Čtenář

Čtenář veršů je mrtvý, je to mrtvý pojem,

amputovali mu ruce, kterými se otáčejí stránky,

vyschlo mu v puse, už nemůže slinit prst;

člověk se nemusí stydět za to, že svůj dům

staví na písku smrtelnosti, básník přetrvá,

ale rysy čtenářovy z hnijící tkáně poznat budou

stále míň.

nad pískem se zdvihá skála, to je ta svině,

na které to nešlo postavit, kde se pořád něco hroutilo

- to si ovšem ještě nikdo nevšiml, že u její paty

je škvíra, kudy se leze dovnitř, tam čtenář odešel,

tam zaplul, proč se dívat na moře se západem tohoto světa,

moře, které obklopuje písek coby pláž?

bylo snad kdy jinak?

do škvíry undergroundu za mrtvým čtenářem -

a už jsou tady, příšery podzemní, škřeti, havěť,

všemožný ungetier, kterýžto zpěvem není nikdy uklidnitelný,

oči jim svítí jako červené diody rykórd na kamerách,

řvou na básníka: jednou jím jsi, tak básni!

ale jinému vkusu u našich stolů budeš se oddávat,

zde je krasopisectvím pouhý humor, prohlásí dutě předák potvor

a z plné pusy mu lezou včerejší fusekle,

dnešní fusekle a fusekle zítřka zároveň, je všední den,

básník se stává Hitlerem, Hitler sedí

v zákopech svého vídeňského bytu a poslouchá něco jako Wagnera,

moc to nedává smysl, ale alespoň to dává klid...

ještě, že existuje bělásek orgasmu,

umožňuje jít ve skále ještě hloubš,

stmívá se, co dělá motýl v jeskyni? --- ?

dospívá básník k řece zapomnění a chlastá

nějak dospívá, ale lidé mladší než on mu v tom nepomohou,

nelze zapomenout, Charón se směje a mimo to

není na něm nic zajímavého, normální týpek,

nabízí tykání a užvaněnější je než taxikář

než

ťuknutí bárky o břeh zastaví všechnu srandu a všechen čas,

vstupuje se do síní Hádových,

vypadá to tam jak v kryptě, Persefona rozhrne černé závěsy

a řekne posaďte se, manžel tu bude za chvíli

v družině jejích jokulátorů je vidět veškerou zapadlou kulturu:

Hölderlina, Myslivečka, Mistra třeboňského oltáře, Nízámího,

vykoukne Hádes a ptá se: co chceš

Básník odpovídá podle předpisů, že chce zpátky svého čtenáře,

odchází s ním nahoru, připadá si jako idiot,

jít zpátky tou samou cestou

a nesmí se ohlédnout, to je život, a vůbec

pojďme na pivo

kdo je to vlastně ten čtenář,

že za mnou tak jde, přemýšlí básník,

oči má ze samého křepčení po podsvětních loukách vymaštěné

jako potřískaný plech, občanským jménem Kuba Odevzdaldílo

tak jenom otočit ruku do prázdna a pohladit vlasatou hlavu,

je to vlastně jedno, kdo to čte, jsou tu

skály Česko-Saského Švýcarska, ze kterých se potěším,

až vylezu ven, jestli na to budu mít vůbec pomyšlení,

bude pláž ještě stát? - čtenář by čekal, že se ohlédnu

a řeknu mu o bakchantkách, které na nás čekají před vchodem,

ale tele jalové, beránek jeden obětní,

to já mu můžu udělat?