Kaple - Kapitola 3

Pokračování příběhu ze zničeného světa, kde náboženská organizace Kaple vládne neomezenou mocí. Návrat ztraceného poutníka však vše změní...

 

KAPITOLA TŘETÍ

 

DEN 238... myslím.

Už si nevzpomínám, kolik říkali, že člověk vydrží dní bez jídla. Snad týden. Bez vody na přímém slunci... ne víc než den.

Jdu dál, i když vím, že přede mnou nic není. Nejedl jsem už šest dní. Voda došla před dvěma.

Je to zvláštní. Divné. Nemělo by to už skončit? Dávno už nevím, co mě vlastně žene vpřed. Cíl jsem přece nechal za sebou. Možná... že je to ta bláznivá myšlenka, to, že se nehodlám vzdát, že budu bojovat až do konce... možná je to jen má vlastní tvrdohlavost, co mě drží na nohou.

Ta tvrdohlavost se jí na mně líbila. Ta umíněnost, ta neschopnost nechat věci plavat, odejít, přestat řešit. To proto mě tak dlouho vodila za nos... užívala si to.

Proto mě všichni tak dlouho trpěli. Čekali, kam až jsem schopen zajít.

A já jim všem slibuju, že dokud nepadnu, půjdu dál a dál... až na konec všeho.

 

xxx

 

„Něco se děje," řekl muž stojící u okna. „Copak to necítíte? Něco... se zatraceně děje."

Eliss zvedla hlavu od knihy a pohlédla na prošedivělého farmáře. Nikdo v místnosti neodpověděl.

„Ta střelba - to není jen tak. Ta nešla zvenčí. Ta zněla zevnitř, z Kaple."

Jenn vzlykala v koutě, nikdo se jí však neptal na důvod. Panovalo napjaté ticho, které se každý bál porušit. Pouze rádio pokračovalo ve večerní modlitbě. Bylo zde vedro k zalknutí, nikdo z přítomných se ale neměl k tomu otevřít okno.

„A zase... " zašeptal farmář a ostražitě naslouchal zvukům přicházejícím zvenčí. Skučení vichru sílilo a sláblo, jak se poryvy proháněly okolo oken. A pak... něco, co znělo jako vzdálená rána z pušky. A hned za ní další. „Něco se tam děje, říkám vám. Něco špatnýho... "

Jeho slova se změnila v mumlání. A i to posléze odumřelo, jak se dál usilovně pokoušel zachytit zvuky přicházející skrz bouři.

Eliss nervózně pokračovala ve čtení a snažila se donutit své ruce, aby se neklepaly. Příběh, který četla v knize, jí naháněl hrůzu, nebyla však schopná přinutit se přestat. Musela dočíst do konce, musela vědět... co? Polovině z toho, co psal, vlastně nerozuměla. Viděla na těch stránkách své jméno a netušila, co to znamená. Byla tu jména všech, které jako malá znala. Nebylo pochyb, že to byl jeho deník, a jestliže našla jeho deník... pak tu musel být i on. Musel se vrátit.

Alex.

Prokletý Alex. Vyvrhel Alex. Alex, bez rodiny, bez přátel, vyvolený nástupce Mistra, vždy zahleděn do svých snů a ideálů. Vždy odstrkován, vždy sám a opuštěný, a přesto nezdolný na své cestě. Zamiloval se do ní a ona, i přesto, že jeho cit nikdy neopětovala, jím byla fascinována. Nikdy si s ním nedokázala přestat pohrávat a on nikdy neměl tolik síly, aby odolal.

Tak si ho pamatovala. A také to, že když ho odmítla, dala mu poslední důvod, proč odejít.

Odešel za snem. A pak -... pohlédla na deník.

Jak je to vůbec možné? Nenastražil to celé někdo? Nebyl to jen něčí krutý žert? Nedokázala si však představit nikoho, kdo by byl podobné věci schopen. Většina z těch dávných nápadníků, kteří se o ni zajímali společně s Alexem, už byli dávno pryč... Ne, toto nebyl žert. Ale bylo to příliš zvláštní, než aby to bylo skutečné. Vždyť se to stalo před lety! Od té doby se toho přece tolik změnilo.

Ze zamyšlení ji vytrhl výkřik za okny. Farmář na druhé straně místnosti sebou trhnul a sevřel pevněji pušku. Výkřik se opakoval a sílil. Vzápětí se ozvaly kroky a do místnosti vpadl jeden z obyvatel osady.

„Uprchlíci! Uprchlíci se dostali za bránu!" vykřikl zděšeně, otočil se na prahu a vyběhl zase ven.

Na malou chvíli se nikdo nebyl schopen pohnout.

První vyskočila Jenn. „Za jakou bránu? Za naši bránu?!" vyjekla. „Jak se mohli dostat dovnitř?"

„Mají zbraně," zavrčel farmář a nabil pušku. Okamžitě mu odpověděl zvuk výstřelů, které se rozhořely u vchodu do osady. Muž se trhnutím otočil a pohlédl na těch pár lidí, kteří se tísnili uvnitř společenské místnosti. „Na co sakra čekáte?! Do Kaple! Hned!!"

Bez dalšího čekání popadla Eliss Jenn za ruku a vyřítily se zadními dvířky ven. Okamžitě byly promáčeny až na kůži. Aniž by tomu věnovaly pozornost, zamířily rychle do kopce, směrem ke zdem Kaple. Za jejich zády zuřila bitva. Teprve když vyběhla na hlavní cestu, odvážila se Eliss ohlédnout.

Hlavní vrata do osady, ta, která před necelými dvěma hodinami zavíraly, zela dokořán. Reflektory dál osvětlovaly prostor před nimi - a dovnitř se tlačily zástupy běsnících uprchlíků. Zazněly další rány, a pak exploze. Jenn vyjekla, když jednu z budov ožehly plameny. Byl to dům její rodiny.

„Musíme zpátky! Musíme -," křičela úpěnlivě a snažila se přehlušit zvuky boje.

„Ať tě to ani nenapadne!" Eliss jí nedala šanci. Nešetrně s ní zacloumala a pohlédla jí do očí. „Jestli půjdem tam dolů, jsme mrtví! Musíme do Kaple!"

„Co se to děje?" křičela dívka. „Co se to u světla děje!?"

„Já nevím! Ale na tom teď nezáleží!"

Další mohutný výbuch na náměstí rozhodil do stran lidské postavy, které se zde pohybovaly. Jenn se přestala vzpouzet a nechala se táhnout. U brány se už tísnilo několik dalších lidí.

Jedna z postav se oddělila z davu a vyběhla jim naproti.

„Nechtěj nás pustit," oznámil vyděšeně Peter. Byl to mladý kluk, hubený, sotva starší než Jenn. „Ty parchanti se tam zavřeli a odmítaj otevřít!"

Eliss pohlédla za něj, tam, kde hlouček lidí bezmocně bušil na kovová vrata. Měl pravdu – vrata byla beznadějně uzamčena. Dokonce i průzor u postranních dvířek byl nyní zaklopen.

„Co budeme dělat!?" vyjekla Jenn.

Peter na chvíli zaváhal, pak vykřikl: „Pojďte se mnou!"

Bez ohlédnutí je vedl stranou od zdi. Společně mířili k chatrčím u jižní části hradeb. Eliss netušila, proč ho následuje, ale cosi v jeho hlase v ní vzbudilo důvěru. Stejně neměly na výběr.

„Kam nás to vedeš?" zacloumala Peterovou rukou.

„Je jiná cesta dovnitř," křikl chlapec přes rameno a doběhl k nejbližšímu stavení.

„Jiná cesta? To není možný," zakroutila hlavou.

„Chceš do Kaple nebo ne?"

„Ale - co ostatní?" křičela Jenn.

„Není čas!" Výstřely zněly blíž a blíž. Rozzuřený dav se vyvalil zpoza budov u hlavní cesty a zamířil k bráně do Kaple. Bylo jen otázkou času, než si jich všimnou. „Padejte dovnitř!"

Pro Eliss náhle vše plynulo jako v mlze. Prostupovala skrz hustý opar, který se před ní vlnil a řídil její kroky naprosto nezávisle na její vůli. Vběhla do potemnělého přístřešku a sledovala, jak Peter odtahuje od stěny těžký, moly prožraný koberec. Pod ním se objevil kovový poklop vedoucí kamsi pod zem.

„Profesní tajemství," vydechl Peter, sundal z krku malý rezivý klíček, zasunul ho do mohutného zámku a vítězoslavně se usmál, když s cvaknutím odskočil. „Jeden z důvodů, proč být učedníkem zámečníka." Pak jeho tvář potemněla: „Mistr Rohenn tu už ale měl být... "

Zvenčí  k nim dolehl zvuk boje.

„Zalezte tam! Na co zíráte!" Peter trhnutím otevřel poklop a nahnal je do temné díry pod ním. První po krátkém žebříku sestoupila Jenn. Hned za ní Eliss. A pak, ve chvíli, kdy stála na posledním stupínku, rozrazily se dveře chatrče a dovnitř vpadl zakrvácený mistr Rohenn.

„Zavři to!" stačil ještě rozložitý muž zařvat a vzápětí za ním do místnosti dopadlo cosi drobného, kovového. Udělalo to jenom dva zvuky - cvak, cvak. A pak následovala strašlivá rána.

Poklop zapadl. Celý svět se zatřásl a rána srazila Eliss z žebříku. Hlavou tvrdě narazila na podlahu.

Když přišla k sobě, uvědomila si, že nad ním dřepí Jenn a vytrvale s ní třese.

„Musíme pryč, Eliss. Slyším je nahoře chodit... musíme pryč," vzlykala dívka.

Jakkoliv to pro ni bylo náročné, dokázala se po chvíli zvednout a následovat ji do temnoty. Hlavu měla jako střep a všechno se s ní točilo.

„Je to nějaká roura," zašeptala dívka, zatímco přikrčeně kráčely tmou. Podlaha byla mokrá a plná haraburdí. Křečovitě se držely za ruce a prodíraly se vpřed.

„Podívej," vydechla Jenn a zastavila se. Eliss s námahou přimhouřila oči a po chvíli skutečně v dálce před sebou rozpoznala záři světla. Cosi kovového pableskovalo v temnotě.

Vyrazily dál, až se konečně dostaly na konec potrubí. Cestu přehrazovala pevná mříž, zdroj lesku. Přímo nahoru pak vedl rezivý žebřík, na jehož vršku svítila elektrická lampa.

„Jdu první," zašeptala ochraptěle Eliss a nejistě vkročila na první stupínek. Svět se s ní už přestal točit, pořád si však připadala, jako by každou chvíli měla upadnout. „Nelez nahoru... dokud ti nedám znamení. Jestli uslyšíš, že se mi něco stalo, zůstaň tady."

Jenn váhavě kývla a sevřela jí ruku.

Stupínek za stupínkem stoupala Eliss vzhůru. Konečně dorazila až k mohutnému poklopu, který tunel uzavíral. V ostrém světle lampy položila ruku na kliku a zatáhla za ni. Ta se se zavrzáním otočila. Chvíli napjatě naslouchala, ale nic dalšího se neozvalo. Žádné kroky, ani lidské hlasy.

Konečně se odhodlala, zapřela se a vší silou zatlačila. Poklop se nadzvihl... a ona okamžitě nadechla onen nezaměnitelný pach zatuchliny. Byla uvnitř Kaple.

 

xxx

 

„Proč je prostě všechny nepostřílíme?" ozval se voják stojící na kraji hradby, pušku namířenou hluboko pod sebe.

„Nemáme zasahovat," odpověděl stroze druhý. „Ordeitův rozkaz."

Stáli mlčenlivě na vrcholku jedné z výsep betonové zdi a sledovali chaos, který propukl v osadě. Vše proběhlo nesmírně rychle. Většina obyvatel padla dřív, než byli schopni zorganizovat odpor, zbytek se uchýlil do budov, kde však jeden po druhém podléhali přesile. Nikdo nevěděl, co se přesně stalo - jen to, že obrněná brána osady stála zničehonic otevřená a obranná děla po celou dobu ani jednou nevystřelila. Když se pak rozběsnění utečenci dostali dovnitř, už bylo příliš pozdě.

Nyní panovalo ticho. Dav, který dlouhou dobu bušil na vstupní bránu, se shromáždil dole, uprostřed hořící osady. Sténání raněných a umírajících pozvolna utichalo.

„Co se s nima zatraceně stalo?" zavrčel voják v průzoru. „Párkrát už byly potyčky... ale tohle? Vždyť ty lidi zešíleli."

„To ta pitomá bouře."

Jakoby v odpověď vyšlehl další blesk. Vichřice už pozvolna utichala a záblesky se přehnaly dál na západ, déšť však padal o to vytrvaleji.

„Osada padla," ozval se třetí strážný a zapálil si cigaretu. „Zatraceně... Jak dlouho tam stála? Deset, dvacet let?"

„Rozhodně dřív než jsem sem přišel."

„Znali rizika," zavrčel kapitán a odplivl si. „Věděli, že když pude do tuhýho, my je z průšvihu tahat nebudem. Kdykoliv mohli do Kaple - a teď to maj. Prostě přišel jejich čas."

Na chvíli bylo ticho. Někde uvnitř osady zazněl osamělý výstřel.

„Co když přišel i náš čas... ?" zašeptal voják v průzoru a otočil se na ostatní. „Slyšeli jste, co ta lůza řikala. Co se stalo s Kaplema na Východě."

„Drž hubu," procedil mezi zuby kapitán a postoupil výhrůžně vpřed. „Takovýhle řeči si nech na doma, netahej mi je na stráž."

„Co když má pravdu?" ozval se pokuřující obrněnec. „Tohle neni normální. A ty tři mrtvý strážný na nádvoří? Co to má sakra znamenat?"

„Ví se už vůbec, kdo to udělal?"

„Nevim jaký části ‚Drž hubu‘ jste nerozuměli," ozval se ledově kapitán a přerušil tak debatu, „ale jestli ještě jeden z vás cekne..." zvýšil hlas, vytáhl pistoli a namířil ji na ně. „Tak ho zatraceně odprásknu rovnou tady na místě! Slyšíte mě?"

Vojáci cosi zavrčeli a sklopili oči k zemi.

„Slyšíte?!"

„Ano, pane!" ozvali se jednohlasně.

„To je dobře!" odsekl spokojeně a zastrčil pistoli zpět do pouzdra. Pak přešel k okraji hradby a odplivl si dolů. „Jsou to jen zatracený otrhanci - už ani dary nedávaj, protože vůbec nic nemaj. Věřte mi, hošánci, že kdyby bylo na mně, nikoho z nich bych nepustil na sto mil od Kaple. Vlastně, jestli má Velekněz jen trochu rozumu, tak to po dnešní noci taky nakáže... Ale já nejsem Velekněz. A nejsem ani Ordeit, od kterýho přebírám rozkazy. Ty rozkazy zněly: nevměšovat se! A to je taky všechno, co vy pitomci potřebujete vědět."

Nikdo z vojáků neodpověděl.

„Rozumíte?"

Ticho.

„Rozumíte mi krucinál?!" vykřikl znovu a trhnutím se otočil.

Ostatní stáli nehybně na svých místech, zhrouceni v nepřirozených pozicích na studeném betonu. Pod jejich nohama se zvětšovaly kaluže krve.

„Co to sakra-"

Dřív než stačil dokončit větu, než vůbec mohl pozvednout svou pušku, z noci se vynořil stín a srazil ho na zem. Cosi trčelo z kapitánova hrdla. Nedovolilo mu to se nadechnout. Krev začala pomalu stékat po jeho rukou, jak zoufale sevřel zející ránu - a dlouhý lesklý nůž uvnitř ní.

„A pak budeme konečně spaseni... ," ozvalo se z rádia, které ochraptěle vysílalo z přenosného terminálu. „Až společně dosáhneme bran Lyzia, pak poznáme, že naše chvíle nadešla... "

Stín se sklonil a pohlédl kapitánovi do očí.

„Ta velká chvíle, na kterou všichni čekali."

Ten sebou škubnul - a pak byl přehozen přes okraj hradby, dolů na vnitřní nádvoří. Jeho zmítající se tělo prolétlo vzduchem a v hlubině drtivě dopadlo na dláždění.

Zespoda se ozvaly výkřiky. Vzápětí se nad hradbami rozezvučely poplašné sirény.

 

Kapitola 4

---