Arn Dresko IX. Probuzení

Měl pekelně tvrdý kosti. Takže jsem se asi v půlce vysral na řezání a tu kost prostě zlomil, protože jinak bych na tom strávil snad deset minut. Dlaň mu zůstala viset za kus nedopižlaný kůže.
Kožeňák by mi nikdy nedovolil odvést takle lajdáckou práci. Děsně si potrpěl na čistý řezy a podobně. Já jeho profesní pýchu nesdílel.
S prackama od krve jsem si zapálil a sebral bezvládnýmu starýmu mobil, abych si poslal, co by se mohlo hodit, k mladýmu. Pak jsem po sobě sesbírat vajgly, který jsem si střádal do kapsy.
Bylo mi jasný, že už nemůžu udělat nic, čím bych dokázal úplně vymazat stopy po sobě. Takže jsem chtěl udělat aspoň všechno pro to, aby celá situace byla při vyšetřování maximálně nepřehledná.
Nalil jsem si další skleničku tý brutálně dobrý whisky a přemýšlel. Seděl jsem naproti starýmu a zíral na tu jeho ruku. Dřív bych se z takovýho pohledu nejspíš pozvracel, ale tenkrát mi to nevadilo. Ta pilka musela být buď tupá, nebo měl kožeňák vždycky nějakou speciélní, protože když řezal on, nikdy nebyly kůže a tkáně takle potrhaný. Dobrý na tom bylo, že to každýmu bude připadat jako práce amatéra.
Mladýmu jsem prošacoval kapsy, abych našel jeho cíga. Jenže ten pacholek nekouřil. Já si totiž říkal, že bych mu těma cígama vytřel ústní dutinu, nějak je rozkouřil a poházel po zemi.
V tu chvíli jsem se totiž rozhodnul, že to hodím na něj, že z něj udělám něco jako toho mstitele.
Vyběhnul jsem do koupelny. Děsně to tam smrdělo obsahem kožeňákových střev.
Našel jsem holítko na nohy paní domácí. Do umyvadla jsem rozprostřel velkou osušku a oholil se do hladka. Pak jsem si ostříhal vlasy na stejnou délku, jakou měl mladej. Když už neměl cíga, měl aspoň přibližně stejnou barvu vlasů jako já.
Bohyně byla pořád v limbu, ale začínala mručet nebo tak něco. Bral jsem to jako dobrý znamení.
Do tý doby jsem o ní věděl jen to, že než poznala starýho, snažila se prosadit jako divadelní herečka. Prý byla hodně divoká a ničemu se nebránila. Pak si ji nějakým způsobem k sobě přivázal tenhle lišák a bylo po kariéře i bohémským kurvení. Od tý doby byl podle všeho její život nejspíš jedna velká osobní tragédie. Nespoutaná ženská uvězněná v tom vyprázdněným přepychovým životě, která neměla na práci nic jinýho, než být ozdoba jednomu čurákovi. Umím si dokonale představit to antický drama o jejím poměru s kožeňákem. On jako nějakej nalezenec trpící citovou deprivací. Ona živočišná ženská, která chtěla svůj život zasvětit tvůrčí činnosti a ten dobytek jí nedopřál ani tolik, aby stvořila aspoň život. No a tahle bezdětná nenaplněná ženská potká kolohnáta s nějakým mateřským komplexem, co by v antice byl nějakej děsně udatnej generál. Kdyby spolu měli děti určitě by vyrostli v antický polobohy. Napadlo mě, že bych ji snad měl přece jenom zabít, aby mohli mít ten svůj příběh, ale nakonec jsem si řek, že takle to prostě nechodí. A pak tu bylo pořád to, že bych ji zabít nejspíš stejně nedokázal.
Svým způsobem jsem jim tenhle příběh záviděl. Kdybych se měl rozhodovat, jestli pudu do kina na příběh podobnej mýmu nebo jejich, vybral bych si jejich. V mým tenkrát chyběla taková ta opravdu osudová milostná linie.
Zkusil jsem vodu a byla pořád dost teplá, takže jsem jí nepřipouštěl.
Sbalil jsem osušku s mýma vlasama a vousama, omyl ještě pořádně umyvadlo kdyby něco a odešel do kuchyně.
Když jsem procházel obývákem, mistr zastupitel začínal přicházet k sobě. Byl jsem rád. Doufal jsem, že z něj třeba ještě něco vyrazím.
V kuchyni jsem našel sáčky do koše. Tu osušku jsem hodil do jednoho, pak do druhýho a pro jistotu ještě do třetího. Pak jsem si zapálil a šel dořešit tu záležitost v obýváku.
Když jsem vcházel, chtělo se mi prdnout. A bylo to nejspíš doslova z prdele štěstí, protože ve chvíli, kdy jsem se zastavil, abych to pustil, se na mě zpoza futer vrhnul pan zastupitel s nožem na obálky či co.
Kdybych šel dál, moh mi ho zabodnout přímo do krku. Vlastně nechápu, proč nemířil zespoda na břicho a místo toho šel po mě z vrchu. Svým způsobem tím definitivně potvrdil, že byl idiot.
Ani nevím, jestli mě nasral víc ten nůž v klíční kosti nebo zaraženej prd.
Svalil mě na zem, levou rukou mě držel pod krkem a pahýlem pravý ruky mě mlátil. Bylo to vážně nechutný a taky to děsně bolelo. Kdybych mu tu kost poctivě uřezal až do konce, jak by to udělal kožeňák, nikdy by mě tak nezřídil. Ta kost byla ostrá jak nějaký kopí. Úplně mi rozbodal ruce, jak jsem si bránil obličej, kterej mi stejně maličko zřídil. Nakonec se mi povedlo nechat si vrazit ten pahýl do dlaně a sevřít ho. Pak jsem si moh konečně sáhnout do kapsy pro pistoli.
Než se mi povedlo odjistit ji, přišpendlil mi ruku tím pahýlem k podlaze a dál mě škrtil. Na to kolik musel ztratit krve, měl děsnou sílu.
Nakonec jsem ho střelil do břicha a svalil vedle sebe.
Ten večer jsem vážně musel každou chvíli lapat po dechu. Ráno můj krk vypadal, jako bych měl kolem něj ovázanej nějakej gay modrej šátek.
Měl jsem neskutečný štěstí, že ta kudla se mi zabodla do klíční kosti. Horší to byla s mýma rozbodanýma rukama.
Nechal jsem ho tam ležet a šel si nalít další skleničku. Tý whisky už moc nezbývalo a já začínal být slušně nametenej. Posadil jsem se na pohovku a pil a kouřil.
Toho sviňáka jsem dost podcenil. Kdybych mu tu ruku uřezal kompletně, pochopím, že ji prostě vyvlíknul a odhryzal lepicí pásku z tý druhý. Jenže takle si nejdřív musel urvat ten visící zbytek. Za tohle jsem ho musel zpětně docenit, protože odtrhnout ten pahýl muselo děsně bolet.
Seděl jsem a popíjel asi dvacet minut, než jsem se sebral a šel dopustit teplou vodu paní domácí.
Nechtěl jsem jí krvácet do vany, takže jsem si nejdřív v umyvadle umyl, pak vydezinfikoval a zafačoval ruce.
Tentokrát už něco mumlala. Vodu jsem nedopouštěl, abych si nerozmočil obvazy.
Cítil jsem se děsně provinile, když jsem se na ni zadíval. Její manžel se jí chtěl kvůli tomu, že jsem jí nabořil psýchu, zabít. A já pak zabil jejího kožeňákovýho milence i manžela, abych ji zachránil.
Pohladil jsem ji po vlasech tak jako poprvé a ona v tu chvíli otevřela oči a podívala se na mě.