Alesendos

nivě malého potoka nasbíral něco rostlin a kořínků k jídlu i na bolavé koleno, rozdělal oheň a vlezl do potoka pro pstruha, jichž tu bylo požehnaně, po půlhodině stařeckého pachtění mezi kořeny konečně něco chitl, pstruh byl docelas veliký a poustevníka to , na jeho léta , potěšilo, že má ještě hbytou ruku, kousek od ohniště poskakoval zajíc, poustevník ho dlouho pozoroval, a pak čekal, třetí den se vykoupal vypral své oblečení a pohostil procházejícího mnicha, který putoval s dopisem od jakého si světce ze severního norika do jihozápadních končin, mnich byl velmi učený (zvláštnost se kterou se poustevník už párkrát setkal u potulných mnichů), takže recitoval pár nových textů jež už poustevník neznal, a opět se ujistil že to jde venku od desíti k pěti, poustevník mnicha spíš pouze vyslíchal, nebo mnicha vyspovídával, o rozmluvu rozhodně nešlo, mnich krásně, srozumitelně vyprávěl a poustevníkovy připomínky bervitě rozebíral, správně řadil do souvislostí ikdyž poustevník věděl že o tématu toho ví mnich stejný prd jako on, působil na něj přímo dojmem zasvěceného, poustevník se pokoušel v náhlích pauzách posati vidění jež se mu nedávno dostalo, mnich mu odvětil že bůh jest věčností a milostí, bez boha není počatku a není smyslu, což pak by potom mohlo vůbec být, býtí musí být a proto musí být, počátku, smyslu, to to dává jedině a pouze bůh a proto jest, je součást bytí, poustevníkovi se zvedl žaludek a šel se vyblít, opláchl se trochou vody, těšil se jen na ráno až mnich vypadne, celou věc ještě mnich probral dvakrát jinými slovy, aby byloi jasné jak to myslel, stejně tak věděl že mnich jeho nepochopil, neměl co chápat, svému rozumněl a bylo by-li to jinak samo by ho to určitě napadlo, poustevník ví že nemusí mít pravdu, jak už řekl : nejde o pravdivost jde o spojitosti, a pokud někdo myšlenku nepochopí nevnímá ani spojitosti,sám sebe tak ochuzuje, poustevník není moudrý ani vzdělaný učenec, jen má zřejmé vidění, každá myšlenka má proněj cenu, ikdyž se mu z ní udělá i blbě, ráno měl poustevník dobrou náladu čumějc kde co lítá, aby se nad tím zaradoval, mnich už hodnou chvíli popíjel ranní čaj a snídal jakousi placku o níž se podělil s poustevníkem, mnich se po pár soustech rozpovídal o svém klášteru a řádu, jež seskupuje jejich mnichy, vyprávěl i o velké události probíhající dobrých pět let, kdy knim přišel jakýsi Korbis na pozvání jejich otce a že jestli by jim vystavěl kamenný příbytek ducha páně, aby tak klášter dodal svýmroubeným hradbám a chatrčím více ucty, hodných páně, Korbis stavěl ponejprv do hloubky a pak teprv nad zem rostla stacba, mniši se činili a Korbis dohlížel seč to šlo, sic mniši jsou jinak šikovní stavb jim činila nemalé potíže, že malta která měla držet kameny k sobě, byla měká, byli mistram nuceni kameny ukládat v co nejtenších s malími sparami, dílo bylo dokonáno a mnich jde se svým dopisem tuto radost oznámit jiným, že tak bude dobré místo pro ostatky některého svatého, jež se v dnešní zmatené době toulá od vypleněného kláštera k jinému, mníšek vyprávjel ještě jiné podivuhodné zbitečnosti, které poustevník se zaujetím poslouchal a vlastně hned zas zapomínal, v brzkém dopoledni se mníšek zvedl k odchodu i tedy poustevník se pobalik a vidal zpět k domovu, cestou nazbíral pár hub a různého listí, vše jak to přišlo nasoukával do svého prapodivného ohozu, sešitého z několika kusů bývalých kuten, plášťů a čehosi co mohlůo být kdy si zimním kabátem, houby mizeli v levých hlubojých kapsách jako útrobi mizející kdesi u dna vesmíru, houby tak zrály v tom nejkrásnějším čase a probouzela se v nich jejich mocnost, kouzelné látky expandovali do celé houby, proniknouc jí, splívali sní v jedno magično, prostupující síla měla nadčasový vliv na celou útrobu, takže houby leckdy v kapse prokládal i mátou a maliním jež užíval k čajivaření, houby byli dostatečně promagičtěny tak po týdnu, záleželona vlhkosti a nesmělo se to přehat,jinak houby místo magických účinků léčebných prováděliy poustevníkovi magické noci, znichž se nerad vracel zpět a prožíval si ktmu bonusové magické dny, odnichž úniku nebilo, "není zbytí jeto k blití" broukal si poustevník během těchto věčných dnů, nebo při zběru : "není zbytí je to k blití slunce ještě svítí kdy už bude konec bytí ať nesvítí aňesvítí prosím bože konec …. kde je ? těm houbám smysl kde se bere ? jepice krouží zabít je je zbitečné slunce zapadne ještě o další den prosíme a konec utrpení čekáme život za něj stačí ? to neznáme, nevíme kudy se ubírat máme děkuji vám houby děkuji vám imaginace tvoříte vemě houby jen pohádku pro stace variace, variace, nekonečno jich ó bože,ó bože,jsi tak široký až mně bolí játra, hlava, celá mysl je z tebe v prdeli, že já si tím hlavu lámu když můžu bejt denně na flámu ó ty mysli blbě ni z tebe je na boha já denně zvraceje nesouvisle melu na záchod já jdu kde se z toho snad vyseru tvojí sračku pomalu vyměším a zhodnotím dřív však nebo pozdějc zjistím že ikdyž sem odněkud utek uas někam jinam sem se dostal kde jiné houby rostiu ó bože naco je ten věčný tběr který nutímne jen ser, ser, ser, jen se z toho nezblázni a jinej flek zas hledej to je smysl toho pachtění že limitně se blížím těm houbám nejmagičtějším v nichž ostatní spatřím útrpné snažení mysli lámání duševní mučení nekonečné snažení pomalé dávení bez konce i ta snaha opice nedosáhne stejně jako já magická houba v dáli je zdali vůbec bůh jí excituje nebo ne !!! za ocasem se honíme dokavaď nechcípnem z radostným úsměvem že ve smysluplnosti jsme konali a ono zatím jen skoro ukojená onanie snad jí za nás někdo dojede jak idioticky tragické že jsme mi pitomci nebili radši jenom těmi jepicemi

---