. A vůbec neváhej, počkej zhruba den, a pak jí zavolej. Bude teď zraněná, bude se cejtit podvedená a jakmile si vzpomene na tebe, ještě ráda s tebou někam zajde...“ Pak pohlédl na kartičku v druhé ruce, podal mu ji a kývl. „Tady je moje vizitka. Naučim tě, jak poznat kdekoliv jakoukoliv holku a dostat z ní kontakt. Ukážu ti, jak se začít líbat s cizí holkou během dvou minut. Během pár tejdnů budeš mít holek, že nebudeš vědět co s nima a budeš si připadat jako novej člověk. Budeš si stěžovat, že to nikam nevede, ale nebudeš schopnej přestat, protože to je ta nejnávykovější droga co existuje.

A pak si uvědomíš, že žiješ nejlepší dny svýho života. A že tohle je poslední opravdový dobrodružství, který v nich ještě existuje.“

S těmi slovy se zvedl, dlouze na něj pohlédl a řekl: „Je to na tobě.“

A pak se otočil a klidným krokem zamířil pryč, do husté mlhy vznášející se nad městem.

 

Xxx

 

Seděl tam, třásl se zimou, hlava se mu točila a připadal si, že se každou chvíli pozvrací.

Ale rozhodně nebyl tak opilý, aby mu nedošel význam toho, co mu bylo řečeno.

Nyní Tomáš svíral oba papíry v rukou a střídavě hleděl na vizitku, na Terezino číslo, na vizitku a na číslo. Oči mu těkaly, všechny číslice projížděl stále dokola a horečně přemýšlel.

A pak si uvědomil, že zrakem čím dál víc spočívá na vizitce.

V tu chvíli se už rozhodl. 

---