Život po životě

Život po životě .

 

Rozdělil jsem své úvahy do dvou částí, kde nejdříve píší trochu úvod a uvádím příklad známého, který prožil klinickou smrt a ve druhé části jsou mé uvahy a filozofování o životě po životě a do části druhé kde se zabývám otázkou kde naše duše po životě přebývají a zda jsou na různých místech.

 

Moje Motta:

Jsme pouze návštevníky této planety a tak se chovejme dle toho.

 

Sókratés:

 

Žádné  lidské duše neumírájí, nýbrž žijí dál.  Žádné dobré lidské duše neumírájí  žijí dál, ale navíc jsou božské.

 

 

Část první.

 

Chtěl bych se tu podělit o mé vlastní myšlenky a pouze mé vlastní úsudky, co bude s námi, když opustíme tento svět. Člověk si může vybrat sám různé úvahy, dle jeho přesvědčení nebo víry kterou má. Já mám svou vlastní víru nejsem žádný ateista,  věřím stejně jako ostatní, že někdo nás stvořil, ale kdo dle mých myšlenek a poznatků, to nechám na mé další téma, neboť to sem teď nepatří.

 

Život po životě, je o tom napsáno hodně literatury a článků na internetu. Já taky cosi četl, ale zde prezentuji pouze mé vlastní úvahy, myšlenky a věci co se mě osobně přihodili. Tak jako spoustu národů věří i dnes na život po životě ( nepíši záměrně smrt, neboť si myslím, že smrtí nic nekončí, nýbrž možná ten pravý od materialismu a hmoty odlehčený život teprve začíná ), tak i já na život po životě věřím. Tyto mé myšlenky, které jsem měl už předtím ještě utvrdily, abych zde jmenoval alespoň dvě díla, spisovatelé a parapsychologové jako je Rudolf Passian – mimochodem je původem čech a žije ve švýcarsku, a Alan Kardec a jeho kniha duchů.

 

Četl jsem také a viděl pár videí k tomuto tématu. Všechny byli v němčine, já ovládám němčinu, angličtinu bohužel ne, kde sami vědci toto téma jako pravé potvrdily. Jeden mluvil za ostatní, a řekl, že pouze ze strachu z posměchu od jiných kolegů a strachu o místo, se někteří vědci tomuto tématu nevyjadřují přímo, nýbrž anonymně a nebo když jsou v penzi.

Právě tito o tom tématu hovořili.

Já osobně si myslím, že je škoda, že něktěří na tyto věci nevěří, a lidé co mají zážitky s duchovnem ke kterým patřím i já, jsou označováni některými za blázny, jako se jim možná stávám i teďka zrovna já, když to přiznávám. Ale to je jedno, já jsem pro pravdu, mě jenom zarazilo, že když mě jeden známý, který po odchodu manželky psychicky zkolaboval, a musel navštivit psychiatra vykládal, že když přišel k doktorovi, a on mu dal vyplnit dotazník kde stálo mimo jiné zda věří na život po smrt,i on radši zakroužkoval ne, i když na to věří, neboť prodělal klinickou smrt, ale nechtěl být za blázna. Samozřejme se doktora ptal proč to tam je, on odpověděl, že to tak je nařízené shora, ale mezi námi mu řekl ten doktor, že na to věří taky, a že dokonce má na to své důkazy, které chce publikovat v americe kde k tomu mají onačí přístup. Mimochodem tento známy, byl velice úspěšný obchodník a zajímavé je, že po té co zažil sám klinickou smrt aniž předtím na to nevěřil, tak se zcela jinak pozitivně změnil. Zanechal obchodování, našel si přítelkyni a odešel z německa žít do kanady kde žije v naprostém klidu přirody. Občas si píšem na netu a zdělujeme své poznatky.

 

Takže život po smrti dle mého úsudku je. Někteří vidí v klinicke smrti jak jim probíhá celý život jako ten film před očima, to viděl můj známý, jiní vidí světlo a své známé. Vědátoři to vysvětlují, že když je člověk klinicky mrtev tak mu mozek emociálně pracuje. Tomu já nevěřím, neboť v případě mého známého se to stalo při operaci. Jak jsem už napsal byl velmi úspěšný a takový člověk se před operací určitě neloučí se životem, ale přeje si, aby se probudil. Proto s touto tézou nesouhlasím, ale já nejsem vědec já zde pouze vyjadřuji své osobní myšlenky.

 

 

Mé uvahy a filozofování o životě po životě.

 

Jak víme duše je jen, teď to nazvu svými slovy elektrický náboj, fluidum, atom, který sídlí v našem těle, které je pouze schránkou. Proto má každý z nás auru, která ma určitý počet barev, čaker.  A až tělo doslouží duše vyjde ven. Kam ale jde?

Ve vesmíru a my jsme součástí vesmíru nic nepřijde na zmar. Proto je nesmysl, aby duše zanikla. Já si myslím, že duše odchází do světa paralernímu k tomu našemu kde setrvává, my tento svět nevidíme, ale možná je kolem nás. Mimochodem o tom se píše i v knize duchů, která nepojednává o duchách jako takových, ale o smyslu žití. Je to esoterická kniha.

Proto já si myslím, že stvořitelé ( koho tím myslím bude jedno z mých dalších úvah ), neboli bůh, neboť jsme ho tak nazvali naše duše uchovává v tomto paralerním světě.

Já si myslím, že náš svět zde na této planetě kde jsme pouze návštěvníky je něco teď promiňte ten výraz jako laborka, kde žijem a tím jak žijem si určujeme tu poživotní cestu. Přece každý člověk má mozek, rozum a srdce, aby když přijde na rozcestí, kde jedna cesta vede k dobru a ta druha ke zlu, se mohl sám rozhodnout kudy se dá.  Samozřejmě se za života každý na tu správnou nebo špatnou může obrátit. Proto nám byla dána svobodná vůle a pouze jen my samotní jsme za své činy odpovědni. Žádný bůh za nás neodpovídá proto je hloupost ho volat, když jsme v nesnázích, které jsme si sami nadrobili.

A právě v tomto paralerním světě dle mého naše duše přebývají až je někdo nebo něco pošle dál, dle toho jak se vyvinuli. Můžou být posláni opět do stejného života, času, aby pochopili že né materialismus určuje naši duchovní úroveň, ale duševní vyspělost, a ti druhé duše jsou poslány dál do budoucnosti nebo na jiné světy, podobné těm naším. Dnešní vědci připouštejí tu myšlenku, že kdyby sestrojili stroj času, mohli bychom létat jak zpět do minula tak i do budoucna, proto si myslim že tak to nějak bude i s naši energí. Proč a jak to náši stvořitelé, nebo náš stvořitel dělá si vysvětluji takto. Kdyby nechtěl-nechtěli abychom jako žáci ve škole prospívali, a pokračovali dále, nemělo by jeho-jejich dílo účel. Jak se píše v knize duchů tato planeta náš svět jak byl, a nyní je patří k těm méně vyvinutým proto tu je stále tolik nespravedlnosti a asi slouží k vyvijení duší neboli energií.

Četl jsem že dnes žijeme v 3D světě, a že následujem možná po 2012 do dimenze čtvrté . Tak to píší esoterikové, někteří vědci a šamani o roku 2012. Jedno je jisté končí čas ryb a nastává čas vodnáře tak uvidíme, ale k tomuhle zase jindy.

 

K tomu paralernímu světu:

 

 Jak by bylo jinak možné, že někteří z nás zažili dejavu pocit, jako to už jsem zažil, tady už jsem byl. Jak by to bylo možné kdyby nebyl život po životě, mít pocit že už jsem možná žil??? Kdyby naše energie, neboli duše smrtí končila. Ne ona nekončí, ale žije v tom paralerním světě a čeká, jak dlouze to bych asi řekl mými slovy, dle zásluh, až

bude povolána opět sem do nějaké časové doby, aby odčinila, se dál učila než dozraje k úplné duchovní velikosti, a budou jí určeny jiné úkoly. Proto si mysli, že člověk už několikrát mohl žit, kolikrát to dle duševní úrovně.

Paralerní svět:

 

 Existují lidé co mluví že teď použiju to slovo zemřelými. I když jsou vědou a společností opovrhováni, přesto to zkoumají. Jsou mezi nimi samozrejmě i černé ovce jako kartářky, rádoby vědmi a různí šamani co tahají jen z lidí peníze. Já osobně bych se bál tuto energií zneužívat bůh ví co je za to postihne. Ale jsou i tací co to umí. Já sám jsem nikdy nevyvolával, neboť to neumím a ani nechci zkoušet. Já si myslím, že se oni tím myslím ty co žijí v tom jiném životě, že když chtějí tak se sami ohlásí jako to bylo párkrát i u mě. Naštěstí jsem nebyl sám takže jsem nebyl za blázna. Proto duše žije dál i po životě. Proto k nám naši zesnulí můžou občas dát i zprávu jak jim je, ale nikdy nezdělí jaká tam vládne hierarchie a jak to tam funguje.

Jedna zajímavost. Četl jsem minulý rok přeložený článek do němčiny o projektu ruských vědcích, kteří anonymně, kupodivu pro ruskou vládu, zkoumali právě zda duše žije i po smrti. A domluvili se z umírajícíma, kterých bylo asi 1200, že na předem ještě za jejich života domluveném znamení, jim oni až zemřou na nějakém speciálně vyvinitém přístroji dají namení. A vskutku z těch 1200 zemřelích se jim ohlásilo asi po měsici až dvou 950 lidí z onoho světa, kde oni jim kladli různé otázky. Jaké o tom už nepsali, neboť tento projekt byl tajný, ale nějaký člověk z toho týmu to na americkém internetu  zveřejnil a část informací se dostala na světlo.

 

A na závěr:

Mimochodem, že tam na druhém břehu nepočítají stejný čas jako my zde tomu věřím. Já sám jsem se o tom přesvědčil, když mě můj děda po 25 letech od smrti ve snu který byl tak živý, že jsem ho viděl v tom co měl vždycky na sobě, a cítil jeho neoholenou tvář kterou se mé tváře dotknul a ptal se mě: Martine jak dlouho jsme se neviděli a já na to dědo to je letos 25 let. Pak jsem se probudil a kladl otázku: proč se mě vlastně děda ptal, jak dlouho jsme se neviděli, a to mě došlo, že tam je jiný druh času než počítáme my.

 

 

 

Co je vůbec naše duše, kde po životě přebývá a její podstata( život po životě II. část).

 

 

Nejdříve má vlastní definice  co je vlastně duše a její úkol.

 

Duše:   Duše je obrazem vnitra člověka, je to jeho vědomí i svědomí.   

  

Žije věčně i po smrti, byla vytvořena k tomu, aby se zdokonovala. Proto někteří žijí několik životů, aby pochopili tu pravou podstatu náplně, či poslání duše. Je to jak ve škole, když žák nezvládne za rok ( v našem případě za život látku a sebevzdělávání ) musí celý školní rok opakovat. A tak je to i s naším žitím - životem. Jelikož jsem přesvědčen, že má každý svůj osud předurčený a každý z nás má v daném životě nějaké poslání, tak musí tento úkol splnit. To co si každý myslí, že je jeho posláním záleží na intelektu jedince a na tom jak je materiálně založený. Vím tento svět je materialistický- musíme vydělávat peníze abychom žili, ale existuje tady taky „duchovno“, morálka, láska, brát i dát, povinnost žít nejen pro sebe, ale i pro ostatní, nezabíjet když sám život nadáváš, atd. To vše tvoří ono duchovno co tu kromě materialismu kolem nás je, bylo a bude. Proč to tady teda je? Kdyby tedy někdo chtěl aby tu vládl jen materialismus, tak by také ono duchovno sem nedával, a člověk by tyto pozitivní vlastnost ani neznal. Pouze bychom se mezi sebou pobíjeli o to kdo má víc, až bychom se navzájem vyhubily.

 

 Četl jsem zajímavé Motto: „Člověk je v podstatě zlí má jen některé pozitvní vlastnosti.“

 

Myslím, že je to dost silné a né tak zcela na všechny pravdivé. Já si myslím, že nelze házet všechny lidi do stejného pytle. Právě proto, že každý se o své svobodné vůli sám rozhoduje zda vyjít na cestu negativní či na cestu pozitivní. A to proto abychom pochopili, že se zápornými vlastnostmi nikomu neprospějěme ani naší planetě, tak ani vesmíru, neboť i kdyby tam vládlo jen zlo tak už žádný vesmír dávno není. A tohle je a nebo by měla být podstata naší duše, a dle toho také někdo řekněmě náš-naši stvořitelé usoudí, když naše duše vstoupí po pozemské smrti do toho paralerního světa, co s ní dál. Zda ji bude vložen jiný úkol zde na zemi nebo v jiných světech o kterých jsem přesvědčen, že existují, a nebo zda ona duše musí být poslána znovu na tuto planetu do života stejného času, nebo i času budoucího ( cestování časem, nebo černé díry ve vesmíru kudy by se dle někteřích vědců dalo cestovat časem- to je názor či teorie některých ).  Proto míváme pocit- DEJAVU, jinak si nelze vysvětlit, že i když jsme nikde nebyli či danou situaci neprožili máme pocit jakobychom to už zažili. A také kolikrát potkáme někoho kdo je nám najednou velice známí a cítíme zvláštní pocit, jako bychom s ním něco prožili a říkáme si toho sakra znám, ale kde jsem ho poznal vždyť ho vlastně neznám, přesto ale ten pocit tady je. Tolik k té mé definici o duši a jejím posláním.

 A ještě jedno Motto:

Člověk je sám sobě největším nepřítelem, neboť odmítá uvažovat o věcech, kterým momentálně nerozumí.

 

Kde přebývá naše duše po životě a co tam dělá, a její podstata:

 

Jak jsem již v první úvaze život po životě napsal jsem přesvědčen, že duše když opustí naše tělo, jde do jiného světa, který si myslím, že je paralerní k tomu našemu aniž bychom ho viděli či vnímali. O tom vnímáním bych sdělil asi toto.

Jak by pak bylo možné kdyby nic po smrti  neexistovalo a duše by nikde nežili dále, jak by mohli lidé se na ně napojovat?

Také jsem už popsal v první úvaze případ výzkumu ruských vědců co zkoumali tento jev. Já si myslím, že to probíhá asi takto.

 

Jak víme z různých informací, autentických  příběhů o klinické smrti, a jak na to věří i dnešní některé národy tak duše prochází po smrti jakousi očistou či tunelem. A právě průchod naší duše tímto tunelem nám vymaže všechny vzpomínky na pozemský život, abychom si na nic nepamatovali a odpoutali se od materiálních hodnot. Pouze si myslím, že si duše zachová své emociální hodnoty, jako je např. láska, to jaké bylo její vědomi či svědomí. Průchod tím tunelem  je vlastně průchod jakýmsi magnetickým polem. Možná že duše přímo prochází zemským magnetickým jádrem. Je to jako kdyby jste vzali silný magnet a přejeli sním po „srdci počítače“ také by jste vymazali vše co jste tam měli uložené. A pak když je vše vymazáno příjde naše duše tam do toho paralerního světa, kde bude zřejmě muset skládat účty za nepravosti pokud se nějakých dopustila a čekat na další osud který jí bude dán.

 

Myslím si, že i tam v tom paralerním světě kde naše duše žijí má vše taky jistou hirarchií. I když může být námitka, že máme svobodného ducha tak s tím souhlasím jen částečně. Samozřejmě máme svobodného ducha zde v současném životě, proto také zodpovídáme jen sami za své činy, ale tam v duchovním životě si myslím, že je to jinak. Jak je tedy možné, že různé spolehlivé a solidní spolky a jejich  média, kteří hovoří se „zesnulými“, když zadají otázku jaké to tam v onom světě je a zdali poznali boha, tak oni vyvolaní „zesnulý“ odpovídají o tom nesmíme mluvit. Bylo o tom napsáno spoustu článků, knih a já osobně si nemyslím, že to jsou nějake fantasmagórie či halucinace.

( zde dopořučuji si přečíst knihu  Kniha duchů od Alana Kardeca  kde duchové zodpovídají na kladené otázky).

Proto i u nich na onom světě jsou určité stanovené hranice které se nesmějí překročit. Taky si myslím, že né každá duše se dá vyvolat. Myslím si, že až dle toho zda-li duše byla čistá či ne  a až za určitou dobu můžeme danou duši vyvolat. Oni tam nemají čas jako my zde. Sám jsem popsal v první úvaze sen o mém dědovi, který se mě na čas ptal. Co se týče nějakého potrestání duše, o tom je v různých náboženstvích napsáno dost.

 

Já osobně si myslím, že jak už jsem výše popisoval, pokud dle daného úkolu, či poslání  který duše do života obdržela, duše zklamala ( co za úkol či poslání každý do života dostane, na to myslím musí přijít každý sám dle svého rozumu, musí číst mezi řádky, neboť ono poslání bývá často zakódováno ), dle toho bude duše zaslána po čase nebo ihned zpět do našeho života, aby napravila nebo popřípadě dokončila daný úkol. Proto má vždy člověk za života volby, zda jít na cestu tu či onu.

Lidi určitě tu nejsme proto, abychom nečinně jen tak prostopášně žili, mastili si kapsy, a ničili či si vzájemně ubližovali. Né tomu nevěřím. Každý z nás by měl něco pozitivního po sobě, co je v jeho možnostech zde na zemi zanechat. Já osobně si myslím že peklo je občas zde na zemi a né nikde jinde. Myslím si, že mometální fáze života lidí na  této planetě je nižší duchovní úrovně, než světy jiné a možná tu slouží jako nějaká škola, aby se naše duše vyvíjeli.

Proto si myslím, že na onom světě jsou duše řazeni dle nějakého řádu. Na duševně vyvinulé, méně vyvinulé, a ty co nepochopili podstatu života. Proto také u některých z nás je ten pocit, že jsme už zde žili. Někdo má pocit, že víckrát někdo, že jednou. Někdo pochopí za jeden život a jiní musí žíti vícekrát, aby pochopili. Proto také máme svého svobodného ducha, byl nám dán rozum a nejsme roboty, kteří by si byli ve všem stejní. To určitě nebylo účelem vytvoření člověka.

Vše,  náše duše, tento život existuje proto, aby se šlo kupředu, nějakým způsobem se pozitivně vyvíjelo ( negativně ne, neboť negativum ničí, a kdyby o tohle někdo stál tak nás nemusel ani stvořit ). Jako evoluce, nic není myšleno tak aby šlo pozpátku. I vesmír tvoří neustále budoucnost a nepadá do zadu.Proto žijí naše duše v onom paralerním světě, kde čekají.

Ještě o tom řádu který tam určitě panuje.

Jak je možné, že lidé co život po životě vědecky zkoumali, zjistili, že se můžeme setkat se svými zesnulými, ale také v mnoha případech vůbec né?

Zrovna tak ono vyvolávání zesnulých, proč některé nemůžeme vyvolat i když byli našimi vlastními či příbuznými?

To proto, že buď je jim z nějakého důvodu zakázáno se s námi živými spojit, nebo už tam na onom světě prostě nejsou, neboť byli posláni třeba zpět do života, nebo dle duchovní úrovně do jiného, vyvinutějšího světa, či doby.

To je mé vlastní vysvětlení.  To je na téma naše duše prozatím vše. Jsou to mé úvahy tak jak o těch věcech smýšlím. Přeji si, aby se každý kdo si toto téma přečte zamyslel, a sám si vytvořil svůj názor. Já svůj názor pouze sděluji nikomu ho nevnucuji. Proto je dobře, že nejsme všichni  stejní, že nejsme roboty.

 

Dodatek:    

Ještě dvě hypotézy

 

1.  Četl jsem názor, že když silně materialisticky založený člověk zemře, jeho duše se odpoutá, a on díky materialismu odmítne jíti do onoho světla ( já říkám tunelu), kde bude vše vymazáno, tak se jeho duše pohybuje mezi tím naším světem kde žil, a oním světem paralerním, neboť se nedokáže od svých pozemských statků odpoutat dokud nepochopí, že je už všemu konec. Proto se stává, že lidé co jsou vnímavý slyší či pozorují v příbytcích kde zesnulý žil, v noci ale i za dne různé zvuky  a mají pocit, že onen  zesnulý tu s nimi je. Samozřejmě, on se chová tak jakoby ještě stále žil proto se to u některých pozůstalých dějě. Pak, ale až jeho duše pochopí, že není v světě materiálním živ, pak odejde do tunelu a ony zvuky, či pocity ustanou.

 

2. Také jsem četl, že když sebevrah ukončí samovolně svůj život, nesmí do světla, dokud nedožije v meziprostoru mezi naším a světěm zesnulých svůj čas, který mu byl za života vyměřen, a až po té se smí tam na onen svět odebrat.  Potom se, ale stejně musí jeho duše vrátit aby dokončila svoji podstatu, když se z minulého života samovolně vymanila.

Něco třeba na tom je né?

 

Závěr: touto mojí úvahou nechci brát nikomu jeho představu o smrti a co následuje po ní, ať už se řídí svojí vírou v něčí víru, a nebo věří vědeckým stanoviskům.

Děkuji čtenářům za pochopení a schovívavost, a doufám, že jsem některé z vás tímto moc nepobouřil.

 

Mějte se krásně Váš Martin Hron

 

---