Selectary

Je něco málo po třetí ranní a Selectary Blounová se vrací z jedné ze svých prací domů. Tuto měla nejméně ráda, ale dělala ji, aby zbytečně nevzbuzovala přehnanou pozornost. Na druhou stranu i práce za barem občas přinese trochu vzrušení, občasné rvačky, příležitostně zlomené kosti, hlasitou a tvrdou hudbu, tedy přesně takový druh, který ji nejlépe vyhovoval, a někdy krásný exemplář vhodný k ukojení žízně, dnes to ale byla poměrně klidná noc. Jdouc po ulici přemýšlela nad neodbytným pocitem, který se ji vkrádal do hlavy poslední týden a den. Jako upírka měla pochopitelně poněkud vyšší požadavky, co se zábavy týče a opravdové nadšení nezažila už velmi dlouho. Všeobecná šeď, průměr, zatvrdlost, zakrnělost, letargie, apatičnost ji nejprve znechucovaly a v současnosti počaly dobývat i pevnost její osobnosti. Chce to změnu.

Ve tři ráno v tomhle městě nejezdí nic, to jí ale nevadilo, stejně se chtěla projít. Betonové chodníky zdobily zpité trosky a žebrající bezdomovci. O zvukovou kulisu se tady pravidelně starají odolnější z těch, jež se přijdou zabavit a jimž dočasně enormně stoupne ego přibližně na úroveň středu vesmíru. Nevšímala si jich, nevšímala si ničeho, klidně ale intenzivně přemýšlela nad tím, čím si zpestří zbytek noci, co bude ten svěží závan větru, co tolik potřebuje.

Jeho mrtvolu vycítila Předtuchou už za rohem. Byla čerstvá, ne déle než deset minut po smrti. Život v něm vyhasl náhle a nebyla to nehoda. Po svědcích nebo někom dalším tady nebylo ani stopy. Rychle seřadila body svého dalšího plánu. Svaly na tváři ji cukly a s lupnutím vytáhla tesáky. Přidřepla, zvedla nešťastného za hlavu a prudce se mu zabořila do krku. Měla pocit, který by se dal připodobnit pocitu pouště, kdyby ta mohla cítit. Pustina náhle ze všech stran zalitá horskými potůčky, na které se najednou jako ve zrychleném záběru všude objeví zeleň. Nebo červeň. Zvedla se, olízla si krev ze zubů a hřbetem ruky si otřela rty. Těch, co ho zabili, bylo víc. Byli už dost daleko, tak daleko, že už jen oddychovaly po předešlém sprintu pod stříškou v závětří nového domu, stojícího tři ulice od hlavní silnice, na které teď stála Sel. Zavřela oči a začala Poslouchat. Filtrovala zvuky, u nichž si byla jistá, že s její situací nemají nic společného. Z těch řvoucích prasat na ulici Červených světel ji několikrát zabolela hlava, až skoro ztratila soustředěnost a téměř podlehla touze jít je umlčet. Ocitnout se v dosahu jejich opileckých výlevů bylo nepříjemné i pro průměrného neopilého člověka, ale při zesílení jejím sluchem to představovalo prudké, drnčivé rány kladivem do její citlivé nervové soustavy. Přiletěl holub, dosedl na zem a rychle zakmital křídly, ale ani to Selectary nezničilo její úsilí. Zaměřila je. Rozběhla se a ve dvanácti vteřinách stála za rohem. Ještě jednou se zaposlouchala a zjistila, že poblíž není nikdo, kdo by později mohl o následujícím mluvit. Znovu se rozběhla, pět vteřin. Byli tři a nikdo z nich nic nechápal. Prvního zneškodnila ještě s využitím rychlosti, kterou se sem dořítila. Natáhla ruku a elkovým tvarem palce a ukazováku mu vrazila celou svou energií pod bradu. Kostra křupla a hlava zvadla za jeho zády. Zatočila se v piruetě a druhou nataženou paží, svými nelidsky ostrými nehty přesekla krkavici a přetrhala šlachy na krku druhého překvapeného.  V jednom nepřerušeném pohybu doskočila na poslední postavu nohama okolo jeho trupu, nehty zaryla i přes lehkou bundu do masa na jeho ramenech a vysála z něj horkou šťávu. Když byla hotova, nechala padnout tělo na dlažbu. Čerstvá krev způsobila, že se cítila skvěle.

Sel byla upírkou dvanáct let. Stala se jí v biologickém věku dvaceti osmi let a toto vzezření ji zůstalo, mentální věk tedy odpovídal čtyřicátnici.

O těla, která byla zbavena života z větší části díky ní, se nijak starat nemusela. I když stopy po zubech vypadaly na obětech „dost autenticky“, bez výjimky byly vyhodnocovány jako zdařilé pokusy oživit mýtus. Bylo to pohodlné.