Šarlatové Nebe

Šarlatové nebe

  Na zarostlém travnatém plácku před základní školou, která byla už několik let opuštěná a jejími jedinými obyvateli byla smečka vyhladovělých psů, ležela čtyřčlenná skupinka přeživších obyvatel. Nejstarší ze skupiny, devatenáctiletý Jared Napalm, nejmenovaný vůdce bandy, ležel s levou rukou pod hlavou a požitkářsky potahoval z jointa. Další z přítomných, byl sedmnáctiletý Alex Bitterman, sedící na Turka vedle své mladší sestry, teprve dvanáctileté Angie Bittermanové. V možná příliš přehnané vzdálenosti od ostatních ležela sedmnáctiletá Lisa Sullivanová. Ve skupině byla teprve pár dní a pořád si kvůli mnohaleté samotě nedokázala zvyknout na společnost.

  „Měli bychom se zvedat,“ usoudil Alex. „Začíná se stmívat.“ Sežvýkal poslední sousto Snickersky, kterou právě jedl a papírek odhodil.

   Jared se na něj káravě podíval. „Alexi, Alexi.  Kolikrát ti mám opakovat, že papírky se házejí do odpadkového koše? Copak nevíš, že musíme šetřit životní prostředí?“ Sotva to dořekl, začal se hlasitě chechtat.

   Alex se ušklíbnul a vztyčil na něj prostředníček. Ještě než to udělal, zakryl sestře oči.

   „Stejně vím, co jsi na něj ukázal. Nejsem blbá, Alexi,“ pravila Angie bratrovi.

   Lisa ze zvedla a sebrala ze země svůj batoh. Ostatní udělali to samé a svižným krokem vykročili po ulici směrem ke svému příbytku.

   „Víte, co je zajímavé? Že jsme dneska nepotkali ani jednoho undeada,“ napadlo Alexe.“

   „Děláš, jako by ti to vadilo. Vždyť se sotva umíš bránit,“ rýpnul do něj Jared.

   Alex jen mlčel a šel dál.

   Po asi deseti minutách došli k panelovému domu, kde bydleli. Výtah už dávno nefungoval, a tak byli nuceni jako vždy vystoupat schody až do sedmého patra po svých. Cestou museli překračovat poházené odpadky, které už několik let stále ležely na stejném místě. Nikoho z nich ani nenapadlo se obtěžoval schody uklidit. Nebylo vlastně ani proč je uklízet.

   „Asi se mi horší kondička… tohle nedávám lidi!“ vzdychal Alex už v pátém patře.

   „Ty jsi vážně ostuda národa. Dokonce i tvoje ségra víc vydrží!“