Kaple - Kapitola 6 & Dokončení

KAPITOLA ŠESTÁ

Všechno se změnilo. Najednou... bylo vše jasné.

Nevím, jak jsem se sem dostal, ani kdo se o mě postaral. Vlastně už se nad tím ani nechci zamýšlet.

Je mi však jasné, že mi byla darována pravda. Že jsem získal, o co jsem celou dobu žádal a nesmím to promarnit. Že nyní mohu konečně přijmout to, čím jsem vždy byl.

A splnit, co mi bylo předurčeno.

Toto je poslední záznam. Zbytek, drahá Eliss... pochopíš sama.

xxx

Velekněz seděl ve svém rozložitém otáčecím křesle a přemítal. Oči měl zavřené, na tváři hluboké vrásky. Viděl vše. Celou noc sledoval očima kamer, jak chaos pozvolna pohlcuje Kapli. Modře blikající obrazovky za jeho zády mu nedaly ujít nic z toho, co se jako požár šířilo všude okolo. Viděl zničení osady, výpadek elektřiny, mrtvá těla obrněnců, sledoval masakr za hradbami i smrt té dívky uvnitř hlavní síně.

Zpočátku se pokoušel vzdorovat. Vysílal rozkazy, plánoval, bojoval zpět. Nyní už jen seděl a čekal. Stalo se to všechno příliš rychle.

Přišlo mu zvláštní, že jediné, co po celou tu dobu cítil, byl hluboký klid. Vše se mu zhroutilo pod rukama a on se vzdal bez skutečného boje - ale ani to ho již nezneklidňovalo. Věděl dobře, co musí přijít, a byl odhodlán tomu čelit.

Zazněl syčivý zvuk a dveře do místnosti se otevřely. Na prahu stál obrněnec s puškou v ruce.

„Poslouchám," zavrčel Velekněz.

„To je dobře, otče."

Voják se zhroutil na podlahu a zůstal nehybně ležet.

„Jsem zpět... "

Za ním, uprostřed potemnělé chodby, stála vysoká postava. Stíny jako by se shromáždily okolo ní a obklopily ji černým hávem. Překročila mrtvolu a pomalu vešla dovnitř.

„Očekával jsem tě, synu," řekl Velekněz a jako by ho příchozí vůbec nezajímal, otočil se v křesle zády k němu. Oči měl opět zavřené.

„Hloupost... ," usmál se on svým chladným úsměvem. „Nemyslím, že bys kdy tušil, že se vrátím. Všechno bylo až moc snadné."

Bez zaváhání kráčel směrem k Veleknězově stolu. Byl už v půli místnosti, když se zničehonic zastavil, náhle téměř přemožen čímsi neviditelným, co se na něj valilo ze všech stran. Chvíli jen hleděl na kus nábytku, který stál u stěny - pak přistoupil blíž. Jeho ruce putovaly na opěradlo starého dřevěného křesla.

„Vzpomínky," vydechl konečně. „Tolik vzpomínek... Pamatuješ, otče?"

Prsty přejel po jemném čalounění, duchem nepřítomen. Velekněz se na něj ani teď neotočil, vypadal téměř, jako by spal. Po chvíli však promluvil: „Vždycky jsi v něm sedával," zašeptal, „- a poslouchal, co jsem tě učil. Tentkrát... tenkrát jsem myslel, že z tebe vychovám svého nástupce."

Alexův smích chřestil potemnělou místností.

„Pokračuj - prosím... "

„Vždycky na tobě bylo něco jiného. Něco zvláštního... Tvá matka-"

„Pravdu,“ přerušil ho on. „Tentokrát mi řekni jen pravdu."

„Tvá matka nebyla nikdy nalezena," pokračoval Velekněz unaveně. „Objevil ses během největší srpnové bouře před branami Kaple a nikdo tě nechtěl. Jen já... "

„Říkali, že jsem se narodil za bouře... byl jsem na to tak hrdý," pousmál se a zakroutil hlavou. „Bouře... pořád jen bouře. Táhne se za mnou, pořád, všude- ať už jdu kamkoliv, vždycky přijde." Odmlčel se a obrátil pohled zpět na starce: „Co dál, otče? Jak to bylo dál?"

Velekněz se otřásl. Dokázal poznat šílenství, když ho uslyšel. V jeho hlase znělo něco strašlivého.

„Miloval jsi všechna kázání. Miloval jsi příběhy v nich, příběhy, které jsme učili, aby lidé pochopili, co znamená dobrota. Co znamená čistota duše," zhluboka se nadechl a přiložil si prsty na spánky. „Nejraději ze všeho jsi měl ty, které slibovaly spásu, které prorokovaly naši záchranu."

„Lyzium... " zasyčel tiše.

„Lyzium," zopakoval Velekněz a zvedl hlavu. „Synu. Co se s tebou stalo? Došel jsi až na konec? Našel jsi to, co jsi hledal?"

Postava se otočila a probodla modře oděného muže očima.

„Na konec?" pronesl pozvolna. „Co ty můžeš vědět o konci, otče?" A pak znovu kráčel pomalým krokem ke stolu. „ Co můžeš vědět ty, který jen kázal, ale nikdy se sám nepokusil - nikdy sám nepoznal?"

Velekněz neodpověděl.

„Byl jsem sám, otče." A znovu se ten hlas změnil, tentokrát v něm byl smutek. „Stranili se mě,všichni v Eldar – oni mě nenáviděli! Věděli, že jsem jiný, věděl jsem to i já, ale stále jsem se pokoušel to změnit. Doufal jsem, že nakonec, až budu pro ostatní dostatečně dobrý, že mě přijmou. Slepě jsem odmítal pravdu, nechtěl jsem si připustit, že k tomu nikdy nedojde. Nechtěl jsem se ani zamýšlet nad tím, co bylo skutečně důležité. Nad  tím CO vlastně bylo to, co ze mě cítili."

Ticho.

„Až teprve na konci jsem pochopil. Až teprve když mi nezbylo vůbec nic, jsem si uvědomil... že se mě báli. Necítili odpor - cítili hrůzu! Ještě si to neuvědomovali, ale někde hluboko uvnitř svých srdcí ve mně viděli vlastní zkázu."

Došel až k Veleknězově křeslu a tam se zastavil.

„Cítil jsi to i ty, otče. Jako já sám ses to snažil změnit, ale bylo to nemožné. A tak, když jsi mou záchranu shledal beznadějnou, rozhodl ses mě konečně zbavit. Sám jsem si o to říkal. Nikdy jsem se nespokojil jen s nadějí, chtěl jsem tu spásu třímat v rukou, být ten, kdo ji nalezne a všechny nás zachrání. Ne pro sebe - vůbec mi nešlo o nějakou vaši „očistu světa". Snil jsem jen, že když se mi to povede, budou mě konečně všichni milovat."

Trpce si povzdechl.

„Lyzium... Ztracená Kaple. Kaple, kde se nalézá klíč k naší záchraně. Kdesi daleko, daleko na Východě... Lži. Lyzium, jak jsem ho našel, byla jen hromada rozvalin, spálená a rozmetaná na kusy - nejspíš někým, kdo se cítil stejně jako já. Kdo si připadal podveden, když pochopil, že vaše kázání jsou jen hromadou výmyslů!"

„Museli jsme dát lidem naději! Museli jsem jim dát něco, na co se mohli upnout-"

„Mlč!" jeho hromový hlas vyrazil vpřed jako hurikán a zatlačil Veleknězova slova zpět do úst. Když pak pozvolna odumřel v ozvěně, zbyl jen vznášející se prach a všudypřítomné ticho. „Nejdřív jsem necítil nic. Pohltila mě beznaděj...  ale jinak nic. Prostě jsem jen šel dál. Stále vpřed. Chtěl jsem jít, dokud nepadnu, a pak umřít s vědomím, že jsem bojoval až do konce."

Opřel se o stůl a zasmál se.

„Ale ani to nedopadlo, jak jsem chtěl. Uplynul den. Týden. Měsíc... ztratil jsem se v prázdnotě, v pustině mé mysli. Zdálo se to celé jako sen, ze kterého se nemůžu probudit, ale přitom jsem bezpečně věděl, že pořád žiju.

Doteď nevím, co se mi to v Lyziu přihodilo. Nakonec jsem ale přeci jen našel svůj smysl. Na své cestě jsem se neztratil. Kráčel jsem celou dobu přesně tam, kam jsem se měl dostat."

„Byl jsi spasen, synu," vydechl Velekněz.

„Ne," zašeptal on. „Když jsem přeci jen padl, nebylo to proto, že bych už neměl sílu. Síla a energie se pro mě staly něčím neskutečným, už se mě to netýkalo.  Byl bych šel dál, ale už jsem prostě nechtěl bojovat. Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí, když jsem se pak ale probral... byl jsem uvnitř Kaple."

Velekněz ztuhnul.

„Byl jsem ošetřen, v čistém oblečení, uložen na lůžku uprostřed hlavní síně. Nikdy jsem nenašel toho, kdo se o mě postaral. Ta Kaple byla opuštěná. Hledal jsem dlouho, hodiny, dny - až jsem se konečně dostal do místnosti zavřené za rudými ocelovými dveřmi."

Starcovy oči se konečně otevřely.

 „Ty víš, co se skrývá za těmi dveřmi, že otče? Sám jsi odtamtud přišel. A já tam objevil pravdu. Pravdu, kterou nyní všem hodlám ukázat."

Naprosto nečekaně, s dlouho potlačovaným výkřikem hrůzy a nenávisti se Velekněz otočil v křesle, namířil zbraň, kterou celou dobu svíral v dlani, a vystřelil. Rána za ranou, všechny se zarývaly do Alexova těla.

Když vše ustalo, stál tam dál, nepohnut, na tváři úsměv. Z jeho těla se kouřilo, hruď měl posetou ranami. A přesto vypadal, jako by se vůbec nic nestalo.

„Pravdu... a něco víc," pokračoval naprosto nevzrušen. „Naučil jsem se i to, jak ovládnout hlavní počítač. Jak dostat data, která potřebuji. A také... jednu nesmírně zajímavou nahrávku... " jeho hlas byl nyní ostrý, zasekával se do ticha jako čepel břitvy. „Předpokládám, že už chápeš, co znamenal ten výpadek."

Velekněz se zhroutil zpět do křesla, nespochen pochopit, co se to děje. Chvíli jen lapal po dechu a sledoval Alexovu hruď provrtanou kulkami. A pak jako by ho veškerá síla opustila. Celý se propadl sám do sebe, pistole mu vypadla z ruky.

„Kolik máme času?" zašeptal jen a jeho hlas byl nyní slabý a bezmocný.

„Detonace se už odpočítává... Nemá smysl pokoušet se to zastavit, otče."

„Zabiješ mě?"

„Ne... ne, chci abys všechno dobře viděl."

Ticho.

„Dítě... Proč jsi to musel udělat? Copak nevíš, jak dlouho jsme vše budovali? Kolik jsme toho museli pro náš cíl obětovat... ?"

„Vím to přesně, otče. Ale teď už ticho... ," přiložil si Alex prst k ústům a pravou ruku zvedl do vzduchu. Ztuhle tam stál a vyčkával. Velekněz ho dokázal jen vytřeštěně pozorovat. Tváří v tvář nemožnému z něj najednou zbyla jen zcvrklá troska schoulená v nepatřičně majestátním křesle.

Zazněl zvuk blížícího se výtahu a vzápětí se dveře na druhém konci místnosti otevřely. Uvnitř stály tři nezřetelné postavy.

„Právě včas," usmál se Alex. „Představení může začít."

S těmi slovy světla podruhé té noci pohasla. Televizní obrazovky uvnitř Kaple zazářily bílou září - a na nich se objevila jediná obrovská tvář.

xxx

„Uvnitř každého z nás existuje monstrum. Monstrum, jenž bez řádného vedení ovládne mysl."

Mocný stařecký hlas naplnil Veleknězovu komnatu. Naplnil hlavní síň plnou otrhanců. Naplnil ztichlé nádvoří a dolehl až k uším chladných těl ležících pod hradbami. Jeho tvář na ně pevně a hrozivě shlížela ze své nadpozemské výše. Tvář, jež byla ztělesněním síly, ztělesněním nezlomné energie, nekonečné pravdy.

„Toto monstrum je příčinou zla, které sužuje svět. Zla, proti němuž jsme my, bratři a sestry, odnepaměti bojovali. Zla, jenž se nám nikdy nepovedlo vymýtit, protože křivdu a nenávist nelze porazit. Přesto - anebo právě proto - jsme ve své snaze nikdy nepolevili."

Starcův obličej byl vrásčitý, jeho modré oči však zářily spalujícím ohněm.

„Ať jsme však bojovali jakkoliv hrdinně, nepodařilo se nám odvrátit katastrofu. Náš svět... zachvátilo šílenství. Šílenství svobody, šílenství nevázanosti - nezodpovědnosti a chaosu. Lidé ztratili zábrany a pod falešnou záminkou tolerance se rozhodli ospravedlňovat špatné, povolit zkažené. V záchvatu posedlosti se odvrátili od naší Kaple.

A pak zašli ještě dál - veškerou vinu svedli na nás. Kaple se stala terčem vší nenávisti. Stejně jako na samém začátku naší existence, museli jsem se schovávat, bát se o své životy, utíkat před hrůzami monstra, které zuřilo po celém světě."

Muž se odmlčel a v jeho očích se mihlo cosi, co připomínalo smutek. Když však promluvil, odhodlání v jeho hlase bylo ještě silnější.

„To, co se chystáme provést, je jediná možnost, jak monstrum zastavit. Jediná možnost, jak přivést lidi zpět do naší náruče a dát jim pochopit, co znamená dobro - ukázat, jak se vyvarovat zla. Je to těžké rozhodnutí a leží zcela na mých bedrech. Již však není možné ho zastavit."

Velekněz ve svém křesle sevřel ruce v pěst a zaťal nehty do vlastního masa. Alex, tyčící se nad ním, se klidně pousmál. Eliss zadržla dech a davem v síni projel šum. A stařec na obrazovkách pokračoval:

„Píše se 24. prosince roku 2049. Mé jméno je John Nicolas, vůdce Kaple a opatrovník svaté Pravdy. Nacházím se v podzemním komplexu Lyzium. Přesně o půlnoci spustíme jaderný útok, který zničí všechna velká města po celé planetě. Radioaktivní oblaka zahalí nebe na dobu, kterou si netroufáme odhadovat. Až pomine největší nebezpečí, první z našich kněží vyrazí k povrchu a vybudují nové Kaple, jež se stanou nadějí všem přeživším. Všichni k nám budou putovat zdaleka a my budeme opět nerušeně učit Pravdu a otevírat oči nevědomým. My mezitím budeme bezpečně spát v krytech pod každou z Kaplí a čekat, až nadejde náš čas.

Tento záznam zachovávám pro další generace jako důkaz o svých činech. Monstrum musí být zničeno. A toto je jediný způsob. Až bude naše nadvláda zajištěna, vrátím se já a moji nejbližší z dlouhého spánku... a společně vytvoříme ráj na zemi.

Do té doby se budeme modlit za svět, který musíme uvrhnout v očistec."

Ještě chvíli shlížel z obrazovky, mocný vůdce, který právě odhalil svoji skvělou vizi. Poté obraz pohasl a nastala temnota.

Temnota, v níž číhalo šílenství. Trvalo jen pár okamžiků, než zazněly první výkřiky. Pak se v srdích diváků probudilo dřímající monstrum.

xxx

Velekněz seděl dál ve svém křesle a upíral oči na obrazovky, kde se před ním odehrávalo podivně zvrácené divadlo. Rozzuřený dav pohltil vřeštícího Griga. Zbylí vojáci zahájili palbu do šíleného změti těl, která je vzápětí zaplavila. Otrhanci ušlapali malou holčičku hrající si s hadříky, a pak se vrhli sami na sebe.

Nic z toho však už neviděl. Po modrém rouchu stékala krev a zornice byly rozšířené. Čepel, kterou si rozřízl hrdlo, mu vypadla z ruky a pronikavě zazvonila na kamenné podlaze.

Ve stejnou chvíli padl voják na zem výtahu. Z krku mu trčel dlouhý nůž. Nestačil ani pozvednout pušku proti blížící se hrozbě.

„Odejdi," zazněl chřestivý hlas. Azzio s šokem v očích vycouval z výtahu a upadl na podlahu komnaty.

Alex se tyčil nad Eliss a hleděl na ni. Pak se pozvolna sklonil.

„Teď konečně víš proč jsem to udělal."

Kaple se chvěla. Odkudsi znělo nezřetelné hučení.

„Alexi... ?" vydechla tiše.

„Mohlo to vlastně být tak strašně jednoduché," zašeptal a pohladil ji třesoucí se rukou po tváři. „Je to skoro až směšné, když pomyslím, že... že, abych zůstal... stačilo jen uvěřit. To bylo to jediné, po čem jsem toužil. Jen jsem chtěl věřit, že mohu být jedním z vás, že mohu mít vaši lásku."

Do očí se mu nalily slzy.

„A ty jsi mi ji mohla dát, kdykoliv, kdekoliv - stačilo by mi i na malou chvíli. Zůstal bych a vše by mohlo být jako dřív... Ale... nic takového nebylo možné."

„Co se to s tebou stalo... ?"

„Pochopil jsem, Eliss. Co jsem zač. Proč jsem tady," odvětil a v očích se mu zablesklo, „Proto jsem byl tak jiný, proto mě nikdo nepřijal. Nikdy jsem nebyl člověkem. Byl jsem poslem, který měl jediný úkol. Zničit to zlo, které ovládlo svět."

Eliss bodlo u srdce. Jeho slova jí ozvěnou zazněla  v uších, jako ortel vynesený nad hlavami jich všech.

Hluboko dole zazněla exploze.

„Nejdříve jsem myslel, že musím zničit Kapli. Jak však jedna za druhou mizely, pochopil jsem, že jde o něco víc. Když zmizeli kněží, chopil se moci dav a vše začalo nanovo. Když byli dosazení vůdci zavražděni, přišli po nich další. A vše bylo stejné. Měl totiž pravdu, Eliss. Ten, co zničil náš svět, měl nakonec ve všem pravdu - zlo je v nás všech. To my jsem jeho příčinou. Ne Kaple, ale my všichni jsme za něj zodpovědní. A já byl poslán, abych vše napravil."

„To ty... ty jsi je všechny zničil," vydechla z posledních sil.

„Ano," sklopil pomalu hlavu a zavřel oči, „Proto jsem ti dal svůj deník. Doufal jsem...  že aspoň teď, na konci všeho, pochopíš."

Nový otřes zaklepal kabinou výtahu. V ten samý moment se Alex rozehnal a udeřil Eliss do zátylku. Její tělo se bezvládně svezlo k podlaze, než však stačilo dopadnout, jemně ji zachytil a zvedl do náručí.

Poté zmáčkl tlačítko na ovladači. Mříž se s kovovým řinčením zasunula.

„Nenechávej mě tady!" vykřikl zoufale Azzio, „Já... já nevěděl!"

„Zemři pro svou víru, mnichu. To je to jediné, co ti zbývá."

Dveře se zasunuly a výtah vyrazil hluboko dolů, tam, kde zuřilo peklo.

EPILOG

„Kousíček po kousku

blíží se noc

Krůček po krůčku,

už nezbývá moc... "

Eliss pozvolna přicházela k vědomí. Do očí ji pálilo slunce a pod zády tlačilo cosi tvrdého.

Jeho hlas zněl pár metrů od ní. Tiše a poklidně recitoval tu důvěrně známou básničku, kterou od něj tolikrát slyšela, když byli ještě dětmi.

„Kousíček po kousku

už končí náš den,

krůček po krůčku

blíží se sen... "

Ležela na holé skále a hleděla na pustou pláň, kterou tak dobře znala. Pouze jediná věc se změnila. Z rozvalin ležících tam, kde stávala Kaple Eldar, se ještě stále kouřilo.

„Co dál, Eliss?" řekl on. Vítr si pohrával s jeho kabátem a čechral vlasy. „Co potom, když naše sny zemřou? Co když zjistíme, že vše, čemu jsme věřili, byla jen lež?"

Neodpověděla. Pouze se slzami v očích sledovala trosky.

Pohlédl na ni a vytáhl pistoli.

„Musíme jít dál. Jen dál... až už nic jiného nezbyde," řekl s námahou, pozvedl zbraň a přiložil si hlaveň ke spánku. „Mám jít dál, Eliss? Mám pokračovat?"

Zvedla hlavu a jejich oči se konečně setkaly. Dlouho bylo ticho. Jen vítr ševelil mezi kamením.

„Ty jsi to monstrum, Alexi," zašeptala pak.

Alex na ni dál upíral šedé oči. Pak sklopil pistoli a kývl. Otočil se a pohlédl na horizont, kde v rudém oparu zapadalo slunce.

„Jako my všichni... ," odvětil tiše.

Bez dalšího slova vykročil vpřed. Její postavu, schoulenou v klubíčku na vyprahlé zemi, nechal rychle za sebou. Kráčel zvolna a sám... na západ. Stále na západ.

Netrvalo dlouho a pustina ho pohltila.