Případy šedesáti let II - Kapitola 4. - Přímá 59

Přímá 59

Moniččina sousedka byla nejspíš důvěřivá žena, i když který podvodník by tvrdil, že s ní chce mluvit o její sousedce? A ještě jí řekne, že je po smrti!

Ta žena, jmenovala se Jarka Peroutková, mě pozvala dovnitř a řekla mi věci, které by mne prve ani nenapadly - věděla o Monice úplně všechno. Kam se na ni hrabal Tom.

,,Neměla Monika v poslední době s někým nějaké problémy?” zeptal jsem se po dobré hodině hovoru.

,,Moc o tom nevím,” odpověděla Jarka.

,,O čem?”

,,Poslední dobou měla něco s nějakým chlapem… Snad z Ivančic.”

,,Z Ivančic?!” podivil jsem se nad tou náhodou.

Jarka znejistěla.

,,Je na tom něco divného?”

,,Ani ne,” odpověděl jsem, ale my víme, že bylo.

,,Myslím, že byl vskutku z Ivančic. Ale nebyl to její chlap, nebo tak něco. Měla s ním spíš něco obchodního, ale zase tak moc o tom nevím.”

,,Myslíte, že by ji zrovna on mohl zabít?”

,,Klidně,” odpověděla s jistotou Jarka. S takovou jistotou, že mě to zarazilo.

,,Říkáte to dost rozhodně.”

,,Do toho chlapa bych to skutečně řekla. A hlavně - Monika se ho bála. Byla vždycky hovorná, ale v poslední době se už moc nesvěřovala a o něm mluvila spíš jen v hádankách. On to mohl být.”

,,Poznala byste ho?”

,,Ne. Ani jsem ho moc neviděla, ale řeknu ti o něm, co vím… Ty ho chceš doopravdy hledat?”

,,Ano.”

,,Nevím, jestli se ti to podaří. Vždyť o něm skoro nic nevíš. Jo a jezdí černou limuzínou. Pěknou, novou. Jestli jsou ty Ivančice nějaký kotěhůlky, moc takových aut se tam prohánět nebude.”

,,Tak to mi snad bude stačit,” řekl jsem, rozloučil jsem se a odešel.