Sen

Dnes v noci jsem měla bláznivý sen; temný jako sukno smrti a přec v něm bylo toliko barev jako v průzračném diamantu.
Krajina kolem mne byla klidná, stojatá voda, topoly, jež si šeptaly příběhy staré tisíce let. Kdo tu stál? Kdo komu co řekl?

V dáli si slavík v klidu pěl. Žádný narušitel krom mne.
A pak kometa, stříbrný drak, snesl se z nebes do pekel, kde v lítém boji, plamenem jasným, škvařil vše, co jemu do cesty přišlo. 

Utíkala jsem, květy v polích mi uhýbaly z cesty a přec já, ve své hluboké zoufalosti, nemohla jsem se hnout. Hrůza mě jímala a křik můj, či snad ďáblových pohůnků, toliko nelidský byl, že má duše v agónii se svíjela.

Neviditelný plášť nevyhnutelného snesl se na má ramena.

Čekám, zatímco plamen pekel se žene dál, andělé mezi mrtvými tančí tak jak slepí tančívají na okraji hrany, jež od trestu je dělí.
Slavík, co o lásce pěl, v popel se obrátil a znovu, jak démon, počal ševelit. Nebesa, mor a tak dále…

Děti na hradbách, muži v boji padlí, vdovin křik, co Boha proklínal, smrtelník, co pozvedl zbraň. Tisíc šípů zamířilo do oblak; hroty, jež Mistr sám v jedu máčel, oblaka pročísly, jak prsty královy zlatavou hřívu jeho královny, hladké a krásné na pohled, však smrtící a ubírajíc se k zemi, dlouhý pád a dole spousta krve.
Říčka se jí barvila, brala její barvu za svou a mizíc v dáli dalším zjevila, co dělo se zde.

Tam v dáli už byla. Nechvátala a na bojiště vcházela poslední.
Noční nebe bez hvězd pozbylo své temnoty před její, jež pohlcovala jak mrtvé tak i umírající, byť na bojišti nebylo muže, jež by byl bez zranění vyvázl. Byla prázdná a přec její nitro žilo tolika hlasy. Neustálí šum, jež ji doprovázel.

Šla dál a dál, odvracela zrak i od těla královny, nejspanilejší ze všech žen, u jejíchž nohou nejmocnější muž světa, sám pan král, klečel.

Šla dál, co mrtví to těžší krok její, co živý to větší hrb na zádech, co anděl tím menší její moc, až došla na okraj. Za ní spoušť, krví nasáklé pole, na němž už nikdy ani kvítka nepokvete, kde zvěřina se nebude pást a proti ní čistá půda, sedmero krás, jež zdobilo každý kus, teplí větřík, jež si se vším živým pohrával.

Dnes v noci jsem měla bláznivý sen; temný jako sukno smrti a přec v něm bylo toliko barev jako v průzračném diamantu.
Čekám…