Našeptávač

Dnes je moc hezky. Od rána se mi jen daří. Výjimečně jsem nezaspala, ve škole bylo také vše v pořádku, navíc je krásné počasí. Přes to všechno přemýšlím o tématu pro tento den snad nevhodném. O zlu. Zlo má svůj vlastní jazyk, způsob chování, rádo se podbízí, vysmívá. Jsem natolik pohroužena do vlastních myšlenek, že se na přechodu zapomenu rozhlédnout. Proberu se, jakmile uslyším klakson a vřískání pneumatik zoufale se snažících zabrzdit. Vůbec nechápu, o co jde, teprve až se za oním zvukem otočím, tak si uvědomím, že jsem málem přišla o život. Otřeseně i zmateně se dobelhám na druhou stranu.

Jdu po ulici a u zdi sedí žebrák. „Kopni ho! Vysměj se mu! Plivni mu do tváře!" vychrlí na mě Někdo. Otáčím se, ohlížím, ale nic nevidím. Vytahuji z kapsy peněženku, z ní dvacetikorunu. Chystám se ji vhodit do klobouku, když tu zase slyším: „Zbláznila ses? Víš, kolik za to koupíš rohlíků? Tobě taky nikdo zadarmo nic nedá. Jeho smůla. Radši ho kopni." Leknu se a zarazím. Žebrák kouká, diví se. Rychle minci vhodím a jdu dál. Míjím odpadkový koš. „Zapal ho! Sirky v kapse máš, na co je tam schováváš? Zapal ten koš. Ten koš zapal!" Otáčím se, ohlížím, ale zase nic nevidím. „Blbý fóry!“ říkám si. Jdu dál.

Odemykám domovní dveře, otevírám, vstupuji. Letmo přejedu rukou zeď zničenou a počmáranou. „Klíče ještě neschovávej, probuď v sobě skryté dítě, škrábanec dlouhý do barvy udělej, žádný strach, nikdo nevidí tě." Jen co výkřik potlačím, ohlížím se, otáčím - nic. Potřepu hlavou, protřu oči, podívám se, znovu se otočím - nic. "Blouzním snad?" ptám se sama sebe. „Hlava mě nebolí, dodržuji pitný režim. Usídlil se mi v hlavě nezvaný host? Nebo mě mámí mé vlastní smysly?" otázky se množí, ale zahálet tady nebudu. „Už to mám! Já tomu uteču! " Druhý, čtvrtý, šestý schod, dejte se nohy na pochod. Běžím, jen co mi stačí dech, s ním moje necvičené nohy. Nemají moc rády běh, tak spíš klopýtám a přidržuji se zábradlí. Ohlédnout se se mi příčí, bojím se pohlédnout do té tváře. Než se naděju, stojím před dveřmi do bytu. V panice se nemůžu trefit klíčem, ruce se mi třesou. Konečně! Vběhnu dovnitř, dveře zabouchnu, zatočím zevnitř klíčem v zámku. Jdu do koupelny, krev mi buší ve spáncích, namočím si obličej. Pohlédnu do zrcadla a vidím… sebe? Ne. Tohle nejsem já. „Po schodech jsi klopýtala, v panice dveře zamykala, však přede mnou jsi neutíkala. Prchala jsi před sebou. Před sebou neutečeš, sama se sebou žít musíš!" „Ty nejsi já!" zoufale jsem zavyla. „Má drahá, kdy to pochopíš, že mě-sebe se už nikdy nezbavíš!" Poslední slabiky mi vmetla do tváře jakoby výsměšně. Tentokrát se už neudržím, ze všech sil křičím a ve tváři se mi zračí hrůza. Děs, který je skryt v mém srdci, snažím se vypudit křikem. Zornice mám čirým strachem rozšířené, kůží prosvítají pocity. Sousedé buší na dveře i na stěny, já jen křičím a bojím se přestat. Křičím, až se mi před očima zatmívá. Až si nejsem jistá, zda vůbec ještě křičím. Mé tělo se sesouvá k zemi, duše je však při vědomí.

Scéna se zamlží, zčerná a máme tu nový obraz.

Nekonečně zkroucené spirály vedoucí odnikud nikam. Temné kouty, temnější zákoutí lidské mysli. Obtáčejí mě jako had. Sevření je pevné, ocelové. I zdánlivě neživé se zde hýbe, dýchá. Mícha se jeví jako dlouhý tobogán. Procházím se závity vlastního mozku. Vítr hvízdá píseň podivnou o tom, že zde slabší články zahynou. Přežije jen ten nejsilnější, toť odvěký zákon přírody. Ponořím se do vody-krve, plavu směrem k srdci-centrále.

Scéna se opět mění. 

Buch buch, buch buch, buch buch… zaklepu na dveře. Čekám, zda někdo otevře. Když se trochu osmělím, sama otevřu a vejdu. Kol mě stěny rudě rudé, avšak ne bez závady. Rozhlédnu se a spatřím jizvy, šrámy, trhliny. Vyděsím se jako nikdy. "Co udělám? Co si počnu? Jak ty rány zacelím? Jak se zbavím všech těch vad?" "Neměj strach, samo se opravím." ozvalo se odevšad. Nemohu říct, že jsem se nevylekala. Pak už se jen dívám, jak vady se samy zašívají, zarůstají. Už po nich není ani památky.

Černá mlha a… další obraz. 

Nafukují se mi oči, protahují ruce, zvětšuje hlava, nohy se kroutí do nepřirozených poloh. Zděšeně přihlížím tomu, jak moje vlastní tělo doslova praská ve švech, jednotlivé části pukají, bez jakéhokoliv nepořádku mizí.

Zamlženo, šero, temno, šero, zamlženo, procitám.

Mohla jsem tam na podlaze v koupelně ležet asi tak hodinu. Zvednu se a kolem zrcadla projdu s odvrácenou tváří. V krku mě bolí docela dost. Po pár doušcích vody je mi lépe. Velmi pomalu mi dochází, co se asi stalo. Po půlhodině sbírání odvahy jsem se rozhodla. Přistupuji k zrcadlu s očima pevně zavřenýma. Hluboký nádech, pomalý výdech. Rázně otevírám oči připravená na nejhorší a vidím… sebe. Jen sebe.

Zírám do tmy, do ticha. Vše je tak klidné. Jenom moje srdce kamsi pospíchá. Pravda, ono má pořád naspěch. Lehkým sprintem si to šlape, za jízdy opravuje tam, kde kape krev. To já jsem byla onen nepřítel v mém těle.

Někdy je člověk sám sobě cizincem.