Chodov

Je pátek. V Chodově chcípnul pes. Když chcípne pes, většinou se kolem toho nedělají žádné cavyky. Kafilérka, nebo díra na zahradě u plotu. Šlus. Když chcípne pátek, je to horší.

Celkem bezcílně jsem se flákal mezi paneláky. Z hospody zazníval pokřik štamgastů. V televizi byl fotbal. Z oken okolních betonových hradů zněla ozvěna. "Débile, kde nechal voči, co to pískáš?!"

Za oknem v tom zeleným vpravo nahoře bydlel Franta. Už nebydlí. Před rokem se rozvedl, ženská ho vykopla, tak si našel nějakou jinou a zmizel. Měla větší kozy, byla mladší, a zdaleka neprudila tolik jako Alena. Tak nebylo co řešit.

O patro níž si pamatuju takovou seschlou babku. Chodila každý ráno o holi venčit velkýho tlustýho žlutýho psa. Vypadalo to trochu komicky. Hubená ženská vysušená věkem, životem, možná trochu chlastem a těma pitomcema co se jí za ty roky vystřídali v obýváku, aby jí ve tváři vytvořili souborné vydání encyklopedie vrásek a šklebů. Vedle ní tlustej žlutej pes věčně v dobrý náladě. Rypák u země,  stéblo za stéblem sledující stopu háravé feny která tudy ráno prošla. Měl zase jeden důvod k radosti. O týhle věděl přesně kde bydlí.

Zvedl se vítr. Na svatým kostele svatýho Vavřince pleskla okenice ve věži a zase se zavřela. Po kruháči profrčela dodávka a nechala za sebou sradlavej oblak spálený nafty. Nějaký ty sloučeniny uhlí, pár těžkých kovů, oxidy… Modrý mrak se pomalu a líně převalil po asfaltu a stejně tak laxně a otráveně se pomalu rozpustil ve vzduchu.

Holub na větvi ze spaní vyděšeně zavrkal, plesknul křídlama a zase zalomil. Špačkovi o větev níž to bylo putna. Z hospody se pomalu vypotácel poslední štamgast a s umělohmotnou lahví plnou piva odvrávoral někam mezi křoví a šedivou hradbu domů. 

Vzal jsem lopatu, a zahrabal pátek v rohu u plotu. Zítra bude taky den.