Stromy

Bývaly časy, kdy po zemi chodily stromy. Ať už byly velké, nebo malé, kráčeli po zemi a mohli za den ujít i desítky kilometrů, než zapustily své kořeny do země a usnuly. Každé ráno se pak vydaly opět na svou pouť a jejich kořeny zarývající se do země kypřili půdu a místa, kudy prošli stromy brzy se zelenala čerstvou zelení.
Stromy byly vlastními pány, obklopeny všemi krásamy světa a těšili se z poznávání nových míst. Živí tvorové si jich vážili a ostatní rostlinstvo díky nim zkvétalo a rostlo do síly.
Jednoho dne však jeden zastavil se v pravé poledne a pohlédl na malého ptáčka, který na zemi naříkal. I zeptal se jej strom, co že se mu stalo a ptáček mu odpověděl. Mnoho dní už seděl na vajíčkách a zuřivě odháněl všechny tvory, kteří by chtěli ublížit jeho potomkům a třebaže se jeho partner o něj stará a pečuje o něj, on musí sedět na místě, zahřívat své potomstvo a bránit je před velkými i malými nepřáteli, kteří by jeho dětem chtěli ublížit. Strom skloněný poslouchal ptáčkovo vzlikání a přemýšlel nad jeho statečností i těžkým osudem.
I zželelo se starému stromu nebohého ptáčka a celé jeho hnízdo s jeho nevylíhnutými potomky i s ním vložil opatrně do koruny svých větví. Zakořenil se pevně do země a čekal, až se mláďátka vylíhnou.
Několik dnů minulo a první z děťátek se podívalo na svět a spatřilo že je vysoko nad zemí. Vidělo však že je v bezpečí, protože jeho rodiče byli při něm a oslavovali jeho narození. Starý strom začal plakat dojetím nad tím malinkatým zázrakem, zapomínajíce při pohledu na ptáčky a jejich radostný zpěv na všechny krásy světa.
Zůstal stát dokuď ptáčkové nebyli dost velcí a nedokázali sami létat. Stál na místě, i když už mladí odletěli za svým osudem a stál i když další rodinka ptáčků našla bezpečí v jeho větvích. Zůstal i tehdy, když brouci požírali jeho tělo, protože věděl že jiný ptáček jej uzdraví svým klováním, při kterém požíral brouky, kteří mu lezli pod kůrou.
Ostatní stromy se zastavovali kolem starého stromu a zakořenili své kořeny, protože místo, kde stál starý strom, bylo nejšťastnějším místem na světě a oni již nepotřebovali jít dál.
Tak se stalo, že se stromy zastavily a v jejich větvích šťastně švitořili nejmenší tvorečkové šťastni že nalezli bezpečný domov.
Od těch časů před každým svítáním ptáčkové zpívají stromům své písně, z lásky k nim a k jejich oběti volnosti, kterou měli a které se zbavili, kvůli nim.
Stromy nikdy nelitovali toho, že nechodí po zemi, protože jejich bloudění dostalo smysl v ochraně těch nejmenších a jimi nemilovanějších. Stejně jako stromy i lidé časem přijdou o svoji svobodu, aby se mohli starat o své děti, které  jednou, až budou chtít a dospějí, opustí je jen proto, aby se za nimi mohli znovu vrátit, budou li potřebovat jejich útěchu, nebo budou li jejich rodiče nemocní a budou potřebovat jejich pomoc.