Ráno

v půl pátý ráno

ptáci nezpívají, ale řvou,

spánek nechávám za sebou

a lidi si dál klidně vyspávají,

ty taky.

není kam spěchat

tady, na konci světa

a já se kradu pryč, 

vysmívaná akorát vzteklým ptákem,

ani psovi za plotem spokojeně spících rodin

nestojím za to, aby mě vyštěkal,

i když se včera ze mě mohl zbláznit.

možná jsem ho měla poslechnout.

víš, 

chtěla bych někdy 

vstát jako normální člověk, 

nemuset absolvovat anabází

z konce světa na jeho začátek,

nebýt zlodějem krátkých okamžiků, 

který se snažím natahovat na věčnost.

chtěla bych vychutnávat vláčný ráno

víc než dlouhý noci

smrsknutý do jedinýho výdechu,

v pelechu si vyndavat ospalky

a protahovat se tak důkladně,

až to pro tebe nebude k vydržení.

místo toho tu stojím na zastávce

a nevěřím, že už je to zase pryč.

člověk dělá spoustu divnejch věcí

když...