Srdce se mi rozbuší,když vidím nás, adolescentní ...

Srdce se mi rozbuší,když vidím nás, adolescentní … 

Jak krásný toť pro nás věk, když dospělost je v nedohlednu a dětství právě uteklo! Stáváme se těmi, jež hledají…

   A co ? Smysl života, lásku, někdy porozumění a málokdy vědomosti.

Kde ? Obvykle na dně sklenice, na barevně světélkující podlaze či v knihách lidské odvázanosti.

Stačí si najít chvilku pro kratší pozorování, sednout si a sledovat, jak se scházejí v zamlžených klecích a jako opičky třepají hlavičkama, hýbají ručičkama a žvatlají tlamičkama – pořád, stále dokola. Však kdo má poslouchat ty jejich ustálené vážené diskuse na vzácná témata plné bezduchého doufání, trapného naříkání a skleslého očekávání? Já rozhodně ne! Já jen budu v tichosti kontrolovat jejich chování a přemítat nad jedinečností dospívání…

Dospívání je opravdu jedinečné. Pomalu se v něm ztrácejí naše sny a iluze o budoucnosti, mizejí naše dříve nekonečné možnosti představ. Stáváme se odvarem smířeného dospělce připraveného sloužit svým materiálním idejím. Místo bouřlivého vzestupu do chtěných výšin stále jen padáme dolů nekonečnou prázdnotou. Ve skrytu duše však doufáme, že se najde někdo, kdo nás opět zachytí a zdvihne. Nedočkáme se…???

---

Nikdo mne nikdy nejmenoval mluvčím nebo kronikářem naší „nabubřelé“ generace, a proto by se měla veškerá má vyjádření brát s patřičným ohledem, s ohledem na přihlouplého šaška, co vidí realitu jen jako řetězec stínů, filmových snímků, které se snaží naplnit významem a ví, že svou opilou naivitou nepřebije názory géniů, schovávajících se za střízlivou objektivitu svých myšlenek.