Jak se dědí strach...

oran: reaguji na tvoje avi. znám autory nebo autorky, kteří změnou, kterou vidíš v horizontu neurčité budoucnosti, procházejí během desítek minut, hodin, dnů nebo týdnů. - takže dotvořit pro ně báseň od první verze do nějaké přijatelné/jiné finální není nemožné. - je ovšem také pravda, a s tím s tebou souhlasím, že některé básně se dotvářejí i několik let. pro některé autor skutečně potřebuje projít podstatnějším stylovým vývojem. jedna z funkcí kritického (nebo obecně čtenářského) pohledu je tedy v tom, že autorům nabízí podívat se na svůj text z jiného místa, vžít se do tohoto jiného pohledu a při tom případně zjistit, zda v nich samotných není dispozice udělat krok k takovému pohledu, přijmout toto pozměněné východisko za své, rozšířit si o něj svoji zkušenost, když o to mají zájem. takže kritika, jakkoliv nemůže nic vnucovat, může působit jako katalyzátor tvůrčího procesu v autorovi. obdobně funguje i čtenářská zkušenost autora, který se tak opakovaně konfrontuje s jinými způsoby, jinými možnostmi psaní a zjišťuje, zda by o ně nemohl do nějaké míry obohatit svůj rejstřík. zda mu/jí nejsou něčím zvlášť blízké. - všichni jsme kompiláty odkoukaných, více nebo méně vědomě přijatých postupů, k nimž v tom lepším případě přidáme něco nového, vlastního jedinečného. (zpravidla v uspořádání osvojených prostředků a v jejich modifikaci)

Děkuji Orane.. To je fakt. Proto je to předělávání asi tak namáhavé... musím počkat na podobný pocit, abych mohla báseň dotvořit nebo třeba vznikne jiná...

no ja nevim, mi to pripadne celistve, nemuzes udelat neco jinak, nez jak jsi udelala. musela bys i zmenit mysleni. priklady moznosti uprav, jsou verze upravovatelu a byly by jiste u nich v poradku, ale tohle jsi ted v teto chvili ty a tva verze je mi uverenihodna. v budoucnu to napises treba jinak, ale to proto, ze sama budes premyslenim jinde.

Děkuju moc za kritiku a inspiraci, takhle ta báseň působí o hodně líp. Líbí se mi jak myšlenka vynechání interpretativních částí, tak nápad uvést tátu až na konci:) Ještě mě napadlo napsat tam jen "Nemám na to, táto." Ale potřebuju ještě chvilku času, abych poznala, jestli to zas nebude znít nějak blbě nebo odvádět pozornost někam, kam nechci... každopádně opravdu moc díky!:) posouvá mě to...

také něco přihodím ke tvým starostem. - nemám z toho zlý dojem, určitě by se s tím dalo něco udělat. líbilo se mi úvodní kroužení nebo přešlapování kolem motivu pozdravu a zavřených dveří. vytváří jemné napětí a není jasné, co se bude dít a jak to dopadne. takto až po verš "Můj pozdrav mi po chvíli uschl v ohryzku." včetně. - tady jsem cítil, že je báseň již dost roztažená a že musí přijít nějaká změna, aby se napětí nevypařilo. - takže bych z té druhé poloviny určitě něco vypustil. - důležitý je motiv otce, vědeckých zrcadel a snad i odvahy. - ty ostatní vysvětlivky, hlavně ty jdoucí do minulosti, jsou mi tam navíc. - báseň je tak už dost nabobtnalá a neutáhne se. myslím, že to půjde vyřezat. - a něco mi říká, že to jádro budeš po čase sama schopná vyloupnout. - tohle je běžná situace. - jsi uprostřed živého materiálu, každý ten obraz pro tebe něco znamenal, takže nevíš, jak rozlišit, zřejmě. - až vychladne ten citově prožitkový náboj, vyplave ti z básně na povrch to trvalejší, ty spojnice, které dovedou napětí do konce. jak to tak čtu, pro mě hranice vede mezi verši, v nichž líčíš jakoby z odstupu onu situaci, jako pozorovatelka, která je i svědkem svého prožitku, a verši, v nichž si nejspíš pro sebe dovysvětluješ význam té situace, chování otce. - nechal bych důraz jen na zachycení dramatického děje a analýzu bych vypustil a zůstala by otevřená. takže by mi pro druhou polovinu vyšlo něco takovéhleho: Můj pozdrav mi po chvíli uschl v ohryzku. Byls to jen ty, kdo neotevřel. a slyšel tak ozvěnu vlastního dechu v záclonách a tohle na tebe civělo… věrný, svatý obraz Tebe na Tebe Odi et Amo zpoza zrcadel vědeckých skel co neví nic A mrzí tě to snad? Příště už nepřijdu. Nemám na to odvahu, táto. líbilo se mi v úvodu, že se jsem nevěděl, o koho se jedná, takže i proto bych "otce" prozradil až na závěr. - no ale je možné, že i z těch dalších veršů by se dalo něco použít, cítím, že ano - chtěl jsem tímhle hlavně doložit tu hranici, o níž mluvím výše. - tvoje finální verze bude určitě ta pravá. :) - má to dobrý základ. *

Děkuju, vyzkouším to. A s tím "něgdy" máte oba pravdu... občas mě napadne nějaká úletová hříčka, a že to působí hrozně, to si uvědomím až s odstupem několika hodin nebo dní...

Zkus si vzít papír, nalevo napsat stávající text a oddělit ho svislou čárou od pravé, dosud prázdné poloviny. Potom ten papír strč do šuplete, zapomeň na něj, za pár dní či ještě lépe týdnů ho vyndej... a do té prázdné poloviny napiš cos vlastně chtěla sdělit a komu... a nakonec to zkus znova... Je to většinou lepší než škrtat... P.S.: pokud jsi levák, prohoď půlky... P.P.S.: už nikdy nepiš "něgdy"...

Moc děkuju za kritiku. Tušila jsem, že to bude chtít proškrtat, jen zatím nevím jak. Naznačenou úpravou se nemůžu inspirovat úplně, zdá se mi někde až moc zkratkovitá a příliš automatická pro ten text (zní mi to pak jako morseovka...) Ale zájmena a být si vezmu k srdci. O vhodném proškrtání ještě popřemýšlím. Děkuju:)