Případy šedesáti let II - Kapitola 3. - Zamyšlení

Zamyšlení

Přišel jsem, zhlédl jsem, usoudil jsem. Ne, že bych snad objevil jádro pudla, ale něco přece.

Monika Spivýrová byla zabita jedním výstřelem - zepředu a z velké blízkosti. Je zřejmé, že s vrahem mluvila a on ji potom zabil. Takže po ní asi něco chtěl. A asi to i dostal. Ani mě nemrzelo, že jsem možná nevěděl o nějakých stopách, protože pachatel toho po sobě na místě asi moc nezanechal.

Neměl jsem takřka nic, z čeho bych mohl vycházet, ale pochybuji, že by toho policie měla o moc víc. Jediný člověk, který mohl něco odhalit, byl Tom. Ale toho se mi nechtělo zase otravovat - a i sami policisté by mi mohli pomoct.

Šel jsem za Tomem - i on čekal, že se tady každou chvíli někdo objeví. Dal jsem mu diktafon a řekl jsem, ať svůj rozhovor s policií nahraje. Ať se třeba vymluví, že mu to poradil nějaký právník, nebo kamarád, nebo ať si prostě něco vymyslí. Sám jsem nechtěl být přítomen. Vyrazil jsem se trochu projít.

Monika bydlela v Přímé ulici číslo 61, tedy kousek od hřbitova, kde byla nalezena. Vyšel jsem tam pěšky. Bylo jasné, že bude chvíli trvat, než si naši policisté najdou Toma u mámy, ale věřil jsem, že se dostaví ještě ten den.

Nevěděl jsem, co přesně v Přímé 61 dělat, ale chtěl jsem prostě něco zjistit.

Zazvonil jsem na zvonek označený ,,Spivýrová”, ale nikdo to nebral. Usoudil jsem, že uvnitř nikdo není.

Zazvonil jsem tedy na jiný zvonek. Vzala to její sousedka.

,,Dobrý den, tady Drahoslav Breichaistol, chtěl bych s vámi mluvit o Monice Spivýrový. Pustila byste mě dovnitř?” zeptal jsem se a ona mě pustila.