gnoseologické zoufalství

Přemýšlení o tom,o čem se ani přemýšlet nedá

Gnoseologická zoufalství

Všechno, co bylo po tisíciletí pokládáno za filozofii, je tak zvaná metafyzika. Což je vlastně fundovaně se tvářící seskupení domněnek, teorii nebo jen historek. Nemluvím teď o náboženství, které je rovněž metafyzikou - směsicí dohadů, výmyslů, pověr a fantazií - a je ryzí a bohatou metafyzikou, kromě ostatního hájenou i násilím před pochybovači.

Filozofie až do časů Immanuela Kanta (1724 -1804) hlásala skoro výlučně dogmata. Až Kant přišel na to, že si na svět o sobě nemůžeme ani sáhnout, natož pak o něm doopravdy něco vědět a podávat svědectví. Před námi je  zástěna našich smyslů a našich úmyslů – představa a vůle, jak stojí výstižně v Schopenhauerovi, jednom z následníků Kanta v pokusech o opravdové poznání. Schopenhauer(po tom, co to shrnul do absolutní „vůle a představy“) to už příliš  nezkoušel, ale jeho předchůdce v pokusech poznávat Kant do oné zástěny bušil a dělal to tak, že vytvářel jakési poznávací konstrukce formou věcí o sobě, transcedantality, transcendentna, zvláštních způsobů zkušeností apriorního nazírání a jiné spekulativní gnoseologické veteše. Přestože byl Kant, velký filozof, uniklo mu základní - k autentické skutečnosti se proniknout nedá. Člověk  může nanejvýš plácat  bábovčičky ze svých smyslových a rozumových výmětů. Hradba, kterou postavil a neustále obnovuje je překážkou, za níž se nikdy nedostane. Když mu oko nepodá modifikované světlo, když mu ucho nepodá zvuk, když nemá funkční i jiné smysly, když mozek nezpracuje počitky, pojednou není ničeho.

Ono to proniknutí k realitě není možné i z dalšího důvodu. Poznávání má základní podmínku – vydělení, odstup. Pokud není dualita ,nelze poznávat Poznávající a poznávané definující může být nanejvýš subjekt. Jeho poznávaným protikladem je objekt, realita, která je sledována zvláštním způsobem a reprodukovaná odjinud něčím, co k němu nepatří, co je mimo něj. Všechno ostatní znamená splynutí, ztotožnění a tudíž znemožnění vnímání a vyslovení.

Jsme-li důslední, uvědomíme si však hned, přímo zde na tomto místě, v těchto souvislostech, neuchopitelnost subjektu, ačkoli je podmínkou jakéhokoli vnímání a následného úsudku. Subjekt, ten skutečný subjekt, který je podmínkou všeho objektivního, je totiž nevyslovitelný. Vyslovený subjekt se beze zbytku promění v objekt a počitky i úsudek o něm přicházejí vždy odněkud. Skutečný subjekt není, ale není tak, že nemůžeme ani usoudit, že není, protože i v tu chvíli, kdy řekneme, že není, něco jsme o něm vyslovili a on přestává být subjektem. Naši jedinou možností je mlčet, to znamená, že subjekt nemůžeme sledovat, myslet jej, ani vyslovit. I tento popírající soud je jenom soudem o objektu. Je naší totální nemohoucností jakýmkoli způsobem subjekt konstatovat. To, že člověk nemůže být sám sebou, je určeno tím, že nemůže být usouzen jako poznávající subjekt.

***********

Život bez filozofické reflexe a přijeti všeobecně rozšířené představy a praxe, že to, co je, je tak, jak už na první dotek je. Źivot za lhostejného míjení úděsné složitosti bytí, je podmínkou jednoduchého pragmatického klidu. Těm, co si vystačí s každodenností, s primitivním obstaráváním svých základních životních potřeb a  o nic více neusilují, je hej - neboť jsou jednoduší  jako tur domácí a rozdíl je toliko kvantitativní.

Další skupinou lidí jsou ti, k nimž sice doléhají je přesahující znepokojující tajemství světa, jímž je však dosti Bůh, který je před nimi ochrání. Ukrývají pod jeho havelok  neklid ze své nicoty  a rozprostírají ho jako baldachýn, pod nějž se utíkají před mrazivými doteky všehomíra a vlastních nejistot a pochybností. Jen tak mohou žít v pokoji, ve svých komunitách a naplňovat své nekonfliktní potřeby.Ovšem za předpokladu, že si malují stejné obrázky svého vykupitele a ochránce.

 Takový je odvěký  smysl metafyzik provázejících všechny civilizace, co se vystřídaly na zemi. To je důvod proč víra od pradávna se řadí mezi základní komodity rozumového života.

Jen nemnozí jsou způsobilí k bolestnému hloubání nad obecnými záhadami bytí, klenoucími se  světem praktického všedna. A co z toho vzejde? Jen stresující a ničivé komplikace v soužití s vlastním nitrem i s okolním jsoucnem, nedokonalé konstrukce dohadů, plejády chatrných analogií, slepence příměrů a mlhavých tušení, jakož i deprese z marného oblehání magického kruhu, z nějž nikdy nebude člověku vystoupit.

Filozofií v nejvlastnějším smyslu je pokus určit člověka v kontextu veškerého bytí, posoudit podobu a vlastně i reálnost světa, s nímž je spojen, v němž žije, a který vytváří. Všechno ostatní, co bývá podle dosavadních zvyků nazýváno filozofií, jsou obvykle všelijaké polotovary mezi empirickými obory a světskými nebo náboženskými  ideologiemi.

Významný zlom v pojímání skutečnosti filozofy započal až tak zvaným kriticismem. Po tisíciletích hypotéz a dogmat  se v osmnáctém století do procesu poznání zařazuje epistemologický subjektivismus bizarně kombinovaný s jeho hypotetickým průnikem do reality objektivního světa.Člověk se pojednou stává prvotním účastníkem poznávání a vlastně nejen to, je  i tvůrcem reality. Původcem tohoto obratu je Immanuel Kant. Kant  po vlastní krátké kosmologické epizodě strojil celý svůj život obraz člověka a světa a jejich vztahů, aby mu z toho vzniklo dvojí snad: předpoklad transcendentality - směsice apriorních, na zkušenosti nezávislých soudů a transcendentna, což je to, co, jako opak imanentního, stojí mimo empirický svět jako nepoznatelný svět „o sobě“.

 Podle Kantova názoru interakcí obou vzniká člověku jedině přístupný, neboť empiricky fenomenální svět. Transcendentalita zření, nezatíženém ničím zkušenostním a  inkarnovaná v člověku je z nejambicioznějších pojmů vyskytnuvších se ve filozofii. Stává se však dalším aporijním pokusem učinit z člověka smyslově-racionální mechanismus reprodukce mimo něj se nacházejícího světa a neřeší nic.

12.06.2012