Kaple - Kapitola 4

Pokračování příběhu ze zničeného světa, kde náboženská organizace Kaple vládne neomezenou mocí. Návrat ztraceného poutníka však vše změní...

 

KAPITOLA ČTVRTÁ

 

Nemyslím... že bych kdy byl jedním z nich. Chtěl jsem. Ale asi bych to neuměl.

Mé tělo - možná. Má podstata... nikdy.

Moje matka že zemřela? Výmysl. Další lež mezi tolika ostatními.

Ve skutečnosti netušili odkud jsem přišel. Jednoho dne jsem se za největší bouře objevil před jejich branami - a od té doby jsem tam zůstal. Ale nikdy jsem se nestal jedním z nich.

Zvláštní... co vlastně definuje lidskou bytost? Rozum. Cit. Svědomí.

A smrt.

A já... kráčím dál pustinou a nemohu zemřít.

... Co jsem ve skutečnosti zač?

 

xxx

 

Sirény, které ze tmy zaznívaly před malou chvílí, zmlkly stejně nečekaně, jako začaly.

Kráčely ruku v ruce temnotou prosycenou prachem a zatuchlinou. Na konci rozlehlé místnosti blikala elektrická lampa a vrhala světlo na vysoké dveře, pravděpodobně východ. Všude teď panovalo ticho, jen odněkud zdálky se linulo šumění desítek hlasů.

Klap, klap, klap... rozléhaly se jejich kroky místností. Každé to klapnutí je bodlo u srdce, každý hlasitější zvuk jim naháněl husí kůži. Tlukot vlastního srdce zněl jako hlasité bušení.

A pak se Eliss zastavila.

Vlevo, na konci krátké postranní chodby, zářilo cosi rudého.

„Co je to?" zeptala se Jenn a sevřela jí rukáv. Její hlas se rozlehl místností a jako nevítaný vetřelec byl okamžitě zadušen v temných rozích.

Eliss zakroutila hlavou.

Po stranách obrněných vrat poblikávaly dva reflektory, které vrhaly rudou záři nahoru, na velký zrezivělý znak.

„Jako... jako bych," zašeptala, „to už někde viděla... "

Černou barvou ve žlutém poli na něm byl vyveden jednoduchý vzor. Drobný kruh obkroužený třemi vykrojenými trojúhelníky.

„Pojď odtud, El... Já se tu bojím," zatahala ji Jenn za ruku.

Eliss místo toho udělala několik kroků k vratům. Jejich mohutné závory byly uzavřeny. Nápisy okolo zakazovaly komukoliv nepovolanému vstup. Ačkoliv netušila proč, naháněl jí ten přízračně osvětlený vchod husí kůži. Čišelo z něj něco nesmírně starého... staršího než sama Kaple. Něco...

Když se v temnotě za nimi ozval zvuk cizích kroků, měla sotva čas, aby stáhla Jenn do výklenku za jejich zády. Vzápětí se na druhém konci síně objevila postava a rychle se začala přibližovat.

Černě oděný muž došel až na jejich úroveň, kde se trhnutím zastavil.

Vzdálený hrom. Nezřetelné šumění hlasů. Elektrické hučení. A to strašlivé, dusné napětí.

Tyčil se zde, jako temný flek na ještě temnějším pozadí. Eliss s rukou pevně přitisknutou na Jenniných ústech stála v hloubi výklenku, pokoušeje se ovládnout divoký třas, který zachvátil její tělo. Jako dvě sochy vrostlé do kamene, neodvážily se vydat ani hlásku.

Pak se muž otočil směrem k těm rudě ozářeným vratům. Dlouhou chvíli jen stál a prohlížel si je. A nakonec se tiše rozesmál.

Do temnoty zazněl jeho zvláštní hlas.

„Jako zajíci v díře... schovávají se, schovávají pod zemí... ," ozvěna prolétla síní, odrazila se od stěn a ještě zesílená vrhla ta slova kamsi vysoko nahoru. „Spí a spí... tak dlouho. Tak strašlivě dlouho jen spí..," a pak další smích, tentokrát výhrůžný. „Ale i vaše chvíle nadejde... i vaše noc skončí. Už brzy. Velmi brzy."

Pak pokračoval dál. Prošel osvětlenými dveřmi na konci sálu a jako přízrak se rozplynul ve stínech za nimi. Jeho smích se ještě chvíli odrážel od stěn, až nakonec splynul s šuměním vzdálených hlasů.

Teprve když uplynula dlouhá chvíle, odvážily se vydechnout.

Vzápětí Eliss popadla Jenn za ruku a vyrazily co nejopatrněji tam, kde zmizel neznámý muž.

„Žádné otázky," zašeptala a pohlédla na dívku, kterou vláčela za sebou. Ta v matném světle vypadala ještě bledší než normálně. V očích se jí zračila hrůza, na tváři byla usídlena smrtelná únava. Zmohla se jen na to, aby beze slova kývla.

Otázky. Tisíce otázek. Otazníky výřily kolem, vršily se, neustále přibývaly a rostly.  Na malou chvíli měla Eliss pocit, že se jí zatočí hlava a omdlí. Pak se však donutila zavřít oči, přestat myslet a kráčet dál.

Stalo se toho příliš mnoho za příliš krátkou dobu. Vše, co znala, co považovala za jisté a neměnné, se najednou hroutilo. Na většinu z toho se ani neodvažovala pomyslet. Věděla, že to, že nechávala myšlenky za sebou, je jediné, co ji ještě drží na nohou.

Prošly osvětlenými dveřmi a vyrazily za vzdáleným šumem hlasů, který s každým dalším metrem sílil. Ty hlasy znamenaly naději. Znamenaly lidi, kněží, znamenaly bezpečí zbraní Ochránců a přívětivé tváře mnichů.

Už brzy... velmi brzy... zazněla jí v hlavě opět ta slova - a málem klopýtla. Věděla, komu ten hlas patřil. Strašně se změnil, ale přesto ho poznala. Byl to on.

Bez dalšího rozmýšlení vkročila s Jenn do dveří, za nimiž se ozývalo hučení davu. Hlasy zesílily, ozvěna se rozlila a vzduch naplnil pach potu a nemytých těl. A ony ztuhly.

Mířily na ně hlavně odjištěných pušek.

 

xxx

 

„Nemáte se čeho obávat, děti," ozval se hlas mnicha z vyvýšené plošiny. „Stačí se podvolit Ochráncům a prokázat, že vaše přítomnost není hrozbou pro Kapli. Pokud nemáte co skrývat, není důvod, abyste nespolupracovali. Je to pro dobro nás všech... "

Otec Grigo spěšně procházel mezi zástupy otrhanců, jež se řadily k prošacování. Nenáviděl ten odporný puch, jímž byla vždy shromažďovací hala prosycena. Puch špíny, shnilého jídla, zaschlé moči. Nikdy sem nevcházel, pokud to nebylo absolutně nutné.

Své nechuti si však tentokrát nevšímal. V hlavě mu stále zněl rozhovor mezi ním a Veleknězem.

„Opakuj to. Co že řekl?"

 „ ‚Vždycky říkali, že jsem se narodil za bouře.‘ Přesně tak. A poté odešel."

Ticho.

„Děje se něco, Mistře? Podle mě jen blouznil."

„Vydej rozkazy, Grigo. Ordeith ať toho cizince okamžitě zneškodní. Jakmile ho kdokoliv jen spatří, chci ho mrtvého. Rozumíš?"

„Ano, Mistře. Můžete se spolehnout. Sám jsem už podobný příkaz vydal."

„Dobře... velice dobře, synu... A ještě jedna věc. Je tu jedna dívka, obyvatelka osady - jmenuje se Eliss. Nemyslím, že by přežila útok, kdyby ji však kdokoliv spatřil, musí být zadržena a přivedena ke mně osobně. Bratr Azzio ví, jak vypadá."

„Jak si přejete, Mistře... "

„Neváhej ani chvíli, synu. Nyní musíme jednat rychle a rozhodně. Osud Kaple nyní leží jen v našich rukou... "

Nedokázal zapomenout na ten výraz ve Veleknězových očích. Když se zmínil o cizinci, kterého potkal před branou, najednou... se mu na tváři objevilo něco, co Grigo nepoznával. Jako by Mistr našel řešení jakési záhady, která mu dlouho nedávala spát. Jako by uhodl hádanku, která se týkala jich všech - a s tím pochopením přišel strach. Posvátný strach z neznámého.

„Jestli ji uvidíš, okamžitě ji nech eskortovat k Veleknězi," zavrčel přes rameno a pohlédl na hnědě oděného Azzia, který se s ním pokoušel udržet krok. V těsném závěsu je doprovázeli dva Ochránci. „Je to úkol nejvyšší priority, bratře. Nesmíš mě zklamat."

„Rozumím, bratře,“ kývl stařec. „Ale... proč, smím-li to vědět? Bylo to vždy tak hodné děvče... "

„Veleknězovy příkazy. Jak jistě sám dobře víš - plníme jen jeho vůli. Neptáme se proč," odvětil s ostřím v hlase Grigo. „Teď běž. Je dobře možné, že ta dívka je již mrtvá, dokud ji ale nenajdeš, neodvažuj se přestat hledat."

Azzio se s úklonou odpojil a vojáci ho následovali. Rychle odspěchali kamsi do středu síně.

Grigo pokračoval podél tlačenice, která se před ním uctivě rozestupovala. Když dosáhl konce dlouhé řady lidí, spatřil Ordeita.

Jako hora se tyčil nad vojáky, kteří šacovali utečence a tvářil se, jako by nejraději všechnu tu verbež vyhodil za zdi Kaple. Každý, kdo již prošel kontrolou, byl na pravém rukávu potřen červenou barvou.

„Jednomu z tvých kapitánů jsem dal za úkol vyhledat cizince, který se objevil v areálu Kaple," promluvil Grigo rychle a probodl vrchního Ochránce očima. „Kde je a jak své poslaní provedl?"

Ordeit ho přejel očima.

„Nebyl jsem s úkolem kapitána Soersse seznámen, velebnosti," zavrčel obr a zamračil se.

„Dej si pozor na tón, Ordeite," odvětil klidně kněz. „Není mou povinností hlásit ti, o čem rozhodnu."

Voják dlouho mlčel, pak odsekl:„Ano, otče. Bohužel, Soersse svůj úkol nesplnil."

„Důvod?"

„Je mrtvý, otče," odsekl Ordeit. „Spolu se svým doprovodem. Našli jsme je na zadním nádvoří, když nepodali hlášení. Byli zabiti vlastními zbraněmi."

„Ale-ale jak je to možné?!" kněz téměř vykřikl. Nejbližší utečenci na něj vystrašeně pohlédli. Musel to pro ně být neobvyklý pohled - spatřit paniku u příslušníka Kaple.

Grigo se okamžitě ovládl a spražil ty, kteří ho pozorovali, takovým pohledem, že všichni okamžitě sklonili oči k zemi a někteří se mimoděk poklonili a zamumlali modlitbu. Teprve když si byl jistý, že už si každý všímá jen řady lidí před sebou, procedil pološeptem: „Kdo to udělal?"

Ordeit chtěl něco odpovědět, vzápětí se však přiřítil jeden z vojáků a podal mu vysílačku. Přiložil si ji k uchu a chvíli poslouchal. Jeho zamračený výraz ještě potemněl. Zavrčel pár rychlých rozkazů v odpověď a ukončil spojení. Aniž by knězi věnoval jediný pohled, otočil se a už už se chystal vyrazit pryč. Teprve pak se zarazil a pohlédl na Griga, který s rostoucí nelibostí sledoval jeho podivné chování.

„Něco se stalo venku. Musíme uzavřít vchody do Kaple," řekl tiše a hlasem, který nepřipouštěl námitky, dodal: „Beru polovinu svých chlapů a jdu to vyřídit."

„Chci okamžitě vědět, co se děje," pokoušel se Grigo ovládnout hlas třesoucí se zlobou.

„Pět mých hlídek se odmlčelo, to se děje, otče," zasyčel obr a sklonil se k němu tak, aby ta slova slyšel jen on. „Před pár minutama zazněly nad hradbama poplašný sirény a okamžitě zase vypadly. Obranný systémy byly chvíli aktivní, chlapi viděli, jak pálí někam ven, do pustiny. Hned potom  všechno zhaslo - střílny, reflektory, spojení. Něco tam venku zatraceně likviduje moje vojáky."

Pak trhnutím vzhlédl a naslouchal.

„Slyšíš, otče? Slyšíš to?"

Grigor neslyšel nic než zvuky desítek kroků a šumění hlasů. Ordeit, hranatý a výhrůžný jako nějaký podivný dravec, zíral upřeně do temnoty nad jejich hlavami a ani se nepohnul. Poté jen pozvedl pušku.

„Musíme uzavřít Kapli - hned." A pak téměř prosebně: „Věřte mi, otče."

„Okamžitě seber své vojáky a - ať už se děje cokoliv - běž to zastavit," odvětil tiše kněz. „Udržovat svatyni v bezpečí je tvá práce. Splň svoji povinnost... Nech uzavřít Kapli."

Obr kývl a s několika dalšími obrněnci v patách odspěchal pryč. Zůstali jen ti, kteří dál šacovali přítomné.

Grigo stál na svém místě a se sklopenou hlavou se snažil uklidnit tok svých myšlenek. Zvedl zrak až teprve ve chvíli, kdy ho upoutalo ticho, jenž se rozhostilo všude okolo. Nikdo z otrhanců čekajících na prohledání se ani nepohnul. Všichni jen upřeně hleděli do jeho očí.

V tu chvíli světla na stěnách pohasla a celá Kaple se ponořila do temnoty.

 

xxx

 

„Ani hnout," zazněl drsný hlas z černé helmy a jeden z vojáků, kteří strážili dveře z nichž právě vyšly, posvítil oběma dívkám do očí.

Azzio byl na chvíli natolik překvapený, že ze sebe nedokázal vypravit jediné slovo. Jeho mysl byla zatemněna obavami, hrůzou z toho, co se dělo za branami Kaple, z bezejmenného rozběsněného davu, který zničil osadu. Před očima mu běžely tváře desítek lidí, které znal a kteří byli nyní nejspíše mrtví, zabiti tou nepochopitelnou nenávistí, která se přiřítila spolu s bouří.

A ještě ke všemu měl najít tu dívku Eliss a předvést ji před Velekněze. Netušil proč. Nikdy s ní nebyly žádné problémy. Neprojevovala sice přílišnou náboženskou horlivost, ale přesto pravidelně docházela na obřady a chovala se jak se sluší a patří. Tak milé děvče - a tak nešťastné. Ztráta rodičů, potrat... Azzio o ní věděl vše - jedinému jemu byla ochotná se svěřit. A o to víc se o ni nyní obával. Polohlasně se za ni modlil k nebesům. Z celého srdce doufal, že se v pořádku dostala z osady. Jen velice málo jejích obyvatel se předtím, než přišel Veleknězův příkaz k uzavřením hradeb, dokázalo zachránit.

A teď stála proti němu. Prostě se vynořila ze dveří vedoucích do zapovězené části Kaple. Téměř se té náhodě zdráhal uvěřit.

„Nechte je být, vojáku," pronesl tiše, jakmile se vzpamatoval a pohlédl na obrněnce. „Sklopte svoje zbraně. Toto dítě znám."

Když Ochránci poslechli, přikročil k oběma dívkám a zkoumavě si je prohlédl.

„Děvče, co jste dělaly v Zapovězených komnatách?" pronesl šeptem, s posvátnou bázní v hlase.

„Otče...“ vypravila ze sebe Eliss s úlevou místo odpovědi, „Otče, co se to venku děje?"

Několik dlouhých vteřin jí hleděl do očí a snažil se v nich číst. Pak jen zakroutil hlavou.

„To bude v pořádku, Eliss..." položil ruku na její rameno a pohladil po tváři Nell, která byla mrtvolně bledá. Z jejich výrazů si mnohé domyslel - musely být v strašlivém šoku. Neměl tušení, jak se dostaly dovnitř, ale teď na tom nezáleželo. „Všechno bude v pořádku. Jak jste se zachránily nám povíte později. Teď musíme -"

Za Azziovými zády jeden z vojáků přijal hlášení z vysílačky. Chvíli poslouchal nezřetelné výkřiky linoucí se z reprudktoru. Pak začal rychle a naléhavě odpovídat.

„Teď musíme vykonat něco mnohem důležitějšího," dokončil větu a pohlédl znovu na dívky.

„Důležitějšího?" vydechla zmateně Eliss.

„Velekněz pro tebe poslal, děvče. Mám příkaz odvést tě do věže."

V jejích očích se naráz vystřídalo několik emocí. Šok,  zmatení, obava. Voják za Azziovými zády mezitím dál cosi napjatým hlasem promlouval do šumějící vysílačky.

„Proč mě? Proč... proč by Velekněz chtěl mě?" dožadovala se.

„Nemám tušení, dítě," odpověděl Azzio a otočil se. „Ale musí to být. Okamžitě."

„Jak to myslíte, všichni?" téměř vykřikl obrněnec. „Ano.... Ano, rozumím. Už jsme na cestě."

„Co se děje, vojáku?" zeptal se Azzio.

„Musíme vás opustit, otče. Musíme ke vchodové bráně."

„ ‚My‘?"

„Všichni Ochránci, otče. Ti... ti co zbyli." Hlas za hledím černé helmy se odmlčel. Azzio na něj nevěřícně pohlédl.

„Odvedete je k Veleknězi bez našeho doprovodu?" zeptal se voják.

„Ano... jistě, dítě. Vždyť jsme uvnitř Kaple, nepotřebuji přece doprovod. Zde se není čeho bát... ano?"

Voják mlčel. Pak se poklonil, otočil se a uzamkl dveře, které doteď strážil, a pokynul svému druhovi. Odklusali směrem tam, kde se v dáli v šeru tyčila vchodová vrata.

Není se tu čeho bát. Azzio sledoval obrněncova záda, jak se vzdalují síní.

Najednou si uvědomil, jak moc se ochladilo. Elektrické lampy byly dušeny jakýmsi přízračným oparem, který sestupoval z temnoty stěn. Tváře utečenců již nehleděly do země, ale na něj. Už nebyly plné pokory a úcty - čišela z nich němá hrozba. Hlasy byly tiché a výhrůžné... Něco se dělo. Něco -

„Eliss, co mám dělat?“ vytrhl ho ze zamyšlení hlas té drobné dívky. „Proč musíš k Veleknězi?"

„Otče Azzio," zeptala se ho Eliss tiše. „Mohu ji vzít s sebou? Nemá tu nikoho... "

„S-samozřejmě, dítě," odvětil Azzio, když se konečně vzpamatoval. Rychle ze sebe setřásl tíživé myšlenky a v duchu si vynadal. Druhý pohled okolo mu prozradil, že se mu to samozřejmě celé jen zdálo. Zástupy otrhanců dál proudily okolo a kněží mezi nimi procházeli bez přerušení, pronášeje slova naděje a útěchy. „Ale teď si pospěšme. Velekněz již čeká."

Ochránci někam zmizeli, bleskla mu hlavou osamocená myšlenka.

Bez dalšího přemýšlení vyrazil vpřed a vedl je k výtahu vedoucímu do nejvyšších pater.

Než však vůbec stačil projít síní, elektrické hučení utichlo - a Kaple zčernala.

 

Kapitola 5

---