Sladce čti

Tlusté svazky věkem zažloutlých listů popsaných drobným písmem, novotou vonící běloskvoucí stránky, na nichž jsou natištěna výrazně černá písmena, agresivně barevná ilustrace na obalu a šíleně pokroucený název určený dospívajícím, ale i leporela pro děti – to vše nazýváme knihami. V dnešní pokrokové a uspěchané době si čím dál tím méně lidí najde čas na čtení.

Dnešní mládež si ve volném čase daleko raději sedne k počítači než k dobré knize. Pokud knihu vezmou do ruky, většinou je hojně vyplněna ilustracemi či je to přímo komiks. Přitom knihy jsou tolik přínosné. Rozvíjejí lidskou fantazii – když z písmen vzniknou slova, ze slov věty a z těch vět si čtenář v hlavě vytvoří své vlastní postavy, svůj vlastní svět. Obohacují naši slovní zásobu - ty poetické slovní obraty, vtipné hlášky, neuvěřitelně trefná přirovnání, metafory, přídavná jména a příslovce. Mají strhující děj, při jehož čtení se spolu s hrdiny onoho příběhu pouštíme do předem prohraného boje s ohromnou přesilou zlověstně se lesknoucích přilbic a řinčících mečů, plavíme se po nekonečném oceánu až k dalekému obzoru, bez kapky vody plazíme se po žhnoucí poušti, neúnavně se prosekáváme divokým pralesem, beznadějně se zamilováváme, bojíme se, smějeme se i pláčeme. Je neuvěřitelné, co dokáže kniha, je-li dobře napsaná. O to víc mě osobně mrzí, že u dětí a dospívajících knihy ustoupily do pozadí a používají je jako zátěž při lisování materiálu do školních herbářů či neopatrným zacházením zmačkaných papírů.

Knihy už existují i v elektronické formě. Můžete si je přečíst sedě u počítače, nebo si je stáhnout do mobilu a číst je na cestách. Dále existují tzv. audioknihy neboli mluvené slovo. Jistě je to užitečné pro někoho, kdo miluje knihy, ale nemá čas je číst. Avšak navzdory tomu všemu, co pokrok přináší, bude podle mě vždy nejlepší kniha ta papírová.

Dle názoru mé maličkosti je zcela zbytečné snažit se číst knihu čistě proto, abychom se mohli chlubit tím, že jsme ji přečetli. Ne. Kniha nás musí něčím zaujmout, něčím přitahovat. Situace vybírání knihy v knihovně by se snad dala přirovnat k vybírání zákusku v cukrárně. Naše smysly tu mámí nepřeberné množství vůní, celé spektrum barev a spousta jemných vzorů jakoby z malířského ateliéru. Stejně jako cukrář je i spisovatel umělec. Dá to práci vyrobit zákusek natolik lákavý, aby se kolemjdoucí zastavovali a mlsně olizovali za výlohou, zároveň každá z těch laskomin je něčím originální, přičemž neodolají ani dámy, které se úzkostlivě snaží udržet si svých šedesát pět centimetrů v pase. Právě tak, možná i ještě víc, je pracné napsat knihu, která vybírajícího zaujme, čtenáře pohltí a i nečtenáře přesvědčí, že stojí za to ji číst.

Řekněme, že už jsme si knihu-zákusek vybrali a dáváme se do čtení. U prvních tří stránek bereme do ruky lžičku, nabíráme a pomalu vkládáme sousto do úst. Dalších pět stránek zabírá první dojem z gastronomicko-literárního díla ležícího před námi. Ovocně osvěžující zamilovaný románek s vůní jahod ozdobený šlehačkou nebo dramaticky čokoládový detektivní příběh nasáklý višňovým aroma zasypaný skořicí. Lačně nabíráme jednu lžičku za druhou a s každou z nich je sousto stále sladší. Jakmile se konečně projíme k vytouženému vyvrcholení příběhu, odkládáme stranou pravidla etikety, odhazujeme lžičku a do jídla se pouštíme rovnou rukama. Když pak mlsně vylizujeme prázdný talíř, trošku se zastydíme za tu neomalenost, v duchu však již promýšlíme, na jakém příběhu si smlsneme příště.

Já jsem si při čtení našla kamarádku. Je to mladá sympatická blondýnka Lullaby. Její příběh jsem přečetla celkem dvakrát, ale už po první kapitole jsem zjistila, že je ta dívka čímsi výjimečná. Musím přiznat, docela jsem se v ní našla. Je jako mé druhé já, jen svobodnější. Občas, jakmile si nejsem jistá svým rozhodnutím, jsem smutná nebo se prostě jen nudím, představím si, co by v této situaci udělala Lullaby. V hodně případech mi to pomůže. Když se postaví celý svět proti mně, vzpomenu si na Lullaby, nezávislou a samostatnou. V té chvíli si uvědomím, že vlastně nepotřebuji kolem sebe lidi, kteří mě nemají rádi. Pak jdu ke knihovně a přečtu si pár stránek z příběhu Lullaby, nezávislé a samostatné.

Nesmíme však zapomenout, že mezi námi je stále spousta lidí, kteří se rádi ke knize vrací, byť jako ke zdroji informací, či lační po troše dobrodružství. Možná prostě jenom potřebují odpočinek, jehož se jim u čtení dostane.

A na závěr uvádím jeden citát od Jana Ámose Komenského, který mě zaujal: „Člověk má rozum, aby rozeznával, a vůli, aby volil, cokoli je kde dobrého nebo zlého.“

Snad se nad těmito slovy zamyslí i dnešní počítačová generace a najde si cestu ke čtení.