Kaple - Kapitola 1

KAPITOLA PRVNÍ

‚DEN 180

Třiadvacátý den mimo civilizaci. Kráčím k Východu, který se stal mým jediným cílem. Vše ostatní už jsem zanechal za sebou - Lorenn. Avari. Elzien. Překročil jsem i hory, ty, o kterých jsem jako malý kluk snil...teď se tyčí za mými zády. Dál už je jen pustina.

Zásoby mám ještě na tři týdny, když začnu šetřit už teď, tak na čtyři. Na osm, pokud nepočítám s cestou zpět...

Je to zvláštní pocit. Triumf, řekl bych. Nikdo mi nevěřil, že to udělám. A já se přesto odvážil. Rád bych viděl, jak se na to tvářila Eliss...Na tom už ale nezáleží. Na nikom z nich nezáleží. Pokud Lyzium existuje, najdu ho. Pokud ne...na osm týdnů mám jídla dostatek.

- konec zápisu 89‘

xxx

Pronikavé kroky Velekněze oblečeného ve špinavé modré róbě se rozléhaly halou. Kráčel vzpřímeně a energicky, doprovázen dvěma bratry s poblikávajícími lampami, kteří osvětlovali úzkou uličku mezi shromážděnými. Stíny hrály na bledých tvářích všech zúčastněných podivnou hru plnou měnících se tvarů. Jejich oči s neklidem sledovaly mistrův výraz, který nevěstil nic dobrého.

Za okny hučel vichr.

Kněz rychle prošel davem a vystoupil na vyvýšenou plošinu v přední části haly. Jeho doprovod se zastavil pod ní, lampy vystrčené vpřed jako zářící zbraně.

„Právě jsem se vrátil z Kaple v Lorenn," promluvil poté, co všechny shromážděné přejel pohledem. „Nalezl jsem tam důvod, proč komunikace ustala." Jeho černé oči okolo sebe vrhaly blesky, jako by chtěl přítomné obvinit z toho, co se jim chystal sdělit. Na chvíli se odmlčel, aby dalším slovům přidal na důrazu. „Lorenn byla zničena a do základů vypálena."

Davem projel šum. Někteří nahlas zalapali po dechu, jiní se otočili ke svým sousedům a s vytřeštěnýma očima začali cosi šeptat.

Velekněz zvedl ruku. Hluk naráz ustal. „V troskách se mi podařilo nalézt přeživšího bratra. Předtím, než...podlehl svým zraněním, mi stačil prozradit jediné – Lorenn byla napadena poutníky, kteří se v ní zdržovali. Vše se událo během jediné noci."

Nová vlna emocí.

„Co vám sdělím dále, bratři, bude pro mnohé z vás zlou novinou. Nejde totiž zdaleka o první zvěsti o podobných útocích. Z pustiny ke mně dorazily zprávy o minimálně třech Kaplích dále na východ, které potkal podobný osud. Šest dalších se navíc již dávno odmlčelo a nemáme o nich žádné informace."

V sále se nyní rozhostilo naprosté ticho; už ani šepot se neozýval.

Velekněz se zhluboka nadechl a sklopil hlavu. Poprvé od jeho příchodu na něm bylo jasně vidět, jak moc ho jeho cesta na východ poznamenala – tvář měl sinalou a posetou hlubokými vráskami, které tam před jeho odchodem nikdo nepamatoval. Když pokračoval, hlas měl tichý a zlověstný. „Lorenn je Kaple nejblíže na východ od nás. Je zřejmé, že ať už se v ostatních Kaplích přihodilo cokoliv - nyní je řada na nás."

Vítr se divoce opřel do okenních tabulek. Kdesi v dálce znělo dunění.

Veleknězův hlas nabyl na síle. „Bylo by jednoduché propadnout panice. Vězte však, že Kaple Eldar překonala již nespočet nástrah, jež nás mohly zničit. O žádné z nich jsme předem nevěděli - a přesto jsme se jim vždy dokázali postavit čelem a společnými silami je přemoci. A bude to tak i tentokrát, bratři. Cosi se k nám blíží...Cosi, co nahání hrůzu  vám i mně," s každou další větou mluvil stále hlasitěji a rozhodněji. „A přesto vím jistě, že budeme-li stát pospolu a jednotní, ve víře, že tento svět nás nutně potřebuje - pak vím zcela jistě, že nás nemůže porazit nic. Naprosto nic!"

Poslední slova již téměř vykřikl. Ve stejnou chvíli ozářil vnitřek sálu oslepující záblesk...a krátce po něm zaduněl hrom. Venku propukla bouře.

„A...co navrhujete, abychom udělali, mistře?" ozvalo se odněkud. Rázem se dav rozestoupil a okolo mluvčího se vytvořil kruh prázdného prostoru. Nebylo zvykem, aby se kdokoliv odvážil během Veleknězových projevů veřejně promluvit. Mladý muž nyní ztěžka polkl, ale přesto pokračoval dál. „Nemůžeme přece zakázat poutníkům vstup."

„Zatím postačí, bratře," probodl ho Velekněz pohledem, „když si udržíte víru." Mladík pod tíhou jeho pohledu ucouvl a rychle sklopil zrak k podlaze. Mistr ho chvíli upřeně pozoroval, pak se obrátil na ostatní. „To platí pro vás pro všechny. Víru a jednotu - neboť ty vám dodají potřebnou sílu...Nyní se vraťte ke svým povinnostem a očekávejte mé instrukce."

Shromáždění chvíli váhalo. Vypadali skoro, jako by ještě jednou chtěli slyšet ujištění, že vše dobře dopadne. Když se jim však místo toho dostalo jen Veleknězova zamračeného pohledu, brzy všichni zmizeli v nespočtu postranních vrátek, vedoucích tam, kam je povinnost právě volala.

Velekněz ještě chvíli stál na svém místě a vdechoval chladný vzduch haly, plný pachu zatuchliny a starého papíru. Poté propustil svůj doprovod a sám vyšel po točitých schodech do patra. Prošel několika prázdnými halami, až vystoupil na prosklený balkón v průčelí Kaple. Bylo jeho zvykem stát zde a z výšky shlížet dolů, na dění před vchodovou bránou.

Jindy ho ten výjev uklidňoval. Dnes ho znovu naplnil obavami.

Nekonečná plocha pustiny, která se rozkládala za betonovými zdmi, se táhla až za horizont. V rychle ubývajícím světle bylo nyní vidět jen temné vrcholky skalistých hor na Východě, nad nimiž se kupila bouřková mračna.

Z megafonů na hradbách Kaple se rozezněly sirény. Stejně jako každý večer ve stejnou dobu, měly se mohutné brány Eldar během pár minut uzavřít. Vzápětí se na obloze objevil další blesk.

A v té záři, která vždy na zlomek vteřiny osvítila pustinu, Velekněz zas a znova spatřoval důvod svých obav. Jako podivná hadovitá stvoření se po pláních táhly průvody uprchlíků spěchajících do bezpečí Kaple.

xxx

Obrovská betonová budova, na jejímž vrcholku stál rudě osvětlený sluneční kříž, se tyčila vysoko k obloze. Nad ní se jako nekonečná masa olejových skvrn hnala oblaka. Už zase měla svůj podivně nazelenalý nádech...vše okolo se topilo v šedi.

„Jsi zde, abys dostal požehnání, dítě?"

Vysoký muž v černém kabátu pozvolna odpoutal pohled od kříže a zadíval se na obtloustlého kněze v rudém plášti, který vystoupil z davu před ním. Na tvář mu přitom dopadla mihotavá záře lampy a vyryla na ní černé stíny. Mohl být poměrně mladý a vcelku i pohledný, nebýt jasných důkazů o strašlivém strádání. Vystouplé lícní kosti, oči šedavé barvy, temné kruhy okolo nich a rozcuchané černé vlasy.

Všichni nově příchozí vypadali podobně – strhaní, špinaví a k smrti vyhladovělí. Někteří jen vyčerpaně postávali či posedávali tam, kam je nohy zanesly, když prošli obrněnou vchodovou branou. Ti, kteří na tom byli nejhůř, leželi na místě, či se z posledních sil pokoušeli doplazit ke stanu, kde mniši rozdávali vodu a požehnání.

Pouze tento muž zde stál bez náznaku únavy a nezaujatě pozoroval své okolí.

„Požehnání?" zeptal se pomalu. Vypadalo to, že knězovu přítomnost vnímá jen zpola. Místo toho pomalu přejížděl očima po nádvoří – vysoké betonové zdi, drátěné zátarasy, reflektory vrhající kužely světla na celý komplex a muži v černém, stojící s automatickými zbraněmi na stráži.

„Ano, dítě," odpověděl po chvíli mlčení kněz. „V Kapli Eldar se každý může dočkat požehnání. Poté, co odevzdá veškeré dary, které uzná za vhodné přenechat našim kněžím...," chvíli pátral v cizincově obličeji po jakékoliv reakci, pak jen trpělivě dodal. „Proto sem také každý poutník putuje...Aby byl spasen. Proto jsi sem jistě cestoval i ty, dítě."

Cizinec se na kněze ostře zahleděl, jako by teprve teď vzal jeho přítomnost na vědomí.

„Je vstup povolen?"

„Ale jistě, dítě. Stačí projít vchodem a bude o tebe postaráno. Uvnitř jsou lůžka a jídlo pro hladové."

Muž se pousmál. Jeho zrak neustále pátral okolo, až spočinul na jednom z východů z oploceného komplexu.

„Ta osada za plotem...žije tam hodně lidí?"

Kněz se zamračil, nezvyklý na cizince vyptávající se na tolik otázek. Pak ovšem opět naladil úsměv.

„Ne mnoho. Většina z nás přebývá zde, uvnitř Kaple. Ti, kdo tam zůstali, jsou starousedlíci - farmáři, pastevci..obchodníci. Mezi nimi ale spásu nehledej, dítě. Nikoho nepouští dovnitř - a když, tak jen pokud mají čím zaplatit. Jedině uvnitř našich zdí o tebe bude postaráno..."

Cizinec se zatvářil tak, že nebylo jasné, zdali souhlasí či se mnichovi vysmívá. Výraz v jeho očích zůstával neproniknutelný.

„Jaké je tvé jméno, synu?"

Chvíli to vypadalo, že vůbec nemá v úmyslu odpovědět a hodlá tam jen tak dál tiše stát. Než se však mlčení stačilo stát příliš dlouhým, na obloze se zablesklo a hrom zaduněl nad krajinou.

„Blíží se bouře," usmál se a pohlédl směrem na Východ. V očích mu přitom zářilo, jako by se v nich zachytila část toho oslepujícího světla. „Vždycky říkali, že jsem se narodil za bouře..."

Kněz na něj pohlédl s pozvednutým obočím. Ten muž očividně nebyl zcela při smyslech. Rozhodl se raději tu poslední větu přejít. „Takové tady máme často," řekl chlácholivě. „Není se čeho bát - většinou se stočí k jihu dřív, než se dostanou až sem."

Chvíli na sebe beze slova hleděli. Cizinec se dál usmíval svým úsměvem, který kněze zároveň znervózňoval i popuzoval. Pak se mlčky otočil k odchodu.

„Tvé jméno, synu?"

Oči měl za chůze upřené kamsi vysoko nahoru a zcela duchovního ignoroval. Kněz otočil hlavu vzhůru a zapátral zrakem v rychle se snášející temnotě.  Vzápětí mu bylo jasné, co celou tu dobu upoutávalo cizincovu pozornost.

Vysoko nad nimi stála na balkóně modře oděná postava. Veleknězův majestát byl působivý i na takovou vzdálenost a nic se nemohlo vyrovnat pohledu, jak shlíží na dění před vstupní branou. Rudě oděný bratr se mimoděk lehce poklonil, ačkoliv mu bylo jasné, že ho Mistr z výšky nemůže spatřit. Pak se otočil zpět na cizince – a ztuhnul.

Byl pryč.

V ten samý okamžik se nad areálem rozezněly sirény. Na pustinu dopadly první dešťové kapky a vítr se pozvolna změnil ve vichřici.

Kapitola 2