Kaple - Kapitola 5

Pokračování příběhu ze zničeného světa, kde náboženská organizace Kaple vládne neomezenou mocí. Návrat ztraceného poutníka však vše změní...

 

KAPITOLA PÁTÁ

 

Není zde nic. Jen ticho.

Jen jít... jít vpřed - a dál? Nic.

Věřil jsem vůbec někdy něčemu z toho, co nás učili? Věřil jsem, že to, co na tomhle světě děláme, má smysl?

Nevím. Nevzpomínám si. Vzpomínky se staly mlhou uvnitř mysli a život najednou jako by vůbec neexistoval. Není nic. Nejsem ani já, protože nikdo nebude vědět, kam mě má cesta zavedla.

Věřil jsem v Lyzium. Svou cestu jsem viděl před sebou, zářící, vyrytou v temnotě, jedinou jistotu v moři neurčita.

V co mám věřit teď?

Všichni hledáme smysl života. Já jsem doufal, že ho najdu v pustině... a teď jsem překvapen, že v pustině nic není. Přál jsem si jen... aby alespoň něco dávalo smysl. Abych aspoň teď, na konci mé cesty, pochopil, proč jsem vlastně došel až sem.

 

xxx

 

Mohutné portály dvojitých dveří Kaple stály zahalené nocí. Dřevěné, vedoucí do vnitřní části Eldar, byly již bezpečně zavřené a uzamčené. Před nimi se ve vstupní síni nervózně tísnilo několik desítek Ochránců a společně sledovali temnotu panující za těmi vnějšími, vyrobenými z tmavě šedé oceli - a stále ještě otevřenými.

Vstupní brána zela dokořán a za ní se líně převalovala němá temnota. Plynové lampy v rukou vojáků vydávaly jediné světlo široko daleko, a to nemělo sebemenší šanci narušit tu hustou černou hmotu venku. Měsíc nebylo vidět, bouře odezněla, déšť ustával. Reflektory na hradbách byly vypnuté.

„Co se to tam sakra stalo?" zavrčel Ordeit do vysílačky. Tyčil se uprostřed hloučku vojáků stojících nejblíže výstupu na nádvoří.

„V celé Kapli vypadla elektřina, pane," ozval se z vysílačky hlas důstojníka, který uvnitř převzal velení. „Už jsem poslal pár mužů, aby... "

A v tu chvíli cosi uvnitř budovy opět ožilo. Sotva slyšitelné dunění elektrického napětí zaznělo nanovo a lampy na stěnách se pozvolna rozzářily pronikavým světlem. Během okamžiku se vše vrátilo do normálu, jako by se vůbec nic nestalo.

Jen venku dál panovala neproniknutelná tma.

Ordeit zaklel a pozvedl vysílačku. „Okamžitě zjistěte, kdo to udělal. Jestli proud zase vypadne až budeme venku, tak vás všechny ztáhnu z kůže," procedil do sluchátka a ukončil spojení. Pak se otočil na vojáka, který stál u ovládacího pultu. „Zavřít portál. Okamžitě."

Ocelová vrata se dala do pohybu a s dunivým skřípěním zapadla. Ordeit je zamračeně sledoval, jako by se chtěl ujistit, že v nich skutečně není jediná škvíra kudy by se dalo proniknout dovnitř.

„Teď by museli mít zatracený křídla, aby se tam dostali," ozvalo se z helmy vojáka, který stál po jeho boku.

Ordeit na něj ostře pohlédl a řekl: „Budou si přát mít ty křídla a uletět sakra daleko, než s nima skončíme," pak zvedl hlas i k ostatním. „Kdokoliv je za to, co se dneska v noci děje, zodpovědnej, tak si to vylíže i s úrokama! Chci zpátky svoje hradby do deseti minut. Máte svoje rozkazy! Jde se na věc, chlapi!"

Vojáci zahučeli nadšením a vzápětí se za ním vrhli do malých postranních dvířek, které nyní sloužily jako jediný východ z Kaple. Když poslední obrněnec vyběhl ven, zabouchly se i ony.

Eldar byla neprodyšně uzavřena.

Ve společnosti šesti Ochránců klusal Ordeit směrem k hlavní bráně. Spěšně procházeli po rozbahněném nádvoří a jejich lampy vrhaly bledou záři na opuštěné stany a vyhaslá ohniště. Nikde se nic nepohnulo, všude panoval nepřirozený klid. Dokonce i za hradbami byla jen tma a ticho.

„Proč nejsou slyšet?" zašeptal voják po jeho levici. „Jindy řvou celou noc. Proč-"

„Ticho," přerušil ho Ordeit ostře a trhnutím se otočil zpět ke Kapli.

Až sem se nesly nové výstřely, znějící zpoza portálových dveří.

„Hlášení!" zařval do vysílačky.

Dlouho nikdo neodpověděl. A pak zazněl ten hlas.

„Je mi líto, kapitáne," tichý a  rozvážný, melodický, ale přesto ostrý a praskavý. Zdálo se, jako by ani nevycházel z lidského hrdla. „Vaši lidé zde v Kapli vám už neodpoví."

V ten moment se reflektory na hradbách rozžehly a celé nádvoří osvítila pronikavá halogenová záře, která odhalila skupinky vojáků ztuhlých na půli cesty k hradbám. Vojáků, kteří si nyní s výkřiky plnými překvapení a šoku zakrývali oči před tou nečekanou světelnou smrští.

„Co jsi sakra zač!" zařval Ordeit do vysílačky a pokoušel se prohlédnout skrz bílou stěnu, která mu tančila před očima. Jen matně si uvědomoval, že obranné obvody na hradbách jeden za druhým ožívají.

„Obávám se, že to už se nedozvíte, kapitáne," odvětil hlas ve vysílačce. Kdyby nebyl naplněn tím nekonečným smutkem, který jeho slovům propůjčoval zvláštní dojem upřímnosti, musel by se zdát výsměšný a plný ironie. Ve skutečnosti se vůbec nedalo určit, jaká emoce ho naplňuje. „Vaše role musí skončit dřív, než bude vše odhaleno..."

Automatické zbraně na opevnění se otočily se směrem do nádvoří.

„Když jsem restartoval počítač Kaple, přidal jsem do něj několik vlastních úprav."

Hlavně se začaly s chrastěním roztáčet.

„Obranné systémy nyní považují za nepřítele každého, kdo drží zbraň."

Ordeitův zrak se konečně vyjasnil natolik, aby mohl pohlédnout vzhůru. Už se však ani nepokoušel skrýt. Jediné, co spatřil, byla blížící se náruč smrti.

Stačil jen spustit pušku, zavřít oči a hrdě se napřímit.

Obranné střílny pálily přesně půl minuty. Poté se kouřící a rozžhavené doruda zastavily. Systémy několikrát zkontrolovaly, že všechny cíle na nádvoří jsou mrtvé. Pak se hlavně otočily zpět předepsaným směrem - čelem k pustině.

Pustině poseté stovkami lidských těl.

 

xxx

 

Panika, jež propukla když světla uvnitř hlavní síně zhasla, neutichla ani poté, co proud opět naskočil. Uprchlíci se dál snažili dostat tam, kde byli před výpadkem, či najít blízké, které během všeobecného chaosu ztratili. Jejich hemžení připomínalo napadené mraveniště, pouze bez špetky organizace.

„Zachovejte klid!" pokoušel se překřičet dav bratr Azzio. „Světla už svítí, není důvod k panice!"

Nikdo ho však neslyšel. Byl téměř zázrak, že Eliss a Jenn zůstaly pohromadě. Dívky se celou tu dobu křečovitě svíraly za ruce, mnohokrát se však stalo, že do nich někdo ve tmě vrazil či přes ně přepadl a ony se navzájem ztratily. Když se však světla po několika minutách hrůzy rozsvítila, ke svému překvapení zjistily, že stojí téměř vedle sebe.

„Musíme k výtahu!" zakřičel na ně Azzio, popadl je a pokoušel se pokračovat směrem k přední části haly. „Musíme k-"

A pak, bez jakéhokoliv varování, se k nim vrhl jeden z otrhanců, popadl Jenn pod krkem a přitiskl jí na kůži cosi kovového. Dav okolo nich ztuhl a okamžitě se rozestoupil.

„Pusť jí!" zařval hubený muž na Eliss, která jen nedobrovolně a s hrůzou v očích uvolnila své sevření na Jennině ruce. Dívka vykřikla, muž jí však zakryl ústa a přitiskl předmět ještě těsněji ke krku. Byla to pistole.

„Mám zbraň!" zavřeštěl a v obličeji se mu zračil strach smísený s šílenstvím. „Mám zbraň, ale nedovolim vám, abyste mě kvůli ní vyhodili ven!"

Jenn se bezmocně zmítala v jeho sevření.

„Copak není jiná cesta, dítě?" promluvil Azzio a vystoupil zpoza Eliss. „Copak je nějaký důvod k tomuto? Stačilo jen promluvit s mnichy a zbraň jim svěřit-"

„To tak! Přijít vo ni, to určitě! Copak nevíte, jaký to tam venku je... ?! Copak nevíte...  - ne, nevíte! Samozřejmě, že nevíte. Já se nenechám vyhodit ven, ne po tom, čim jsem prošel! Moji zbraň mi nikdo neveme, slyšíte?!"

Dav ucouvl.

„Prosím, dítě, uklidni se," řekl Azzio a přistoupil o krok blíž, prázdné ruce nastavené dlaněmi vzhůru. „Nikdo tě nechce vyhodit."

„Už ani krok - ani krok, nebo ji vodprásknu!"

Dav šuměl překvapením a nenávistí.

„Vemte mu to někdo," ozval se tlumený výkřik. „Vždyť nás tu postřílí."

„Ale vždyť má pravdu!"

„Nech jí bejt, ty parchante!" vykřikla Eliss. „Proč jí?!"

 „Kde jsou vojáci?" zaznělo zleva.

Zpoza oken přicházel rachot zbraní.

„Držte huby! Držte všichni huby!" řval šílenec a sevřel Jenn ještě pevněji, až se začala dusit. „Chci jen, abyste mi všichni dali pokoj!"

Jak couval ke stěně, dav se za jeho zády rozestupoval.

A pak se v shromáždění udělala mezera a než se šílenec vůbec stačil otočit tím směrem, zarachotila střelba z pušky.

 

xxx

 

„Jen se mi to zdá. Celé se mi to jen zdá!" zuřil sám pro sebe Grigo a hrubě odstrkoval stranou každého, kdo se mu připletl do cesty. Výpadek elektřiny. Zmizení Ordeita a jeho vojáků. Panika všude okolo.

„Ticho!" zařval ze všech sil,  i jeho hromový hlas však zanikl v davu. Podařilo se mu jen vyděsit několik nejbližších otrhanců, kteří vzápětí vzali nohy na ramena.

S nadávkami a nenávistnými pohledy se rudému knězi konečně podařilo nalézt v davu jednoho ze zbylých vojáků. Jen tak tam nerozhodně stál a svíral pušku, jako by nevěděl, jestli má začít střílet nebo se vzdát.

„Kde jsou ostatní Ochránci?" zařval drsně, když k němu přistoupil.

„Já - já nevím," odvětil voják překapeně. „Velení se odmlčelo, otče!"

„Chci, aby mi už někdo dal odpověd, co se to děje!"

„Já-"

„Mlč! Mlč a pojď se mnou."

Grigo se otočil na patě a vyrazil k hlavnímu pódiu. Původně na něj chtěl vystoupit a použít megafon, cosi však upoutalo jeho pozornost. Nedaleko od nich se utvořil hlouček lidí, v jehož středu kdosi šíleně vykřikoval.

„To už přestává všechno!" zaburácel, když poznal, co se děje. Nějaký šílenec tam vytáhl zbraň. S obrněncem v patách vyrazil bez váhání tím směrem. Mohl si teď už muže lépe prohlédnout  a spatřil i dívku, kterou svíral před sebou a tiskl jí zbraň ke krku. Jeho mysl však byla příliš zatemněná hněvem, než aby mu na čemkoliv z toho záleželo.

Došel od nich na deset metrů a rozkázal: „Střílej!"

„Otče?" ozvalo se z helmy.

„Neslyšíš, co povídám?! Střílej."

„Ale ta dívka... "

„Můžu se postarat o to, abys shořel na hranici! STŘÍLEJ!"

Teprve teď zvedl voják pušku a aniž by vůbec počkal, až se poděšený dav rozestoupí, zmáčkl spoušť. Série záblesků ozářila knězovu zuřící tvář. Ohromující hluk se zařízl do kakofonie  hlasů a konečně je všechny umlčel.

Když střelba dozněla, nikdo již nepromluvil.

„Toto je varování!" zařval Grigo a jeho hlas se ozvěnou rozlehl halou, tentokrát už nikým nepřerušen. „Kdokoliv poruší pravidla, dopadne stejně! Každý, bez výjimky-"

Srdcervoucí ženský výkřik ho nenechal domluvit. Výkřik plný šoku a utrpení. Z davu se vyřítila mladá žena a padla na podlahu v místě, kde se rozlévala velká kaluž krve. Vedle mrtvého těla šílence tam v křečích umírala drobná plavovlasá dívka.

 

xxx

 

Měla to celé před očima jako nějaký groteskně zpomalený film. To, jak šílenec popadl Jenn a tiskl jí pistoli ke krku. Jak voják spustil střelbu a na dívčině těle se objevily ty strašlivé krvavé rány. Jak lapala po dechu a snažila se jí ještě cosi říct, těsně před tím, než pozvolna znehybněla.

Stále ji svírala v náručí. Drobnou, nehybnou. Ležela v kaluži její krve a vydávala ze sebe tiché vzlyky plné zoufalství.

„Kdo je to?" jako skrz hustý závoj mlhy k ní přišel ten nenáviděný hlas. „Co je to za dívku, bratře?"

„Jennifer... Jenn,“ zašeptal Azzio, který se slzami v očích krčil za jejími zády. „Dívka z osady."

„Ne ona!" odsekl Grigo. „Vzpamatuj se! Ta druhá! Je to Eliss, pro kterou Velekněz vzkázal?"

„Ano... - je to ona," vykoktal Azzio a teprve v tu chvíli si uvědomil, s kým vlastně mluví.

„No? Tak na co čekáš? Okamžitě ji odveď do věže. Vojáku, zabav tu pistoli!"

„Rozkaz, otče."

V tu chvíli Eliss nepřemýšlela o tom, co dělá. Vyskočila po zbrani, kterou mrtvý šílenec stále ještě svíral v ruce a pokusila se mu ji vytrhnout. Bylo jí jedno, že ji určitě zabijí, na mysli měla jen tu jednu jedinou věc - umlčet hlas, který způsobil Jenninu smrt.

A byla by to určitě i udělala, kdyby neztratila cenné vteřiny, jak se pokoušela rozevřít mrtvolně ztuhlé prsty. Když pak konečně namířila na kněze, jediné, co před sebou spatřila, byla rychle se blížící pažba vojákovy zbraně.

Rána dopadla drtivě a srazila ji na zem. Svět jí před očima opět zmizel.

Trvalo dlouhou chvíli, než nabyla vědomí a ani pak nebyla schopna pořádně se pohnout.

„Je mi to líto, dítě, tak strašlivě líto," zaslechla nad sebou Azziův hlas, ale bylo jí to jedno. Na ničem už nezáleželo. Odstrčila jeho ruce a sama se posadila. Připadalo jí, jako by na ní ležela váha celé Kaple.

A do toho všeho zaslechla tenký hlásek přicházející z temného výklenku sotva pár metrů od ní.

 

„Kousíček po kousku

blíží se noc

Krůček po krůčku,

už nezbývá moc... "

 

Malá holčička si hrála v prachu s několika otrhanými hadříky místo hraček. Když zachytila Elissin překvapený pohled, usmála se a pokračovala.

 

„Kousíček po kousku

už končí náš den,

krůček po krůčku

blíží se sen... "

 

Zíraly na sebe, dívka nevinně, Eliss vyděšeně.

„Kdo - kdo tě to naučil... ?" formovala Eliss s obtížemi jednotlivá slova.

Děvčátko chvíli váhalo, a pak zpěvavě odpovědělo: „Moc hodný pán. Ostatním se nelíbil, ale oni se zase prali a křičeli a stříleli na sebe - a to se nelíbilo mně. Mně se víc líbil ten pán. A naučil mě tuhle říkanku... A taky řekl, že  jim zbraně nepomůžou. Že jim nic nepomůže."

„Kdy- kde to bylo... ? Kde jsi ho viděla?"

„No...," zašeptalo děvčátko, „... přeci v Lorenn."

Hlava se jí zatočila.

„Zvedni ji!" ozval se odněkud Grigo. „A ať už jste na cestě!"

„Kousíček po kousku... "

Popadly ji vojákovy ruce. Svět znovu zčernal.

„Opatrně," šeptal Azzio.

Šum lidí. Cizí, nepřátelské tváře. Vojákova helma, a pak rána, jak ji složil na podlahu výtahu. Teprve když dvířka zarachotila a ona, Azzio a voják se v malé kabince vydali vstříc věži, podařilo se jí opět nabýt vědomí.

„Jsi v pořádku, Eliss?" sklonil se nad ní mnich s obavou a lítostí v hlase.

Neodpověděla. Jen seděla na podlaze a bezvýrazně na něj upírala oči. Pouhý pohled na ni ho děsil. Byla mrtvolně bledá, celá umazaná od krve.

Co to pro lásku nebes udělali?

O pár chvil později dorazili do posledního patra, provlekli ji vstupním sálem až k honosným dveřím a bez zaklepání otevřeli.

Uvnitř byly dvě postavy a hleděly na ně. Velekněz ve svém modrém rouchu. A vedle něj, napůl ukrytý ve stínech, vysoký muž v tmavém kabátu.

 

Kapitola 6 - dokončení

---