Zabiju ho

Uvažovala nad tím často. A teď si na svoje myšlenkové pochody znovu vzpomněla. Znovu ji zaplavil ten vztek a nenávist, kterou vůči svému muži chovala. Seděla na židli, trpce se usmívala, tupě hleděla na kýčovité kukačky v kuchyni a zase se jí vybavily ty pocity z doby, kdy přemýšlela, jak zatočit s nekonečným ponižováním. Jak se zbavit nepřítele. Nepřestala se se usmívat, když se ji hlavou proháněly vzpomínky na to, jak ji dokázal ubližovat. Nikdy na ni nevztáhl ruku, to ne. Ale ten tlak, to dusno, které se rozlilo celým domem, když vstoupil do dveří... Bylo to skoro hmatatelné. Kdykoliv zarachotily klíče v zámku, strnula. Nikdy si nezvykla na jeho povýšené pohledy. Nedokázala se smířit s tím, co viděla v jeho očích plných pohrdání, sebestřednosti a záště vůči druhým. Nikdy.

Seděla na židli, usmívala se a vzpomínala. Vzpomínala na osamělé večery, které její drahý manžel pod zástěrkou pracovních povinností trávil s jednou se svých kurev. Kurev a kurviček, které se nechaly zlákat luxusními dárky a večeřemi v nóbl restauracích a poslušně roztáhly nohy, kdykoliv si ten parchant zamanul.

Vzpomínala, jak během těch dlouhých osamělých nocí spřádala plány na chladnokrevnou vraždu. S nikým o tom nemluvila. Rozmlouvala jen se svým vědomím. Dokázala sama se sebou mluvit hodiny. Litovala se, trápila, nenáviděla ho! To byly jediné myšlenky, kterými se zabývala. Ona. A on? On si píchá ty svoje děvky, odpovídala si. Její úsměv nabyl karikaturní podoby.

Znovu se v myšlenkách vrátila ke svým záludným plánům, jak toho sobeckého bastarda zbavit jeho mrzkého života a navždy zhasnout ty jeho zlé oči. Ušetřit svět jeho odporných pohledů a povýšeneckých řečí. Listovala ve své paměti jako v knize a stránku po stránce četla sama po sobě, jak nedávno, snad před týdnem, vymyslela geniální plán: Otrávit toho hajzla tak, aby ani pitva neodhalila skutečnou příčinu smrti. Zalistovala ještě dál do minulosti a šklebila se nad svou představou, jak ho ve spánku rdousí. Ve stejné kapitole našla i návod, jak se zbavit těla. Byla to tlustá knížka. Nikdy nevydaná, nikým nepřečtená. Jen ona ji mohla otevřít a listovat. Listovat ve svých myšlenkách, které si ukládala do nejhlubšího vědomí.

Opět se zasnila. Šklebila se na ty hodiny v kuchyni jako na něco živého, co ji muselo chtě nechtě sledovat. Asi před měsícem, během jedné z těch nocí, kdy ji nechal samotnou, dotáhla ve svých představách do konce svůj důmyslný plán, během něhož zcela náhodou a bez cizího zavinění zprovodí toho zmetka ze světa živých elektrický proud.

Rozchechtala se. Byla tak naivní. Tak hloupá. Ztratila vším tím rozmýšlením, plánováním tolik času. A při tom to bylo tak snadné. Jen stisknout spoušť, když se vrátí. Chechtala se nahlas. Zubila se na ty kukačky v kuchyni. Řvala smíchy! V jejím smíchu se skoro ztrácel zvuk blížících se policejních sirén. Podívala se na podlahu. Ležel tam. Byl krásné zticha. Potěžkala stříbrný revolver a znovu se zašklebila na kukačky v kuchyni.