Případy šedesáti let II - Kapitola 7. - Muž z černého auta

Muž z černého auta

Auto už tam nestálo a já jsem zamířil do Němčic, do našeho známého pensionu. To místo se od mé poslední návštěvy vůbec nezměnilo. Ubytoval jsem se a šel se s Elenou projít. Chodili jsme po městě, že bychom snad mohli narazit na naše černé auto, ale to bylo dosti pravděpodobně někde v garáži.

Druhého dne jsem se rozhodl čekat na náměstí, jestli se to černé auto neukáže a Elen ho hledala po ulicích.

Někdy po osmé se kýžené černé Volvo ukázalo a muž vstoupil do kavárny a zašel k pultu. Já jsem ho sledoval z uctivé vzdálenosti a viděl jsem, jak tento muž zachází kolem přepážky do dveří do místnosti, kam bylo vidět druhým oknem. Muž odtud šel nahoru, kam už jsem neviděl.

V devět hodin se Elen vrátila na náměstí, ale když uviděla ono černé auto, rychle někam odešla. Dost jsem se tomu divil, až jsem si málem nevšiml, že náš známý pán sešel do přízemí a zamířil k východu.

Chlap nastoupil do svého auta a po několika minutách se rozjel. Bylo jasné, že nám to sledování k ničemu nebylo. Za okamžik se v mé úrovni zastavila modrá Octavie.

,,Pospěš si,” ozvalo se a já jsem poznal Elenu.

Nastoupil jsem a rozjeli jsme se.

,,Ty máš řidičák?” zeptal jsem se, jako obyčejně trochu blbě.

,,Ne,” odpověděla Elen, jako by ještě chtěla dodat Proč?.

Po zbytek cesty do Moravského Krumlova jsem už radši nic neříkal. Ano, dojeli jsme do Moravského Krumlova.

Tady muž z černého auta vystoupil a vstoupil do jednoho z domů. Na zvonku bylo jméno ,,Baráková”. Žena ale nebyla hlavním důvodem jeho návštěvy v tomto domě.

Za záclonami bylo vidět pohyb více lidí. Mohlo jich tam být tak pět. Něco kuli.

,,Měli bychom zjistit, jaký měli motiv,” řekla Elen, ,,Pochybuju, že ti tam vevnitř se jenom tak sešli.”

,,Nemá ten chlap něco v autě?” navrhl jsem další cestu.

,,Má něco v tom domě,” navrhla jinou cestu Elena a zamířila k brance.

Otevřená branka, dům a zabouchnuté dveře. Co z toho vyplývá? Volná cesta k informacím, jak by zajisté řekla Elen.