Slavíci co neumějí zpívat - kapitola 3, 4 a 5

3.

 

Dům mi otevírá s úlevou. Měl obavy, kde jsem tak dlouho.

Nikdy nejsem sama.

Zouvám se, proběhnu chodbičkou, ve tmě zavadím o prázdnou konvici na mléko - plechově zařinčí - rychle vcházím do kuchyně, nerozsvěcuji, v kabátu sednu na židli, vyhaslá kamna přede mnou tiše oddychují průvanem v komínu. Na zdi hodinový strojek, ukrytý za skleněným ciferníkem - ostře odměřuje čas (jeho kovový zvuk mi odjakživa připomínal otáčení klíče ve dveřích). Na stole se bělá list papíru a dětská hlavička. Papír je pokryt písmenky, slovy a větami básně, na kterou si nevzpomínám; a dětská hlavička vypadá jako jablko, co jsem ráno nestačila sníst. Až do rohů místnosti vidět není, tma zarytě mlčí.

 

A já se snažím dýchat tiše, abych co nejvíc slyšela. Něco je totiž v domě navíc! Něco cizího! Vnímám a cítím ono neznámé již od prvního kroku, co jsem vešla do domu a vím jistě, že to není živé, pouze podivné. Většinu svého života jsem v domě žila sama. Když jsem byla úplně malá, pokaždé před spaním jsem v pokoji rozsvítila a nahlédla do všech koutů. Pod postelí ani za skříní se nikdy neobjevilo nic strašidelného - nic co jsem hledala.

 

Vzpomínka na dětství mě uklidňuje. Je zbytečné, abych rušila světlem. Za dveřmi na chodbě se ozve známý šramot. Otevřu a dovnitř pustím malý chlupatý stín. Tře se o nohy a vrní.

Pohlédnu do chodby, kterou jsem před chvílí přišla.

Pohled jak klíště uvízne v šeru. V úkrytu číhá, co mě celou dobu zneklidňovalo! Skříň není na svém místě! Někdo ji odtlačil bokem. Namísto ní je výklenek s příkrými schody vedoucí na půdu! Schody jsou spíš tušit - nášlapy se v té troše šedě chodby světlají odstínem vybledlé kosti.

V uších mi hlasitě šumí, neslyším nic jiného než šum a rychlý tlukot srdce.

Potom si toho všimnu. Tma na nově objevených schodech se posune. Je vidět stín postavy. Obrysy jsou tak málo patrné, že kdyby se postava nepohnula, nespatřím ji. Cítím její pohled. Postava pomalu stoupá po schodech vzhůru. Hlasitě třísknu dveřmi.

 

Nepamatuji si, že by tam výklenek se schody kdy byl! Jsem vůbec doma? A kdo byl ten člověk?

 

„Samozřejmě, že jsi doma,“ odpovídá kuchyň a trochu zmateně tvrdí: „ A mohu tě ubezpečit, že v domě kromě tebe žádný člověk není!“

Nikdy nejsem sama! Nikdy! Do papíru na stole je vtisknuto:

 

 

Prožitky dělíme na ty dobré a ty špatné

 

 

Z lidských prožitků žijí andělé,

otáčejí vesmírnými koly

a živoří,

když na světě nic se neděje.

 

(lidské prožitky jsou energií,

andělé je jak redbul pijí; lačně,

a touží stále po novém)

 

Nesuďte anděly,

ve stereotypu věčnosti

bývají jakékoliv události vítanými hosty,

kór ty děsivé (protože strach je naplněná olejnička).

 

na začátku směny v nebi:

 

a děsivou tou mastnou kolomazí

mažou andělé kola, páky, provazy,

a stále dokola ve vesmírném mlýnku,

… praskají lidské kosti,

maso, šlachy, …myšlenky a názory,

aby na konci výrobní linky

do připravené plínky, vypadl,

biologický stroj na jedno použití,

s programem: v němž,

smyslem jsou požitky,

ne vlastní bytí.

 

a vracíme se zpátky do světa:

 

Obří lidské mraveniště – údajný chaos:

politici političí,

humanisté lásku křičí,

extrémisté zase tyčí,

názor názorem si ničí (anebo se o to snaží),

a zahradníci si zahradničí.

 

Názor, ten nejneústupnější při šplhání za chtíčem moci,

ve svém vytvořeném světě, jako první zaměstná si katy

a obklopí se ochrankou, aby mohl vychutnat svých požitků.

 

Do zahrady vešel pan zahradník,

má pilu, nůžky, pesticidy a laskavé srdce.

 

zpátky v nebi: 

 

Krize dorazila už i na věčnost,

andělé demonstrují,

že jim ve výmluvě na krizi kdosi snížil platy,

nebesky modré dotace se vesele vykrádají,

peroutkou peří se křídla mažou,

protože kdo nepodmaže, má holt smůlu.

 

Inu,

z lidských prožitků žijí andělé

a někdy se tou lidskou chřipkou nakazí

na duši i na těle.

 

Ale položme si otázku.

Možná z jejich požitků a myšlenek

taky někdo žije?

 

 

 

4.

 

Jestli se mi zdá o lásce? Odpovím: jenom když spím, třeba pod peřinou, kde má chuť neslazeného čaje, - protože: tělesné a pohoršující jsou červánky při východu slunce, způsobené erupcí (prý sopka kdesi na Aljašce); co tomu asi říká párek vrabců, opravující staré hnízdo za okapem, ostrými drápky protivně skřípou o plech a štěbetají - už aby ztichli - načepýření, spící vedle sebe, v rodném hnízdě, a za týden plném vajec; a za další týden, nebo ještě další, bude všude plno malých ptáčat a některé z nich bude nosit kocour v tlamě; - s Mícou, svou dlouholetou nevěstou se nikdy nepodělí, lakomec chlupatý a o sopku a červánky taky nejeví zájem. Nad ránem se protáhne pootevřeným oknem dovnitř, od Míci má za uchem krvavý šrám, lehne mi na peřinu a vrní o lásce a bolesti.

Když sním o lásce, tak o lásce bez bolesti. Má chuť pelyňkového čaje. - Miluji své malé lživé snění. Sype se mi do očí a nutí přivírat víčka. Nechci ale spát. Venku je jaro a dny se krátí. - Mé dny! - Dala jsem jim svobodu.

 

S pocitem, že dokážu cokoliv na světě, chci sklouznout z postele, vyskočit na parapet, protáhnout se po římse, přidržet okenice, abych neupadla bosa do hlíny zahrádky co je hned pod oknem, doskočit na trávu, a jen tak v noční košilce, kopat do kapek rosy.

Potom doběhnu k Placatce a kusem cihly napíšu MOJE PRVNÍ RÁNO. Při psaní se přepálená hlína bude drolit, zachytávat v rose a barvit ji na červeno, kapku po kapce, celý dvůr a les, nabarví louky a pole, kam až dohlédneš; a protože mě budou studit nohy, popoběhnu ke kůlně, kde se klubou kopřivy, přičapnu a vyčurám se, obarvím půdu do žluta, prohřeju ji, a budu takové slunce s paprskem.

Udělám to! - Ale teď ještě ne. Leží na mě kocour, přede, do peřiny zabodává drápy, drobnými dírkami ven tryskají peříčka a poletují po místnosti.

A taky než vstanu do svého prvního dne, musím se vypořádat se dnem předešlým - promítnu si v hlavě včerejší cestu do školy: Mrholí. Nestihám začátek hodiny, učitel taky ne. O přestávce mi Kuba dává opsat úkol. Po obědě se šourám do práce, úzkost a lítost vylitá na podlahu dílny. Výpověď! Honza mi sebral čas - prozradil Hance, že budu propuštěna. Musím k ní zajít a poprosit, ať tátovi nic neřekne. A večer Matěj! Jak se bál co se mnou bude! Vzpomenula jsem si na představu jeho pokoje, dřevěná prkenná podlaha jako u nás v kuchyni a u zdi postel z borového dřeva. V noci se mi málem zastavilo srdce při objevu schodů vedoucích na půdu. Na chodbě kde denně chodím! Ukrytý výklenek se schody do podkroví! A divná temná postava! To ona odtlačila skříň?

Dávám si ruce za hlavu a zírám do stropu. Uvědomím si, že Matěj žije v panelové stavebnici, kde prkna na zemi a od jílu hrbolaté zdi existovat neumí! Pokoj v mých představách nebyl Matějův! Ona místnost je v tomto domě! Dýchá pod střechou nade mnou! Začínám vidět ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že vidět chci, roztrhané fotografie se samy lepí. Zaklapnu album. Nechci vzpomínky. Otočím se na bok. Kocour balancuje, zatínaná do peřiny drápy, aby nespadl z postele dolů.

 

Myslím na Matěje, jak jsme onehdy seděli nad náměstím.

               

                „Chtěl bych zažít něco neobyčejného, snového, něčeho co ani nepatří do tohoto světa a co bych chápal jenom já,“ povídá zamyšleně. Trochu se chvěje zimou. Mám jeho kabát přehozený přes ramena, držím lem zapínání, choulím se do jeho vůní nasáklé podšívky a je mi neskutečně. Vylezli jsme na střechu jednoho domu na náměstí. Matěj tu má babičku a velký klíč od půdy kdožvíproč nosí u sebe. Dole pod nohami nám spěchají lidé.

                „To by tě udělalo šťastným?“

„To nevím.“

„A já bych to mohla chápat?“

                „To taky nevím.“

                „A proč bys to chtěl zažít?“

                „Patřilo by to jenom mě.“

                „Byl bys tam sám.“

                „Já vím.“

                „Beze mě.“

                „No, já vím.“

                „Bylo by ti tam moc smutno.“

                „Asi bych chtěl zažít moc velký smutek.“

                „O smutek se ale musíš podělit, jinak se stane tragédií.“

 „O smutek se s nikým dělit nechci,“ řekl a docela vesele se usmál.

 

Vytáhnu se zpod peřiny, projdu dveřmi v barvě třešně na chodbu. Za zády mám východ na dvorek, po levici tátovu ložnici (objeví se tady jen na víkend a stejně raději spí dole v údolí u Hanky). Jdu chodbou. Vpravo je kuchyň. Naproti skříň ze stromu vlašského  ořechu. Dlaní poněhnu tvrdé dřevo, je natřené včelím voskem. „Na kilo vosku se spotřebuje včelstvo deset kilo medu,“ povídal táta, když jsme společně skříň natírali, ale to už je dávno a možná se v těch váhách pletu.

Zastavím se a pohlédnu k záhadnému výklenku se schody. Čeká na stejném místě co večer. I za světla vypadá neobyčejně. Nechce se mi udělat další krok. Opřu se o skříň a nehtem říznu do plochy dveří. Namaluji krátkou vertikálu, pak nahoře malé bříško. S bříškem vpravo nahoře, vznikne z obyčejné čárky písmeno P. Namaluju další písmeno a další, maluju jedno za druhým, líhnou se slova, ale nedrží mě a nechrání jak jindy. Očima utíkám ke schodům do podkroví. Trochu si přeji, aby zase zmizely, ale s nastupujícím dnem obrysy čím dál víc vystupují, výklenek už nelze bez povšimnutí obejít, natahuje po mě své pouta, chytá mé zvědavé pohledy. Odkrytý vchod do neznáma svým tajemnem přitahuje. Nechci se nechat podmanit. Přivřu oči a v myšlenkách se mi znovu objeví Matěj.

Asi před měsícem mě přišel domů navštívit.

„Co je to za skříň? Má nádhernou kresbu dřeva,“ zajímal se sotva vešel do chodby.

„Líbí se ti?“ vyprávím příběh, z jakého podivuhodného ořechu byla skříň udělána, o Miškovi, o tom jak se ode mne na krok nehnul a jak se se mnou radoval a jindy zas smutnil. „Ta skříň má magické kouzlo. Když si vlezeme dovnitř, uslyšíme jeho štěkot.“

„Chceš vlézt dovnitř? Máš přece strach z uzavřených prostor! Říkala jsi, že nemůžeš ani jezdit výtahem.“

„Já vím, je to zvláštní, ale v té skříni na mě úzkost nepadá. Snad kdysi dávno.“

„Asi je to tím, že tu skříň znáš, je ti blízká, tak se do ní nebojíš vlézt.“

„Napadlo mě, že i ta nejnepochopitelnější věc má svůj úděl a význam. A pokud s tím začneš soucítit, ne litovat, lítost je anonymní a hodí se, když chceš poslat dětem do Afriky peníze; ale pokud začneš soucítit s neznámem, přestaneš mít z neznáma strach.“

„A kdo soucítí s tebou? Třeba ta tvoje Hanka!?“ Často se do ní nazouval. Znal ji jenom z mého vyprávění a měl ji za vypočítavou potvoru.

Mírně namítnu. „Vždyť ji vůbec neznáš. V životě si toho spoustu vytrpěla. Po tátovi je můj jediný blízký člověk.“

„Svým blízkým jsme schopni odpustit cokoliv. Známe jejich úděl a soucítíme s nimi, viď!“ řekl ironicky, když ale viděl, že mi po tváři běží stín - viděl ho a já ten stín cítila, jak mi tahá za kůži a dere se za víčka – hlas se mu odlehčil a řekl: „Tak já jdu tedy jako první,“ a vklouzl do skříně a sedl si na bobek. Přičapla jsem vedle něj a zavřela za námi dveře. Zavěšené kabáty voněly prachem a potem.

„Na něco jsem si sedl. Vypadá to jak….“

„To bude mýdlo! Dávám ho do všech skříní kvůli vůni.“

„Aha. Můžu tě chytit za ruku,“ opatrně se snaží najít moji dlaň.

„Raději ne. Soustřeď se, abys slyšel štěkot. Zalez si až hlouběji mezi kabáty.“

„Hm.“ vyloudí ze sebe, chvíli sebou hází, až se zády opře o zadní stěnu.

Přivřu oči a štěkot na uvítanou slyším okamžitě, mísí se mi do toho Matějovo posmrkování, pomyslím, že má nejspíš alergii, ale po chvíli přestane, slyším jeho dech, snaží se ho zatajit, po chvíli se zhluboka nadechne, zase nedýchá, pak ucítím jeho ruku.

 „Slyšíš to!“ říká.

 „Mišku? Slyším!“

 „Štěkot psa neslyším, myslím ty kroky!“

 Tiše naslouchám – „Já slyším jenom Mišku!“

„Kroky! Někdo strašně nahlas chodí venku po chodbě! šeptá stísněně.“

„Neboj se, nikdo tam není. Jestli slyšíš kroky, tak patří lidem, kteří tudy prošli. Kdysi jsem je taky slyšela, ale už jsem na ně zapomněla.“

„Já myslím, že tam někdo je. Zní to příliš realisticky. Ne jako představa.“

„To nejsou představy, ale vzpomínky.“ vysvětluji.

„Já vím, ty máš velkou představivost a ráda se do ní uzavíráš, ale tohle jsou kroky živého člověka!“ řekl a otevřel dveře.

Samozřejmě, že v předsíni nikdo nebyl; a Matěji potom strávil dvě hodiny hledáním nějakého vysvětlení.

 

Vzpomínka na Matěje mě pohladila. Už mám popsáno půl skříně a musím si přikleknout. Nehet ve vosku ryje cestičky představám, na zemi je ho už do dlaně, až dopíšu, vosk zametu, vezmu knot a uhnětu si svíci na cestu vzhůru do podkroví. Napadlo mě, že - (co píši na dveře skříně není báseň, ale zaříkadlo a jakmile bude hotové, vlezu dovnitř a proměním se v kabát do krutých zimních plískanic a budu viset na ramínku, co je určené pro duše zbloudilé); písmenka jsou slabě vidět, zatlačím nehtem silněji než bych měla, nehet se převrátí, zabolí, a když se odchlípne od růžového masa, je to bolest jako když trháš papír. Báseň na dveřích je příliš žalostná. Zděsím se, protože mě obletují chmury. Tohle je možná můj poslední den a já si nedovolím být v něm smutná! – Poslední věty píšu již rychle, báseň na dveřích po sobě nekontroluju a přímo na noční košili si oblékám sváteční kabát.

Trochu mě mrzí, jak si pořád musím připomínat, že jsem se rozhodla být svobodná. Nevolnictví táhne zpátky. Bříšky prstů přeběhnu dveře skříně zevnitř. Jsou to stránky popsané písmem pro nevidomé, kterému porozumí jenom ten, kdo se umí dívat. Dřevo není zevnitř navoskováno a krátké mělké vrypy od nehtů jsou bezobsažně roztroušené. Netvoří písmena, nekreslí obrázky, ryly pouze touhu dostat se ven. Dodnes nevím, proč mě táta dovnitř zavíral. Pohladím dveře, trvá to nekonečně dlouho, těším se z doteků - snad pro to, že jsou otevřené - skříň nezamykám; procházím nevšímavě kolem schodiště, nazuji si holínky a vybíhám ze stavení.

 

Kapitolka mezi kapitolami 4. a 5.

Aby pochopil, napsala jsem jednoho teplého podzimního podvečera na Placatku:

Člověku je vlastní,

chtít vlastnit co mít nemůže.

 

A pohřbeného Ježíše věrná dítka snědla.

Vždyť tělo chléb a krev víno je,

říkala si, když stahovala maso z kůže.

 

Jak mnozí jiní trpěl,

nepoznanou odpovědností k vlastním dětem.

 

Do rána přišel déšť a tahy křídy dokonale smyl.

 

5.

Hroudy hlíny, čokoládově zabarvené, lepí se přátelsky na nohy. Krátím si kroky přes mokré pole ráda. Bahno chce jít pokaždé se mnou. „Vezmi mě do světa,“ prosí a já musím naivně dětské prosbě vyhovět. Netroufám hlíně prozradit, že se mi po cestě odlepí od podrážek, že zůstane ležet daleko od rodného lánu, bude schnout na slunci, až se nakonec rozdrolí, a vítr prach, jediné co zbylo, rozfouká; …ale co vím? Možná dřív, než to vítr stihne, zakoření v hrudce nějaká exotická rostlinka; stěhovaví ptáci přinesou semínko z dálavé země o které vědí pouze oni; a já za několik let půjdu kolem a budu se podivovat prazvláštnímu stromu, co vyrostl vprostřed kamenného úhoru; zpod kořenů se ozve tvrzení, že i mou zásluhou, vnitřnostmi mi prostoupí hřejivý šlahoun, bude rašit stejně jak stromek a naučí mě šeptat si poťouchlosti, nedůležité nic neznamenající poťouchlosti a při tom bude vítr stromu čechrat listy a mě zase vlasy.

 

„…víš, myšlenky rostlin jsou nádherně zpomalené a prastaré. Každé ráno když pod paprsky sluce roztáhnou květ, šeptají svým ještě nenarozeným dětem: ‚Až jako semínko padneš k zemi, zapustíš kořeny do těl svých předků. Celé věky tu tleli a v kompost se měnili, pouze a pro jediné, abys jednou mohlo dlouze vyprávět. No, není to krása,‘“ říkám blátu na gumáku. Přivře oči a odchlípne se.

 

Jdu zrovinka po zpevněné okresce.

 

Je odsud výhled na město, ale přes ranní opar jsou pouze vidět vršky odstavených komínů Skláren a Tesly (oba podniky jsou už dlouho zavřené; zaslechla jsem, že světla, které se ve Sklárnách vyráběla, byla i na Titaniku). Zadupu do asfaltu, odlepují se další kusy hlíny. „Tady stávala trnka,“ ukážu na pařez. „Magicky mě přitáhla ve chvíli, kdy schla a s torzem posledních větví zůstala stát u krajnice. Čas se v ní zastavil; vše ostatní kolem žilo dál, ubíhalo a ona suše stála. Myslím, že jí hraboši okousali kořínky. Proto umřela. Chtěla jsem si ji vyfotit na památku, ale dřív než jsem to stihla, pokácel ji pán, co jej od vidění znám. Řeknu ti o ní báseň, …chceš?“ ale hlína už leží daleko v mých stopách a neslyší. „I tak ti ji povím, ta báseň se jmenuje Trnka.“

 

U cesty do Mezříče

postává řada trnek zelených,

ve flaši slivovice

skrývá se šťastně smutný smích.

 

…Třetího dne týdne,

přijel muž s károu,

napil se slivovice

a podťal trnku starou.

 

 

               říkám mu: seschla trnka seschla,

neměla sílu déle žít,

však pod sekyrou než k zemi klesla

ukázala, kam můžu jít.

 

…Jakže seschlý strom, v řadě zelených, může to ukázat?

 

den za dnem jak trnka schla

počítám spadané listy,

nenajdeš v světě zla

v tom můžeš si být jistý,

 

když vidíš strom umírat

tři, čtyři dlouhé léta,

píseň zkus zpívat,

o tom jak trnka kvetla.

 

…vykvetla každé jaro

pro včely, stromy, kolemjdoucí,

…vykvetla každé jaro

pro život uvadnoucí,

…vykvetla pro lásku

jiný důvod není,

…a s láskou uschla

když přišlo věčné snění.

 

Když od strnišť zadul

ledový vítr

zvedla jsem z pod trnky

ulomenou větev

 

a do dvou posledních

co na kmeni ještě zbyly

sem dítko v tu náruč vložila

na věčnou chvíli.

 

 

Muž nakládá poslední špalky nařezané trnky,

dá si lok slivovice, mě nenabídne, protože tu už nejsem,

a dušuje se, že až bude v zimě polínkem přitápět,

vzpomene si…

 

 

…jak vykvetla každé jaro

pro včely, stromy, kolemjdoucí

…jak vykvetla každé jaro

pro život uvadnoucí.

 

 

Na dohled Hančina domu volám poslední verše hlasitě, jak jen nejvíc dovedu. Odrážejí se v chladivém ranním povětří, kloužou po zvlněné krajině se zvědavostí zaoceánských korábů. Z cesty odbočím na pěšinu vedoucí přes louku a zahradu k zadním dveřím a prosklené verandě. Hanka si tam přes léto suší bylinky a to pak předsíň voní uklidňujícím tónem.

Mám žízeň, nahnu se přes zábradlí korábu a naberu z hladiny louky dlaň plnou rosy. Vítr více zafouká do plachet, rozběhnu se a křižuji mezi stromy zahrady. Kotvu vyhazuji u špalku na dřevo, zaklesne o bílý smaltovaný kýbl s popelem.

 

Na verandě visí pouze trs loňské máty, vůně vyprchala, ale když list ještě promnu mezi prsty, dokážu léto oživit. Z verandy vede vchod do věčně tmavé a studené chodby. Chlad sem táhne z kamenného sklípku, co je celý prolezlý zatuchlinou scvrklých brambor s rašícími fosforeskujícími klíčky. „Nedomyšlená přání ubíjí svobodu myšlenek! Chceme být svobodní!“ smýšlí anarchisticky kupa brambor. Zima strávená ve sklepě se jim nelíbila a brambory se rozčilují (chápu je, venku vše zakořeňuje a oni by taky chtěli). „Jenom pro to, že nás tady chcete mít, abyste si z nás mohli kdykoliv udělat kaši, nebo nastrouhat do polévky! Raději bychom zůstali nevyoraní, nevyvlečení z hlíny, namísto zdejší zřejmé budoucnosti, s nahými klíčky, marně tápající po světlu.“

„Svoboda je založena na možnosti konat cokoliv co neškodí jiným. Jestli se cítíte poškození, řeknu o vás Hance,“ slibuji a vstoupím do přípravny - útulné pracovní místnosti za kuchyní.

 

O zeď se opírá stará pec na chleba. Už se v ní nedá topit, uvnitř pece se drolí cihly, a aniž kdo tušil, zasypaly odtah do komína. Před dvěma lety jsme v ní s Hankou rozdělaly oheň, že napečeme vánoční cukroví. Sotva jsme zatopily, dým vtrhl dovnitř domu, nešel zadržet, musely jsme se plazit při zemi a otevírat okna; byl na nás komický pohled, smály jsme se a zmatkovaly, kouř ostře štípal, slzy umývaly oči; přiběhl soused pan Vašek, to ještě žil, se strachem, že Hance hoří dům. Ten dým byl docela přátelský, bez mouru a vůbec nezačernal čerstvě vymalované zdi.

 

Plotna už nehřeje. Na peci leží kupy oblečení, do sebe naskládané slaměné košíky a rozklížené truhlíky s lístky světlounce zelených pelargonií. Ze zdi vypadla skoba a věnec cibule se válí na podlaze. Pád spustil past na myši, nástraha nastražená celou zimu, zbytečně zacvakla zuby do zlatavého plodu (štiplavá šťáva široce rozlitá vpíjí do země, jak kaluž krve mučedníka sundaného ze skoby; až slzy

z toho kanou).

 

Ani po půl roce na střední někteří spolužáci ve třídě netušili, že existuju. Proto mě překvapilo, že si za mnou jednou o přestávce přisedl Matěj. Seděla jsem u okna, a na parapetu psala báseň o listu. Venku byl zima a toho rána jsem na stromu dubu uviděla list obalený do ledu. Vypadal jak malé kapesní zrcátko.

„Copak spisuješ?“ zeptal se. Měl čistý sněhobílý úsměv, což mi pitomě připomnělo, že mi doma chybí pasta na zuby.

„Jen tak něco pro sebe,“ říkám nervózně. Sešit zavřu a dívám se z okna a čekám, až odejde. Beztak si přisedl pouze náhodou.

„Poezii mám rád. No vlastně ne každou, jen tu které rozumím.“

„Tak to bývá,“ odpovídám a v duchu se vsázím, že bude mluvit o Bukowském, o Egonu Bondym.

„Docela mě oslovil Seifert. Zrovna jsem četl jeho Nejkrásnější bývá…,“

„…šílená,“ dořeknu. Jeho výběr mě překvapil. Nenapadlo mě, že by kdokoliv tady četl Seiferta, natožpak kluk.

„Už dlouho tě pozoruji. Víš, že jsi úplně jiná?“ říká neuměle, v ruce šustí igelitovým pytlíkem se svačinou, poodkryje ubrousek a dívá se mezi chleby s nezájmem čtenáře komiksů, který zabloudí do oddělení knihovny s dívčími romány. „Říkám matce, že dopoledne vůbec nejím, ale nechce to pochopit a každý den mi chystá svačinu,“

„A co s tím děláš?“

„Se svačinou? Buď ji někomu dám, nebo s ní po cestě nakrmím takového tlustého labradora. Jako nemysli si, já nepatřím k těm, co si neváží jídla. Prostě se chystám, že přejdu na pránickou výživu. Jedná se o úplnou svobodu. Hele stejně, já ti řeknu, že jsi jiná a ty se spíš zajímáš o to, co dělám se svačinou.“

Pokrčím rameny, odvětím. „Stává se mi docela často, že mi někdo řekne, že jsem jiná, nebo divná, úplně nebo vyšinutá.“

Reaguje okamžitě: „Já jsem pitomec! Fakt promiň,“ Chvíli mlčíme. „Asi půjdu, že?“

„Která jeho báseň se ti líbila nejvíc?“

„Z té Šílené?“ zeptá se. Zmlkne. Podívá se na mě. Nahlas se zasmějeme. „Nevím, jak se jmenuje, ale je z luk a je v ní zakódována smyslnost a erotika.“

„Celý Seifert,“ stočím sešit do ruličky a jak přes dalekohled sleduji školníka před školou. Sype na zledovatělý chodník štěrk. Nechci k Matějovi obrátit celou svou pozornost, říkám si, že by už mohl jít a nechat mě dopsat báseň a tak mě samotnou překvapí, když se zeptám co je to ta - pránická výživa.

„Nic nejíš a žiješ z energie kolem sebe. Musíš se na to připravovat, jíst stále menší porce jídla, až nakonec naučíš tělo brát si energii jiným způsobem než z potravin. Jedná se o úplnou nezávislost vůči konzumnímu světu. Jídlo je totiž svým způsobem droga a já nechci být závislým.“

 

Jednou jsem byla nezúčastněným posluchačem diskuze, kterou na jiné kontroverzní téma vedl s dalšími spolužáky. Líbilo se mi, že Matěj měl spoustu podpůrných argumentů a nikdo mu nemohl pořádně oponovat. Stejně, ale nakonec nikoho nepřesvědčil.

 

„Já svobodu hledám v psaní. Můžu napsat cokoliv, říkám.

„A o čem teda píšeš?“

„Já? Co mě potká a nějak osloví.“

„To zní fajn. Dáš mi něco přečíst?“

„No já nevím,“ zvonek ohlašuje konec přestávky. „Víš je to všechno docela osobní.“

„To je jasné, vždyť jde o poezii, ale nebudu na tebe tlačit, jen tě chci poznat.“

Docela dlouho mlčíme a díváme se z okna.

„Podej mi tu svačinu,“ Chvíli váhá. Vyvleču igelitový pytlík, otáčím tenkými krajíci zabalených v hedvábném ubrousku. „To je porce jak pro holku,“ říkám.

„Prosím, posluž si,“ pobídne mě.

Vytáhnu fix a na ubrousek píšu: - Kdybys mi jedinkrát svačinu připravila, vděčně bych jedla, špatného slova nevolila. – Možná jsem byla vůči Matějovi v tu chvíli krutá, ale nelíbilo se mi, že říká své mámě cizím tónem – matko – a její každodenní dobrotu hází psovi.

Moje první bližší setkání s Matějem bylo dost kostrbaté. Ráda si ho připomínám.

 

Zpoza bíle natřených dveří jsou slyšet hlasy (dveře mají nad sebou prosklené okýnko s naškrobenou záclonou a já vždycky toužila přes sklo nahlédnout na druhou stranu, než vezmu za kliku a změním prostor, abych věděla, co mě čeká, ale je to vysoko, tak jdu zase naslepo); prý opakovat chyby není bláznivé, ale badatelské a doufající, že nastala správná chvíle pro to, aby se chyba se v novém čase nezopakovala.

 

Ještě pomůžu cibuli ze země na nohy. V prachu omítky se rýsuje skoba. Zvednu ji a dechem vrátím podobu. Mělká díra ve zdi ostrý trn skoby vděčně přijme. Písek pod železem suše skřípne. Pověsím zpátky věnec cibule, otevřu dveře a vcházím do Hančiny kuchyně.

 

Teplo kovového sporáku mnou spokojeně prostoupí, asi mi byla zima; stojím v noční košili a svátečním kabátu. Mihnu okem po hodinách nad linkou, jestli je opravdu půl sedmé ráno. Mýlí mě bohatě prostřený stůl. Hanka upekla husu se zelím a bramborovými knedlíky; mísa uzené rolky se na desce stolu přetláčí s mísou knedlíčkové polévky a tácem meruňkových šátečků - laskavě chutných - jaké se jen tady umí péct. Vůně jídel se mísí celou místností, … a až můj příchod mísení brzdí.

 

Hance v obličeji ztěžkl úsměv, pouze její smích ještě letí vzduchem. Proklouzl kolem mě. Rošťácky zatáhl za skobu a shazuje cibuli. U stolu sedí dva muži bez kalhot, v bavlněných trenýrkách a v košili. Starší má uvázanou rezatou kravatu. Vidlička s bramborovým knedlíkem mu visí na půl cesty k pootevřeným ústům. Má napuchlé růžové rty. Mladšího muže vidím pouze z profilu, jeho cézarské rysy, krásný orlí nos letící vpřed. S grácií císaře přemůže zvědavost a neotáčí se mým směrem; jsem věčná kořist, on věčný vítěz, a sytit se bude, až sám bude chtít a marně se mu podbízet. Oknem zvenku do místnosti propadá slunce, vznášející prach se koupe v ohnivém proudu, vybledlé květiny na Hančině zástěře dostaly svěží barvy, za ohlodanými mřížemi klece žlutá andulka cize mrkla kulatým okem, klovla do mříže, krátký ostrý zvuk probudil zastavenou cívku filmu, děj se s novou vervou rozeběhl. Chtěla jsem křičet nadšením, protože pohled, který se mi naskytl, vypadal jak Leonardova Poslední večeře; či spíš „Moje První snídaně,“ opravuju se a je mi krásně, dobře že mě vyhodili z práce, že jsem se rozhodla dnes nejít do školy, že jsem tady, že poznávám život v jiných obrazech. Hanka se blíží. Kouše se do rtů. Mrká na mě a ve chvíli kdy ji nemůžou muži vidět do tváře, se zatváří nevlídně. Je na ní znát, že mě nerada vidí, ale poukáže ke kamnům a zbytečně nahlas řekne: „Přilož do kamen, dobře, žes poslechla a přišla, už jsem tě čekala.“ Napětí povolilo. Starší muž dokončil pohyb a upokojeně si naložil pokrm za zuby. Mladší se neotočil, ale taktéž se uvolnil, nabral si na příbor kus husího masa s plandající zlatavou kůží (ta mi chutná nejvíc) a nerušeně pokračuje v hovoru se svým společníkem.

 

Přikleknu v koutě u kamen a opatrně otevírám ohniště, shrábnu žhavé uhlíky na hromádku a přikryju je třískami, plamínky chutně pronikají dřevem, praskavě mlaskají.

 

Myslím, - v životě lze milovat pouze život, se vším co dal, a naopak - v životě lze nenávidět pouze život, se vším co vzal. Ovšem podle čeho si vybrat? Podle čeho poznat zda milovat či nenávidět? Podle osudu? Ten prý máme ve svých rukou, prý, - ale kdo tuhle frázi mohl vymyslet – „osud máme ve svých rukou“ - snad jedině ten, kdo sám chtěl z kola ven, a při tom netušil jak.

 

V proutěném košíku, místo polen na topení, leží naskládané dřevěné sošky. Rozštípnutý andílek s polovinou tváře prodává své pocity polovičatě. Řezby jsou z dílny pana Vaška. V důchodu se bavil opravou starých varhan, které kdysi ještě za komunistů vyhrál v kartách. Když zemřel a Hance v zimě došlo dřevo, chodili jsme na polínka k němu do dřevníku. Nevadilo by mu to. Když byl dřevník prázdný, a opět nebylo čím topit, přišly na řadu staré zašlé sošky a květované zdobení z jeho dílny.

 

Šepot: „Co děláš ty bláznivá, říkala jsem ti přece, že když tu bude exekutor, nemáš ke mně chodit!“ přiklekla Hanka vedle mě a zmáčkla mi rameno. „Promiň, úplně jsem zapomněla jaký je den. Propustili mě z práce, víš.“

„Já vím, Honza tu byl. Už jsem poslala nahoru do hor zprávu. Otec bude zuřit!“

„To jsi mu ještě neměla říkat!“ sevřu prudce oči, zmocní se mě závrať.

„Ba naopak, musí to vědět co nejdříve! Víš přece kolik máte dluhů! Musíš mu se splátkami pomoci! I kvůli mně! Dlužíte mi a já zase jiným! Věčně exekutory neudržím, aby mi nevzali dům nad hlavou! Stačí, že o barák přijdete vy!“

„Náš dům je psaný na mě a já naštěstí ještě nemám osmnáct.“

„No právě. Byl by klid, kdyby se prodal a dluhy vyrovnaly!“

„Hanko, ten dům se nesmí prodat! Je kouzelný! Dnes jsem objevila schody na půdu.“

„Jaké schody! O čem mluvíš!“

„Krásné doposud ukryté schody vedoucí pod střechu.“

„Zapomeň na ně! Věnuj se hledání práce. Už jsem nastínila panu Exekutorovi tvůj problém. Říkal, že jeho známý má firmu, kde bys mohla pracovat. Ale chtějí dělníka na celý den. Musela bys nechat školy. No uvidíme, co z toho bude. Taky záleží, jaký na ně uděláš dojem! Jako první ohřej vodu na nohy pro pana Exekutora!“

„Práce, v které se nic nevydělá pro mě nemá budoucnost. Neustále lepíme jeden dluh druhým.“

„Právě proto se prodá dům.“

„Stejně to nebude stačit. Za tři roky, než budu plnoletá a dům se může prodat, narostou úroky do hodnoty pěti takových domů!“

„Tak budeš otcovy dluhy platit až do smrti! S tím nic nenaděláš, to je život! A přilož radši!“ rozmlouváme pološeptem, i tak slova hlasitě naráží do zdí.

„Hanko, jak dlouho znáš mého tátu.“

„Co jsem se tady přistěhovala. Však víš.“

„A moji mámu si pamatuješ?“

„Jasně, že si ji pamatuju. Hele, nebuď mešuge a postarej se o vodu na kamna. A s tím, že tě vyhodili něco vymyslíme. Stejně, toto mu neodpustím, mamelukovi.“

„Uřízl si kvůli mně prst.“

„Jaký prst?“

„Malíček.“

„To ti řekl! Chceš vědět, jak ten lhář o něho přišel. Já ti to řeknu. Sliboval mi, že si mě vezme za manželku, a kdyby to mělo být jinak, že si raději ruku uřeže. Neudělal jedno ani druhé. Tak jsem vzala sekyru, a když spal, sekla jsem, ale minula.“

„A prst je kde?“ ptám se.

„Hnedle jsem ho vyhodila oknem.“

…„Hanko, nemyslíš, že máma celou tu dobu bydlí u nás v podkroví?“

„Ty seš dneska vážně mešuge. Uvař tu vodu!“

 

…Přikládám ještě do kamen zkroucenou skulpturu růže spolu s roztaženým křídlem anděla. Perutě jsou do detailů propracované, dřevo prolezlé červotočem, troudovitě suché a lehké; pustím je z prstů na žhavé uhlíky, okamžitě zahoří, plameny v kamnech je zlehka nadnesou. Zavřu kovová dvířka. Vstanu a jdu pro vodu. S vědrem vyběhnu před dům. Litinovou pumpou naplním vědro až po okraj. Pod hruškou stojí terénní auto. Má tmavošedý lak se spoustou malinkých lesklých hvězdiček. To je nebe, pomyslím a rozhlédnu se jako správný účastník výjimečné prohlídky, který pochopil a přestřihl provázek oddělující šťastný exemplář od nešťastného návštěvníka. Kdysi - snad minulé léto, tady v zahradě - jsem na listy jabloně napsala báseň, nejkrásnější jakou jsem kdy stvořila; listy uschly, já si slova nepamatuji, ale ten okamžik ve mně zůstal napořád.

 

Hančina zahrada je zakončená plotem, za ním je polní cesta a další plot. Patřil panu Vaškovi. Mezi větvemi probleskuje střecha potažená mechem, vybledlá červeň eternitových tašek se loupe z pod zelené deky, z komínu odpadla cihla, rozbila několik tašek, praskliny jsou jak vrásky vyrašené přes noc, časem zarostou mechem, vděčným, že se má kde uchytit; uvědomuji si, že pohledem na dům pana Vaška na něj myslím.

Ten měsíc kdy zemřel, jsem na rozloučenou napsala:

 

Jako všichni kdo hledají,

ti věční vězni v trvalém nedostatku informací,

břinkám prsty o laťky plotu

u zarostlé cesty z polí.

 

Občas tudy tahám nohy,

když nespěchám domů a nechci nikoho potkat.

 

Prsty břinkám o laťky natřené vyjetým olejem,

černé jak smuteční páska přetažená havranovi přes křídla;

za plotem pustý dvorek s opuštěným špalkem na dříví,

a o kus dál, záhonem zeleniny plným pýru.

 

Břinkám o laťky, poslouchám ozvěně sekyry, motyky,

rytmickému ševelení kosy a tichému ulehání trávy.

 

Věční vězni - všichni ti mudrci, filozofové a vědci,

při nalézání souvislostí k pravdě konečné,

říká mi přes plaňky plotu stín postavy, když na chvíli ustane

štípat dříví, séci louku nebo kopat na poli.

 

Jeho stáří vzpomíná době vzniku vesmíru,

prý tehdy,

 

seběhli se všichni Bozi a divili se.

Ne vesmíru, nýbrž vzniku!

 

Cože je to ten Vznik?

 

Neplánovaná chyba, nebo bytost jako my?

Či vidina lichá z překvašené révy?

 

A přemýšleli bozi při sklenici,

-          jestliže vznik vznikem vzniká -,

naskýtá se možnost (a s ní další otázka),

že i my jsme jenom vznikli,

…jak na věčnosti kolem plotu z polí procházka.

 

Rozhodli se Bozi, že Vznik hned nezahubí,

budou jej studovat, sledovat a bádat,

až naleznou v něm, po čem každý hledač pravdy touží,

pravdu, s níž na trhu lze se hádat.

 

I Vznik ve svém vesmíru vznikal si nerušeně dál,

rodily se hvězdy, planety a k bloudění mlhoviny,

a rodili se noví Bozi,

a plní sobě domoviny.

 

O natřené plaňky plotu brnkám, jak o struny harfy.

Komu zůstanou čisté prsty, při kopání hlíny v poli?...

-          říká, ohnutými zády nad nekonečným řádkem brambor -

jak světu byl rád,

a jedinou stížností jeho stáří trpělo,

že jak za mládí nemůže už pracovat.

 

Staré plaňky v plotu, jednu po druhé,

nahrazují nové,

 

a diví se Bozi na věčnosti, hledačům štěstí,

takým, co život protek mezi prsty,

těm, co v dnešním dnu vše vadí,

špatná generace, výchova, děti, slunce na obloze,

a v dobrém myslí jen na vlastní mládí.

 

Olejem napuštěné plaňky plotu,

dovolí hledačům nahlédnout,

…a

v ozvěně hrají šťastnou notu.

 

 Občas tudy tahám nohy,

 … kolem plaňkového plotu.

 

Zarostlou cestou z polí.

 

Nikdo tudy nechodí,

jen já v těch dnech,

kdy cosi ve mně bolí.

 

 

 

---