Show must go on... aneb jak proběhlo letošní Nonstopčtení

Tento týden, z pondělí na úterek a ze středy na čtvrtek, proběhl v pražské Jazzové sekci patnáctý ročník Nonstopčtení, letos tematicky zaměřený na československou literaturu 2.poloviny 20.století. Na tuto akci jsem vás prostřednictvím Písmáku zvala a účelem těchto několika řádek je vrátit se na chvíli zpět do těchto uplynulých dní a trošku vám přiblížit jejich atmosféru. Upozorňuji laskavého čtenáře předem, že se jedná o pohled zcela osobní, subjektivní, zkreslený a zaujatý, o pohled člověka, který na uplynulých ročnících i na tomto zanechal nemálo probdělých nocí, v opojení literaturou, a nyní se ještě stále taktéž nachází ve stádiu kocoviny pročtených hodin, jejímž následkem jsou tyto řádky. Omluvte proto, prosím, tento výlev, pokud vám nebude připadat dostatečně intelektuálně na výši, ale až se dozvíte, čím vším si autorka musela projít, vůbec se nebudete divit.

Scénář keždého ročníku akce je stejný. V pondělí v deset hodin dopoledne čtení zahajuje "šéf" Jazzové sekce, pan Karel Srp, a v cca patnáctiminutových intervalech se střídají přišedší čtenáři ve čtení ukázek z textů, vztahujících se k danému tématu, a pokračují až do deseti hodin dopoledne následujícího dne, kdy se štafeta čtení předává do jiných měst, letos do Košic a do Lysé nad Labem. Akcí se povětšinou mihne několik politicky angažovaných figurek, aby jejich voliči viděli, jak vysoce kultivovaní lidé to jsou, ale až na tyto často rušivé elementy se akce nese v poklidném duchu a patří především obyčejným čtenářům, studentům, prostě nám, milovníkům Básní a básniček a dalších literárních útvarů. V denních hodinách až cca do půlnoci vše běží jak na drátku, čtenáři hezky chodí a čtou, a my, kteří vypomáháme s organizací akce, jsme prakticky bez práce, až na ukazňování kolemstojících hlučících osob. S půlnocí však nastává zásadní obrat. Všichni normální občané se odeberou do svých panelových brlohů a oddávají se krásám spokojeného rodinného života. Koukají na televizi, pijí pivo a pak si jdou lehnout, aby mohli jít další den do... práce. Pro nás však tímto noc začíná. V několika posledních uplynulých ročnících během pozdních večerních a velmi, velmi brzkých ranních hodin nastává chvíle, kdy pomyslnou štafetu drží tři hlavní osoby a případní přišedší přátelé. V těchto hodinách literatura doslova ožívá energií vysátou ze čtenářů. Čte se vybraná poezie, jíž se běžní čtenáři za dne vyhýbají, probíhají improvizovaná dramata, zhudebňují se texty nejrůznějšího charakteru, to vše samozřejmě improvizovaně. Letos v pondělí zahájili tuto krasojízdu studenti pedagogické fakulty svoují "Beatovou apoteózou", čtením textů jednoho zapomenutého českého beatnika. V cca jednu hodinu ranní však začal malý maraton v maratónu tří hlavních aktérů nočně-ranního čtení, pracovně nazvaný "Féerie z čs. literatury 2.pol.20.stol", který pokračoval do sedmi hodin do rána. Féerie byla zahájena politickými texty pánů Slánského a Gottwalda, doprovázenými jamem beatové a punkové kytary. Zajímavým počinem byl dále "Džem na Traktorovou častušku", a vůbec četba prokomunistických básní pozdějších zapřisáhlých antikomunistických autorů. Jak je patrné, četla se nejen próza a poesie, ale do patřičného pozadí byla literatura vždy zařazována i politickými okolnostmi doby, ve které vyšla, což dávalo chvílemi čtení až děsivou dimenzi. Protože rozsah literatury, který byl na féerii vybrán, byl příliš velký a první noc jsme stihli dojít "jen" do roku 1966, museli jsme pokračovat i v noci ze středy na čtvrtek. Tuto noc jsme pracně opustili šedesátá léta, která byla zastoupena ve féerii nejhojněji, a kolem třetí hodiny ranní jsme se úspěšně probojovali do let sedmdesátých, ve kterých značnou část zabralo opět politické pozadí tehdejší tvorby, tedy Charta 77 a reakce na ni v podobě textu Ztroskotanci a samozvanci a Antichrty. Zde nemohou se nesvěřit. Minulou noc četli všechny "nepříjemné" texty mí dva pánští společníci. Ale řekněme si narovinu - Kohoutova Traktorová častuška a óda na prase, nebo co to bylo, jsou nanejvýš zábavným počinem. Tuto noc však na mě připadl úkol číst právě Ztroskotance a samozvance a Antichartu. Ano, oba texty jsem znala, názor jsem na ně měla, ale ve chíli, kdy jsem je četla nahlas, v Jazzové sekci, s patřičnou dikcí, teprve v tuhle chvíli na mě dolehlo všechno to, co v nich je obsaženo. Hnus. A lítost nad těmi chudáky, kteří to museli v tom Národním divadle odkývat. No nic, to jen jako odbočka. Výčet autorů, které jsme za tuto noc přečetli, byl velký. Nejsem si jistá, ale v těch dvou batozích, ze kterého knihy vyšly, byl rozhodně přes padesát kousků. Vedle zmíněných politicky laděných textů jsme četli i opravdovou poesii, např Werniše, Hraběte, střihli jsme si jednu Havlovu hru, ale i jsme se od srdce a od plic upřímně zasmáli při povídkách Šimka a Grossmanna, Cimrmanů a Hrdého Budžese.

Ve čtvrtek jsme to tak doklepali zdárně až do devadésátých let, i když jsme tuto noc byli výrazně méně čerství po předchozím nočním maratonu, mezi sedmou a osmou hodinou ranní byla Féerie ukončena, a v deset hodin dopoledne pan Karel Srp patnáctý ročník slavnostně zakončil. A přestož říkal, že tento ročník bude již opravdu, opravdu poslední, věřím že můžu alespoň potichoučku říct: "Tak ahoj zase za rok, a přijďte taky!"